Aviou Amerikou 2017 - Nazca

Po krátké odmlce (způsobené jak jinak, než cestováním) opět ženský pohled na výpravu Aviou. Z Machu Picchu pokračujeme k dalším inckým památkám a hlavně k planině Nazca, na které se dají z letadla pozorovat četné geoglyfy.

15. března 2017

Dnes vstáváme časně, rozházíme mokré věci na sluníčko a po snídani vyrážíme zpět k St. Tereze. Řídí Žán, aby si cestu taky užil. Tentokrát ale do města nezajíždíme, míříme rovnou k termálům. Kousek od nich totiž začíná jungle trek, který si chce většina lidí projít. Parkujeme nejprve u lanovky přes řeku. Přesněji řečeno u koše vyrobeného z pár pokroucených kovových tyček a dvou prken, které rozhodně nebudí moji důvěru. Ostatní to ale risknou a jdou se povozit sem a tam a někteří i opakovaně. Když se konečně všichni vydovádí, přesouváme se až k termálům, kde poutnická skupina vyráží do terénu a lazaří skupina, do které se hlásím i já, se odebírá do bazénu.

Nezdržujeme se tam moc dlouho, musíme odjet, abychom se setkali s ostatními na kávové plantáži Yellow River. Před odjezdem si s Lucíou a Jackem uděláme rychlooběd v podobě bramborové kaše s cibulkou - naše zásoby se povážlivě ztenčili, takže nic hodnotnějšího nenajdeme ani po důkladné revizi všech tajných zákoutí jídelních skříněk. Žán pak sedá za volant a jedeme. Parkujeme před odbočkou k plantáži, necháváme nemocnou Lucku uvnitř a už scházíme dolů po cestě lemované banánovými plantážemi. O kousek dál je i pár stromů s pomeranči. Ty přezrálé ze země jsou docela dobré.

Dojdeme do čehosi, co vypadá jako z větší části vybydlená zahrádkářská kolonie  a v první restauraci, co potkáme, se ptáme po zbytku naší posádky. Nepředpokládáme totiž, že by tato malá vesnička mohla disponovat více, než jedním restauračním zařízením. Lehce zklamanou majitelkou jsme vyvedeni z omylu a odesláni k Yellow River, která je odsud kousek. Ostatní tam jsou už docela dlouho. Přistihneme je, jak likvidují poslední zbytky moučníku - prý je paní domácí pozvala na rodinnou večeři. Ivča jí nakonec přesvědčí, ať uvaří i pro nás. Na to, že jsme přišli zcela neočekávaní, tak je jídlo naprosto výborné, je ho ohromná porce a jako bonus si můžeme vybrat čerstvý džus z několika druhů místního ovoce.   

Po večeři jdeme na kávovou exkurzi, kvůli které jsme se sem primárně vypravili. Paní nám vysvětlí uplně všechno, od pěstování, přes sklízení, po zpracování kávy a kakaa. Vše je zakončeno nezbytnou ochutnávkou. Ochutnáváme i syrové kakao a je nám vysvětleno, že vývar ze slupek je dobrý na žaludek. Informujeme je, že máme jednoho maroda v Amálce, takže dostaneme jak kakaové boby se slupkami, tak i čaj z nějakého speciálního stromu do termosky. Je to velice milé. Platíme 15 SOL za večeři, uděláme si společnou fotkus kompletním osazenstvem farmy a již za uplné tmy odcházíme.
 

Samozřejmě, že opět skoro nikdo nemá světlo. Nepočítali jsme s tím, že tu budeme do noci. Držím se v patách svítícímu Vojtovi. Pak se trochu leknu, že se ještě k tomu všemu žene bouřka, ale to si jen Kuba přisvicuje bleskem na foťáku. Naštěstí najdeme zkratku, takže jsem celkem brzo nahoře na silnici. Po té už není problém k Amálce dojít, jen si musíme dát pozor, aby nás někdo nesrazil. Dáváme Lucce léčivý čaj a odjíždíme.

