Přijíždíme do hlavního města Ekvádoru, které nás překvapuje stejně, jako celá tahle země od chvíle, co jsme překročili hranice.
6. dubna 2017
Skoro všichni si jdou dát snídani do hotelu. Já si radši venku vedle Franty, který postavil závětří pro vařič uvařím kaši, protože dát si za 5$ malikou mističku müsli s jogurtem mi přijde jako vyhazování peněz. Po jídle si vezmu telefon a jdu zavolat přes Whatsapp babičce. Povídáme si docela dlouho, i když asi ne nadprůměrně k našim běžným více než hodinu trvajícím hovorům. V deset máme všichni zabaleno a jsme připraveni na cestu do hlavního města Ekvádoru – Quita. Po třech dnech v přírodě nadešel čas, abychom se zase podívali do civilizace. Vojta najde parkoviště přímo v centru u ohromného parku, kde je velké množství různých sportovišť, včetně několika venkovních bazénů, fotbalových hřišť, posiloven a to všechno je obehnané tartanovým běžeckým oválem.
Zastavujeme vedle čehosi, co se nazývá pojízdným hostelem. Jedná se o autobus jedoucí po Panamericaně z Californie, a jehož posádka si na cestu vydělává tím, že v něm nechává přespávat lidi jako v hostelu. Celkem dobrý nápad. Jen k nám do Amálky už by se nikdo nevešel. Lezeme na střechu pověsit mokré stany a dělíme se na několik skupin.
Jdu s Frantou a Avokádem do prádelny. Ta je daleko a do kopce a já mám na sobě pořád svoje zimní softshellové kalhoty a merinový rolák. Díky tomu se fakt solidně vařím, venku je totiž přes 25°C. V prádelně mám opět ze všech nejtěžší tašku, i když jsem z ní nakonec opět vyndala svůj starý svetr, rozhodnutá, že teď už ho definitivně vyhodím, ale nakonec se zas nechám Frantou přesvědčit, ať mu dám ještě šanci. Že zas tak moc nesmrdí, takže se dá nosit i bez praní a vyhodím ho v Kolumbii. Takže pak chodím po městě navlečená jak na severní pól a s teplým svetrem pro jistotu v ruce.
V půli cesty k Amálce se zastavujeme na oběd. Nalákala nás místní „varianta KFC“, prostě fast food specializující se na kuřata, který nabízí slušné porce i ceny. Kousek od něj zastavujeme znova a kluci si nechávají opravit telefony. Během čekání na obří obrazovce běží nějaká příšerná talk show, kde všichni střídavě brečí, nebo se urážlivě zvedají k odchodu. Chvíli se tomu smějeme, ale paní prodavačka nás rázně umlčí, asi to fakt sleduje. Do toho neustále fotobuňka u dveří opakuje „Welcome!“ pokaždé, když se na kraji gauče, jen trochu pohnu, načež si od těch dvou miláčků vysloužím rázné: „Nemůžeš se přestat hejbat?!“ Telefony jsou konečně opravené a s Avokádem od té chvíle přestává být řeč, protože už jenom kouká do iPhonu.
Vracíme se k Amálce, kde naštěstí vyhrabu kraťasy, které jsem zapomněla odnést do prádelny, takže sice budu chodit po Quitu s blátem na zadku, ale neumřu na přehřátí organismu. Frantovi se nikam nechce, tak se s Kubou dohodneme, že zkusíme sehnat půjčovnu kol, a když nějakou najdeme, vrátíme se pro něj. Nejdřív zamíříme do obchoďáku pro pití a zkusit vygooglit nějaké veřejné půjčovny v okolí. Venku před obchodním centrem najdeme jednu půjčovnu. Z té nás ale vyženou jinam, nemají totiž žádná nerozbitá kola. Tak bloudíme parkem a hledáme jiný check point téže půjčovny, až sice oklikou, ale dojdeme zpět k ohromnému kříži, pod kterým stojí Amálka. Já se trochu na drzo jdu přeptat do hloučku stojících policajtů, kteří si zrovna asi rozdávají úkoly.
Jeden se mě ujme a vede mě ještě kus dál k další kolárně. Opět ale odcházím s nepořízenou. K půjčení kola totiž musíte být členem nějakého katolického spolku. Do toho se dá sice bezplatně přihlásit, ale ne tady. Museli bychom do centra starého města a to už se nám dneska fakt nechce. Franta s Kubou jdou místo toho radši cvičit do místní posilovny pod širým nebem a my s Vojtou se jdeme projít na druhou stranu parku k moderním mrakodrapům, kolem bláznů skákajících na kolech, až dojdeme z druhé strany do mně již známého obchodního centra. Tam si sedneme na kafe a wifi, než se už za tmy a opět přes park odebereme za kluky do parku.
