Naším dalším cílem v Chile je fauna a flora jednoho z největších ostrovů Jižní Ameriky - Chiloe. Cestou se zastavujeme v národním parku Queulat a malém městečku La Junta. A pak se všechno začne komplikovat...
28. ledna 2017
Vojta mě přesvědčil, ať si nařídím budík na východ slunce, ale nebylo co fotit, takže ani nevylézám z postele a přidávám se k všeobecnému vyspávání. Kolem 8 se začneme postupně trousit do kuchyně a dělat snídaně a my s Luckou jdeme zjistit, jak je na tom to naše prádlo – bídně, visí sice na šňůře, ale crčí z něj voda. Takže se domluvíme, že ho posbíráme až těsně před desátou, na kterou máme naplánovaný odjezd. A protože v Amálce není zrovna moc míst, kam ho pověsit, slouží naše oděvní součástky místo závěsů. A nikomu to více méně nevadí, takže uvažuju, jak dlouho trvá, než se z party neznámých lidí stane parta, která o sobě ví skoro všechno. "Čí jsou ty růžový kalhotky na zpětnym zdrcátku?" "Moje, dej to sem!" Okey teď už uplně všechno...
Opouštíme Cerro Castillo a s polednem vjíždíme do města, kde kluci začínají hledat dílnu, kde by nám vyměnili olej. Dojedeme k doporučenému truck servisu z Ioverlanderu ve městě Coyhaique, ale tady mají zavřeno, takže nás posílají jinam. V našem geniálním plánu pro dnešní den je totiž drobná trhlinka – je sobota. Vracíme se tedy k autu a kluci zjistí, že z něj něco teče. Žán vyhází celý kufr a zjistí, že to je proražený kanystr s olejem. Čekám výbuch a on jen suše konstatuje, že to máme z toho, jak tam hrr všechno cpeme. Na jednu stranu jsme rádi, že olej neteče z motoru, ale zároveň se hromadně stydíme, když vyndáváme věci ven na chodník. Žán pak celý kufr vytře, zaskládá čistými koberečky a kartony a zase vše naskládáme zpátky. My mezi tím s holkama najdeme pekárnu, kde mají výborné masové a sýrové empanády (plněné taštičky) a spoustu sladkých zákusků, takže si všichni nakoupíme a už za jízdy navzájem ochutnáváme.
Chvíli pak jezdíme od servisu k servisu a od pumpy k pumpě, až se konečně na jedné z nich smilují, když na ně Ivča udělá psí oči. Zatímco se bude olej měnit, my odcházíme na nákupy do blízkých obchůdků a pak i do lékárny, kde Ivča skučí, že si na ní vymýšlíme strašně složitý věci a Lucía se ve změti léků snaží marně najít jakýkoliv systém. Do toho v televizi sledujeme zpravodajství o požárech, které se šíří po velké části Chile. (Očekáváme, že nám v nejbližší době začnou chodit vyděšené zprávy z domova. Začnou, takže vyrobíme univerzální zprávu ve smyslu: "Klid, jsme od toho daleko." a doufáme, že od toho daleko skutečně budeme.)
Vracíme se zpět tak akorát na odjezd. Amálka s novým olejem jede jako drak, takže směřujeme k trajektu na ostrov Chiloe a zároveň k termálům, kterou jsou tak na půl cesty, že tam uděláme odpočinkově regenerační zastávku. Po několika desítkách kilometrů se začnou z motoru ozývat podivné zvuky, takže zastavíme na pěkném parkovišti, od kama se dá sejít dolů k řece, a kde kluci kontrolují, zda je vše OK = leží hodinu pod autem, zatímco Vojta na střeše vaří kafe a já své pracantské jídelní skupině chystám vydatnou svačinu.
Když je Amálka zas o něco dokonalejší, pokračujeme v jízdě až na hezké parkoviště nad řekou Cisnes, na kterém se chystáme přespat. Je tu relativně klid, protože provoz na silnici není velký a Okoun vyskakuje snad už za jízdy a s prutem v zubech a mizí u vody. Nikdo mu moc nevěří, že by mohl cokoliv chytit, takže jdeme radši vařit. Dnes soutěžíme o nejlepšího „KašPárka“. Každá skupina volí jinou strategii, jak svým výtvorem zaujmout, ale ve výsledku je to pořád jen kaše a párek. My s Jackem čekáme na Okouna domluvenou hodinu, než se pustíme do vaření, a pak se s hotovou večeří vydáme podél řeky nasytit našeho lovce. Ten se ovšem v řece neustále pohybuje, takže ho nemůžeme najít. Nakonec se na večeři sám dostaví a přinese rybu!
Vojta se jí hned ujme, zatímco Okoun do sebe rychle nahází kaši a mizí se slovy, že za chvíli ještě přinese brášky. My mezi tím sedíme venku a holky otvírají místní krabicové víno, pak druhé. (Jsa neznalec vín a navíc tou dobou abstinent na antibiotikách, nemůžu soudit, jaké bylo, ale prý moc dobré.) Okoun přinese další dvě ryby a až do pozdní noci povídáme, zpíváme, Avokádo hraje na ukulele a nakonec i tancujeme Polku na parkovišti. Bohužel tím ale vzbudíme Žána, který se beze slova sbalí a odchází spát na jiné parkoviště.