16. března 2017

Nad ránem střídám Lucíu na pozici navigátora. Jack navádí Amálku serpentýnami utopenými v mlze. Občas není vidět na metr před auto a jindy se nám naskýtají nádherné výhledy. Amálka celkem jede, jen musí být stále otevřený motor. Vzhledem k tomu, že čím jsme výš, tím je venku větší zima, je to celkem i příjemné. Jen si musím hlídat sukni, aby mi tam neodvlála.   
 

Zastavujeme ve 4 000 m. n. m. V mlze a zimě na nechutném odpočívadle s kostelem, kde se nám kolem auta prochází několik prasat. Kompletní posádka se probírá. Jdeme se umýt k veřejnému vodovodu a nakoupit do malinkého obchůdku, kde v rohu paní chová morčátka. Na maso. Dokonce i naší vegetariánce Ivče dost detailně vysvětlí, jak se připravují. Škoda, že nemáme moc času čekat, až nám jedno upeče. Míříme zpět do nížin,  opět do většího tepla a hlavně do většího města, kde chceme udělat nákup a dát si něco dobrého na oběd. Parkujeme u benzínky a jdeme se podívat, zda tu někde pečou hlodavce. Podle jídelního lístku pečou, ale zrovna je nemají. Zakotvíme tak nakonec v malinké restauraci kousek od auta, kde to moc hezky voní. Paní nám tvrdí, že má ještě 9 porcí, ale nakonec jich vyškrabe jen 8. Chudák Franta tak odchází jinam.

Po jídle jdeme do lékárny, pekárny a supermarketu. Trochu jsme proházeli jídelní skupiny, takže teď už jdeme nakupovat v novém složení. Krom jídla pro naší bojovou jednotku, nakupuju ještě suroviny na palačinky pro všechny. Už jsme je dlouho neměli a já razím teorii, že nejlepší lék na ponorku je společný jídlo... (Neni, ale pokus byl.)

Vracíme se k Amálce a jedeme dál k solným dolům - Salineras. Dojíždíme nad terasy, na které jsou přivedené slané prameny, ze kterých se pak odpařováním získává čistá sůl. Platíme vstupné a přes několik stánků se suvenýry se jdeme podívat přímo mezi solné rybníčky. Vojta nám k tomu poskytne odborný výklad.

Po dolech míříme na starověké zemědělské laboratoře Moray - obrovské kuželovité díry do země, kde jsou opět vybudovány různě vysoké  terasy, které se liší teplotou (údajně až o 15°C mezi nejvyšším a nejnižším) a tedy i možností pěstovat různé plodiny. Jediné, co nás trochu straší je vstupné 70 SOL. Nakonec ale v pokladně nikdo není, neb jsme přijeli téměř se soumrakem. Dolů jen nakukujeme, jít se tam nikomu nechce. A navíc stejně nemáme po ruce teploměr, abychom si ověřovali, jak je to s těmi rozdíly. Chystáme se tím pádem hned odjet, ale na parkovišti potkáme další Čechy s karavanem (jedou v protisměru a momentálně směřují na Machu Picchu), tak si s nimi chvilku popovídáme, ale jak oni, tak i my docela spěcháme na další cestu, takže se loučíme poměrně záhy.

Opět nás čeká celonoční přejezd.  
 

17. března 2017  

Již za světla zajíždíme na parkoviště u poměrně zapadlé restaurace, kam si pár lidí jde dát snídani. My jsme si včera s Jackem nakoupili docela velkou zásobu pečiva, tak ho jdeme zneškodnit, než se změní v trpasličí. Mimo restaurace toto místo disponuje i sprchou. Sice studenou, ale lepší než nic. Než se všichni osprchujeme a vypereme své spodky a svršky, Lucía si opět otevře kadeřnický salón a ostřihá všechny kluky z posádky.  Jack si stěžuje, že si objednal sestřih “na tenisák” a ve výsledném efektu chybí holé proužky.

Pokračujeme dál v krasojízdě, na dnešek je totiž jediný plán – trhat kilometry k Nazce. Cesta je stále nahoru a dolů, takže je neustále potřeba podávat dopředu flašky s vodou, kterou Vojta během jízdy dolévá do chladiče, který se rozhodl, že se stane fontánou a začal chrlit vařící vodu. My mezi tím vzadu hrajeme kostkové Scrabble. Jack nás se svojí bohatou slovní zásobou bez milosti drtí. A já mám smůlu na písmena. Protože co jiného, než výkřik totálního zoufalství mám složit z AAAEIU?