Ti už necvičí, takže je vyzvedneme v Amálce a jdeme společně na večeři. Při přecházení silnice přehlédnu betonvý patník, který asi má bránit vjezdu motorek na chodník a rozseknu si o něj nohu. Docela to bolí, ale hlad je silnější. Jdeme dál, vyhýbáme se fast foodům, že přece musíme najít něco lepšího a najdeme. V jedné docela zapadlé uličce je stánek, kde prodávají pečené špízy – kuřecí, hovězí, klobásy na špejli a ještě pár dalších dobrot a k tomu zeleninový salát. Máme jasno. U stánku stojí dlouhá fronta a velký pickup ho neustále zásobuje novým masem a zeleninou.
Vystojíme frontu a každý si dáme pro začátek jeden špíz. Kluci se pak ještě vrací pro klobásy. V obchodu naproti si k tomu koupí pivo, sedáme na zídku a v klidu se navečeříme. Nicméně původně jsme plánovali, že si sedneme někam, kde je wifina, což zídka na rohu nesplňuje, takže se vrátíme k McDonaldu, dáme si kafe a já lentilkovou zmrzlinu a do pozdních večerních hodin internetíme. Kamarádky, Jack a Žán s Vendy zůstávají v nočním městě.
7. dubna 2017
Budíček jsme si s kluky naordinovali na 8 abychom v 9 vzali prádlo z prádelny a mohli hned po tom vyrazit do města. Quito je veliké a máme na něj jen jeden den. V prádelně nám ovšem oznámí, že prádlo bude až v deset. Jsme docela naštvaní, protože to je uplně zbytečná hodina , kdy tu budeme sedět jak trubky. Já si mezi tím aspoň odběhnu dobít kredit na telefonu a Franta vyrazí někam na zmrzlinu. V deset vezmeme všechny tři tašky prádla a jdeme do Amálky, kde se zase všichni tři shledáme.
Převlékám se do čistých šatů, ať tu nedělám ostudu v zablácených gatích a vyrážíme na autobus. Ten nás zaveze až do centra, kde jsme si naplánovali trasu. Bohužel Lonely Planet má ještě od včera v batohu Vendy, takže máme jen nafocenou mapku od Ivči v mobilu. Vystupujeme u tržiště, kde si hned sedáme ke stánku s výborným jídlem, a kde potkáme zbytek skupiny. Bereme si od Vendy průvodce, prý ho nebudou potřebovat, protože už tu byli v noci a dohodneme se na večerním srazu. Plánujeme totiž ještě dnes odjet, abychom se vyhnuli případné raní špičce.
Naše první kroky vedou do muzea, které nejdřív obejdeme kolem do kola, protože nemůžeme najít vchod, abychom následně zjistili, že je na tři měsíce zavřené. Pokračujeme v protisměru doporučené trasy z Lonely Planet. Maje mapu ujímám se role navigátora. „Kam nás to vedeš, vždyř je to slepá ulice.“ „Ale na tý mapě není.“ Jsem dost ráda, když se pak skutečně ukáže, že blbá je mapa a ne já. I tak radši předávám navigátorské žezlo Avokádovi.
Jdeme kolem obřího pomníku a hvězdárny až k největšímu kostelu v Quitu – Basilice del Sagrado Voto Nacional. Vzhledme k tomu, že jsem vyrazila v krátkých šatech bez rukávů, ještě se na schodech trochu přioblékám, abych uvnitř nepobuřovala. Platíme vstupné 2$ a bočním vchodem vstupujeme dovnitř. Katedrála je gotická a nijak přehnaně zdobená. Vystupujeme na kůr a chvíli posloucháme, jak na tom proti nám trénuje pěvecký sbor. Když dozpívají, odebereme se do spodní části, projdeme kolem celé hlavní lodi a odcházíme východem na opačné straně transeptu. Tam zjistíme, že za další 2$ je možné vylézt do věží.
Neváháme a jdeme. Vchod je na úpatí pravé přední věže, která má několik pater dostupných výrtahem. Z prvního je (zavřený) vstup na střechu, ve druhém jsou suvenir shopy a kavárna a ve třetím je přístup na dřevěnou lávku vedoucí nad klenbou k věžičce ve středu katedrály. Na tuhle věž je přístup zajištěn plechovým schodištěm, které je přidělané z vnějšku věže. Skládá se ze dvou hodně příkrých částí a rozhodně nebudí moji přílišnou důvěru. Já totiž sice miluju výšky, ale ne v otevřeném prostoru. I tak se vyšplhám na horu v těsném závěsu za krtečky.
Výhled na město je odsud naprosto dokonalý. Fotíme panoramata ze všech smůrů a při tom vidíme, že i na levé přední věži jsou lidé, takže tam taky vylezeme. Franta se opře o zábradlí a zjistí, že se docela znatelně chvěje.
Sestupujeme dolů a pokračujeme do Starého města. Cestou objevím pouliční prodejnu smažených sladkých trhanců s melasou. Neodolatelné. Kluci se na to nejdřív moc netváří, ale nakonec se taky olizují až za ušima. V centru Starého města máme vyhlédnuto několik dalších kostelů, které bychom rádi navštíili. Jako první je to kostel Santo Domingo, u kterého na náměstí chvíli posedíme a odpočineme si. Trochu se začne i kazit počasí, ale zatím nic dramatického. Pokračujeme do uličky La Ronda, kde dle rady z LP nakoukneme na dvorek jednoho z místních domků. Když pak vyjdeme nahoru na silnici vedoucí k našemu dalšímu cíli, potkáme opět zbytek naší Aviatické výpravy, nicméně nepřidají se k nám, neb jdou v protisměru. Tak jim aspoň doporučíme věže.