29. ledna 2017
Ráno si dáváme snídani na našem parkovišti a čekáme, až se vrátí Žán z vyhnanství. Kdyby nás aspoň seřval, ale on nic. Tak se jen všichni tiše stydíme a odjíždíme směr prales Queulat. U něj jsme během chvíle, oblečeme veškeré teplé oblečení, co máme, neb je venku pěkná zima, zaplatíme vstupné a pod přísným dohledem místního sekuriťáka si přečteme ceduli o tom, jak to tu chodí, a kudy kam (ne)chodit a můžeme vstoupit.
Prvních 800 metrů je příjemná rovinka vedoucí hustým pralesem, místy dlážděná kameny, zpevněná kusy dřeva, případně vedoucí po vyvýšených mostcích.
Následně přeskáčeme po kamenech potok a začneme stoupat až k ledovcovému jezeru Los Gnomos a vyhlídce na ledovec.
Tady už se vzájemně ofocuje skupina Chilanů, kterým se tiše smějeme a následně se tam jdeme fotit taky. Žán mezi tím tasí drona a jde si zalétat. Pomalu se začínáme vracet dolů, což je stíženo prodíráním přes skupiny lidí, které chtějí nahoru.
Po odchodu z pralesa odjíždíme do nejbližšího městečka, že tam sedneme na dobré jídlo a wifinu a zařídíme si lístky na trajekt. Čáru přes rozpočet nám udělá fakt, že wifi jim tu zrovna moc nejede, restaurace jsou povětšinou zavřené, anebo mají protivnou obsluhu. Nakonec naštěstí najdeme jednu, kde maíj rybu za 7000 pesos a internet tak akorát na to, aby se jeden člověk připojil.Vojta velí všem přepnout mobily na letadlo a společně s Ivčou najdou stránky trajektové společnosti. Nejbližší trajekt je beznadějně obsazený. Domlouváme se, že k němu vyjedeme i tak a třeba budeme mít štěstí a nějaké místo se uvolní. Pokud ne, vezmeme lístky na další.
Mezi tím nám přinesou naše ryby. Většina si dala do dvojice jednu, my jsme si s holkama daly 2 na 3 lidi. A abychom nebyli málo přecpaní, ještě si dáme výborné koláče. Jen při placení vznikne malá nesrovnalost, řekli nám totiž špatnou cenu. Nicméně pozitivní je, že to na ní nakonec nechají. Míříme ku termálům. Venku je hnusně zima a prší, takže možnost prohřát se v horké vodě všechny naplňuje optimismem. Spolu s Avokádem sehráváme naši první šachovou partii, ve které mě bez milosti rozdrtí. A já čekala nějaké ohledy, když už jsem oslabená a žeru antibiotika.
Při vjezdu do termálů El Sauce nám dá majitel vybrat. Buď zaplatíme 5 000 za rychlokoupel a zmizíme, nebo tu za 10 000 můžeme nocovat. Asi je jasné, jaká varianta vyhrála. Všichni se oblékají do plavek a deštivou nocí vybíhají do teplé vody, zatímco já jsem taktně upozorněna, že to je se zánětem močových cest fakt blbej nápad. Na doporučení ošetřujícího advokáta se tedy odebírám zpět do Amálky spát.
Po nějaké době se přiřítí všichni ostatní, trochu se poperou, kdo se bude kde převlékat, ale nakonec se nějak dohodneme, poskládáme do ležení a usínáme za vydatného bubnování deště. Jen chudák Vojta krom nejméně pohodlné postele ještě musí trpět to, že ho v noci několikrát přelézám, abych se dostala ven přes přední sedačky na záchod. Pod zadními dveřmi se nám totiž objevilo nepřekonatelné jezero. Vzbudí se asi jen dvakrát, pak už zvládne zaspat i to, že ho několikrát zasednu.
30. ledna 2017
Žán ráno vstane jako první a promptně vyřeší jezerní problém, takže my už všichni Amálku opouštíme po luxusním dřevěném mostě. On je taková ukázka zlatých Českých ručiček. Když je problém, tak ho vyřeší. Bez zbytečných keců a bádání, co by se jak dalo a nedalo udělat. Prostě jde a udělá to nejlepší, co může. Přesouváme se do společenské místnosti, kde připravíme snídani (už docela dobře zvládáme práci se sušeným mlékem) a většina lidí si jde po jídle dát ještě rychlou koupel do bazénu. Venku už zase svítí sluníčko a my plní naděje odjíždíme k trajektu. Šance, že se na něm uvolní místo je sice malá, ale je.
V městečku La Junta provedeme drobný nákup na malé benzínce. Kluci tu taky plánují dokoupit pár potřebných drobností, které by měly vyřešit přetrvávající problém s divnými zvuky z motoru u místního automechanika (kterého jsme našli na Ioverlanderu), který vypadá dosti zaneprázdněný a ideálně by se potřeboval rozčtvrtit, aby mohl ležet zároveň pod dvěma auty, jedním autobusem a ještě řešit s námi naše potřeby. Nicméně vypadá, že je dost rád, že si od něj jen Franta půjčí nějaké nářadí a odkoupí materiál a o opravu se s Žánem postarají sami. Navíc jim v zádech cupitá drobná, ale lehce nervózní francouzka, která není ráda, že Viktora (mechanika) kdokoliv rozptyluje, když on má na starost jejich busík. Vyklízíme tedy pole, než se rozčílí...
Přejíždíme krásný most přes řeku a frčíme na Chaiten. Po pár kilometrech Amálka přestává dělat strašné zvuky a nahradí je zvuky hororovými, takže Franta velí otevřít motor , zastavit a řešit. My jdeme umístit výstražné trojúhelníky a zjistit od místního farmáře, kam nejblíž dojet pro mechanika. Poradí nám a Ivča s Frantou vyrazí stopovat.