V podvečer míjíme obří jezero, které se místy vylévá z břehů, až v jednom místě přetéká přes silnici a postupně odlamuje krajnici v našem směru. Zastavujeme. Když pak Žán vidí, jak a kudy proti nám projíždí velký kamion, rozhodne se, že to projedeme stejně, tedy v protisměru. Pokud se to neurvalo s ním, mělo by to unést i nás s Amálkou. Dobrý pocit z toho ale nemá nikdo. A to v tu chvíli ještě ani trochu netušíme, jak moc zlé to je se záplavami na severu Peru. Podobných "vodních přejezdů" nás pak čeká ještě několik.  

Už za tmy stavíme v nějaké no name vesničce, kde se rozhodneme zajít na teplou večeři. Oběhnem pár obchodů a najdeme jednu otevřenou restauraci, kde jsou ochotní nám uvařit. A ještě nám ke kuřeti s rýží přidají moc dobrý čaj. Připadám si tu trochu, jako ve školní jídelně na prvním stupni základky. Nevím, jestli je to tím nádobím, či celkovou atmosférou, kdy mimo jiné sedíme pod naprosto příšerným a neskutečně barevným obrazem. Bavíme se o moderním umění a Kuba se ukazuje být znalcem i v tomto oboru. Nebo se tak umí minimálně tvářit.

Po jídle pokračujeme v cestě, abychom byli zítra v Nazce. Kousek před městem Žán parkuje Amálku u krajnice a všichni jdeme spát.

18. března 2017
Budím se překvapivě jako první, takže přelézám ostatní a jdu se vloupat do kufru pro suroviny, které jsem si nakoupila na palačinky. Když si je hezky vyskládám vedle Amálky, dojde mi, že vlastně nemám v čem udělat těsto. Hrnec, ve kterém jsme ho dělaly minule je nepoužitelný. Vzhledem k tomu, že z něj opadává rez a stále v něm zůstávají pozůstatky z bolivijského záhrabu, hodí se už skutečně jen na vyhrabávání zapadlé Amálky. Můj problém vyřeší právě vstanuvší Vojta, který mi uřízne jeden starý barel. Když v tom můžeme prát, tak i vařit.

Než vše dochystám, už jsou vzhůru i Lucka s Ivčou a ochotně mi přichází na pomoc. Ve třech to jde jedna báseň, každá si bereme jeden vařič a ešus, těsto hodíme doprostřed a za chvíli už se palačinky vrší na prkýnku vedle. V tu chvíli přijdou na řadu kluci, kteří se starají o to, aby nám nezačaly přepadávat vedle na zem, kdyby jich tam bylo moc. Jen nám při té konzumaci naprosto naruší náš skvělý systém, včetně toho, že zvednou a poponesou Lucku o kus dál. Na závěr ještě udělám pár palačinek na slano s cibulkou (ty ovšem nikdo nechce, takže je okoralé večer vyhazujeme) a můžeme vyrazit dolů k řece umýt nádobí.

Jen k ní není uplně snadný přístup. Franta nás sice naviguje k přímé a pohodlné cestě, ale tu se nám nedaří najít, takže se snažíme jít rovnou za nosem. Ivča s ledovým klidem skáče ze šutru na šutr a při tom balancuje na jedné ruce prkýnko se čtyřmi ešusy a dvěma ostrými noži. Konečně jsme vzdálenostně vodě na dosah, ale dost vysoko nad ní a je tam kolmý sráz. Musíme jinudy. Nakonec se jako nejlepší cesta ukáže staré plechové skladiště, které už nedisponuje příliš mnoha stěnami, takže se skrz něj dá prolézt. Tam potkáme paní s kozami, která se strašně diví, proč nejdeme po té cestě, která je dva metry od nás. Zpět už po ní rozhodně půjdeme.   
 

Jsme u vody, myjeme nádobí i sebe a vracíme se do již nastartované Amálky a pádíme do města Nazca. Kuba s Vojtou by se rádi proletěli nad geoglyfy v okolní poušti, za což jsem moc ráda. Chvíli jsem se bála, že nenajdu žádného spolunadšence a spojence, který by byl ochotný dát 100$ za průlet.  
 