Ve chvíli, kdy dojdeme k Iglesia de la Compania de Jesus začíná lehce poprchávat. Platíme vstupné 5$ a ujímá se nás průvodce z řad místních dobrovolníků. Ptá se, kolik máme času na prohlídku. Když řekneme, že tak půl hodiny, prohlásí, že to tedy zkusí zrychlit. Bohužel zrychlit tím stylem, že začne mluvit s takovou kadencí, že občas nejsem schopná jeho řeč vstřebávat. Když zase zpomalí na normální rychlost, dozvíme se, že tento barokní kostel je vyzdoben 60 kg zlata z čehož polovina byla použita na relikviář pod oltářem.
Všechno ostatní zlato je hlavně na oltářích podél stěn a samotné stěny jsou „jen“ zlatě natřené. Po jednom z požárů bylo potřeba téměř celou jednu stěnu kompletně zrekonstruovat. Dále nás seznamuje s uměleckým stylem Churrigueresque. Procházíme do sakristie, ke klášteru a tamní klenotnici, můžeme se vyfotit pod zvony a zkusit si jak zní, než se zas vrátíme do interiéru kostela a k obrazům pekla a ráje. Na závěr prohlídky nás náš průvodce ještě pozve na večerní varhanní koncert. Jen nás upozorňuje, že bývá hodně plno, neb vstup je volný, tak máme přijít radši o půl hodiny dříve.
Přecházíme na vedlejší náměstí Plaza Grande, kde se nachází několik dalších kostelů a prezidentský palác. K němu stojí dlouhá fronta na prohlídku, která by měla dle průvodce být možná a zdarma. Stojíme ve frontě a najednou začne šílený slejvák. Prcháme přes ulici do místní knihovny a kulturního centra, které má zastřešené atrium. Projdeme se kolem a čekáme, až přestane pršet. To sice nepřestává, ale vypadá to, že celou frontu pouští dovnitř do paláce. Běžíme tam taky, ale prý bychom museli mít vstupenku. Tak nic. Prcháme zpět do sucha.
Po dešti se na náměstí začínají srocovat protestující proti prezidentovi a my se odebereme do nedaleké jídelny. Kluci si dávají obří porci masa a já burger. Tentokrát jsem si nevybrala uplně nejlíp. Tak si aspoň spravíme chuť na zákuscích z vedlejší cukrárny. Po večeři, když mi začíná už být trochu zima, uteču klukům do obchodu pro silonky a následně se společně přesouváme na mši do kostela San Francisco. Kostel je narvaný tak, že lidé stojí podél všech stěn. Kněz káže s naprosto neuvěřitelným zápalem, až by mě dost zajímalo, co říkal. Rozumněla jsem tak maximálně Jesus a Amen.
Abychom stihli koncert, ocházíme ještě před koncem mše. Venku už se setmělo a okolní budovy jsou nádherně nasvícené. Přes náměstí, kde už se začínají srocovat skutečně velké davy protestantů a ve vedlejších ulicích kordony policistů. Některé ulice kolem už začínají zavírat, ale ke kostelu nás pustí.
V půl 7 nám otevřou hlavní bránu a my máme štěstí, že zvládneme najít tři místa k sezení. Navíc kousek od plátna, na které zatím promítají program a následně na něj budou promítat přímý přenos z kůru.
Podle programu zjišťujeme, že před samotným koncertem bude ještě povídání o historii. Chlapík sice není uplně typický uspavač hadů, ale tím, že nerozumím ani slovo, začne se mi chtít spát. Probere mě nástup varhaníka Jamese Johnstona. Ten postupně přehraje několik skladeb od raně barokních až po klasicistní. (Ještěže mám vedle sebe hudebníka, který mi k tomu zvládne dávat alespoň trochu výklad.)
Koncert končí kolem 9 večer a kostel se začíná vylidňovat. Problém je, že po celém centru jsou uazvřené silnice a nejezdí absolutně žádná doprava. Snažíme se přemístit trochu víc z centra, ale ani tam nepochodíme. A kluci jsou samozřejmě zvědaví, takže se jdeme podívat i blíž k protestům. Kousek od náměstí, kde probíhají, si necháme poradit od místních, že nejlepší způsob, jak se odsud dostat včas je taxík. Platíme 6$ a chudák taxikář se s námi snaží vymotat přes ucpané a zatarasené silnice, což občas vypadá jako poměrně nadlidský úkon i vzheldem k tomu, že někteří řidiči rezignují na jakékoliv pravidla provozu a vjíždí v opačném směru do jednosměrek.
Přes veškerá dopravní omezení ale dojedeme k Amálce včas a v deset můžeme skutečně vyrazit na cestu dál. Náš cíl není nic menšího než Rovník, který se nachází necelých 20 km od nás.