Dojíždíme k letišti, kde provedeme rychlý pěší výsadek a jdeme zjistit, jak to bude s cenou. Před odletovou halou nás zastavuje jakýsi chlapík, a prý když poletíme teď hned a všichnu tři, tak bude cena jen 60$ za osobu, potřebují totiž doplnit 6 místnou Cessnu. My u sebe samozřejmě nemáme vůbec nic, protože takovou rychlost jsme nečekali, takže se pán hned nabízí, že nás doveze k Amálce, my si tam poberem prachy, pussy, pane redaktore, foťáky a jedeme zpět.
 

U přepážky naší agentury o sobě vyplníme základní údaje, jsme důkladně převáženi, platíme 30SOL letištní poplatek a můžeme si jít stoupnout do fronty k odletu. „Hele, nejste náhodu Češi?“ Seznamujeme se s dalšími jedinci z naší drahé zemičky. Během čekání prohodíme společně pár slov a už nás volají do letadla spolu se třemi Britkami. Před ním se vyfotíme, dokud nejsme zelení a zvracející a už nás podle váhy rovnají na sedačky. Sedím uprostřed vedle jedné z cizích žen a kluci za mnou.   
 

Piloti nám půjčují zalaminovaný plánek obrazců, nad kterými poletíme, přivítají nás na palubě, provedu rychlé bezpečnostní školení, ujistí paní s klaustrofobií, že vše bude ok a už rolujeme na start. Vzlet je bezproblémový, proletíme se kousek nad městem a už jsme u prvního obrazce – Velryby.  Vždycky, když je obrazec na naší straně, fotím a točím jako o život. Když pak pilot udělá ostrý obrat, aby viděla i levá strana, mám občas co dělat, abych nezvracela (na druhou stranu je to u mně téměř setrvalý stav od doby, co jsme vyjeli z La Junty a jen se to periodicky zlepšuje a zhoršuje). Otevřené okýnko ale docela pomáhá. Postupně vidíme geoglify - Velrybu, Psa, různé druhy ptáků, prosté geometrické obrazce i známého Astronauta.   

Na závěr letu si znovu můžeme prohlédnout město a jeho aquadukty a už se s roztřesenými koleny soukáme z letadla. Zatímco Avokádo urychleně zmizí (zřejmě zvracet) do neznáma, my si s Vojtou  též značně zelení sedáme se studeným pitím ke stolečku u stánků a povídáme si s těmi dalšími Čechy, než uznáme, že je čas sehnat pána z agentury, který nám slíbil odvoz do města k Amálce.

Ostatní nám napsali, že parkují kousek od křižovatky, na které jsme odbočovali k letišti, takže by neměl být tak velký problém je najít. A není. S Vojtou hned vyrážíme do pizzerie, kde sedí Kamarádky s Jackem, a kde si dáme super Hawai pizzu s sebou. Najíme se v klidu v Amálce, než vyjedeme zase dál. Konkrétně k vyhlídce na geoglyfickou silnicí přepůlenou ještěrku, strom a ruce.   
Tam potkáváme další dva Čechy, kteří jedou stopem z Kanady. Chvíli si popovídáme u stánků se suvenýry, ale brzo pokračujeme do oázy Huacachina, která je obklopená vysokými písečnými dunami, na kterých se praktikuje sandboarding. Amálku necháváme na parkovišti jedné agentrury, která nám nabídla dobrou cenu za sandboarding s odvozem terénním vozítkem.

Jsou věci, kterých se v zájmu vlastního zdraví nehodlám účastnit, takže zatímco všichni ostatní se skládají do vozidla, já se odcházím projít po oáze. Paní z agentury asi zhodnotí, že dostala zaplaceno dost na to, aby se věnovala i mně, takže mi ukazuje středobod vesničky – rybník, kdybych se prý chtěla vykoupat a taky kudy se budou oni pak vracet, abych je mohla nafotit. Vydávám se na okružní chůzi kolem oázy a hledám zásadní věci, které by zbytek posádky mohl po návratu ocenit. Takže sprchy, obchod s vodou a restauraci. Je to tady malinké, vlastně jen promenáda kolem rybníku a z ní pár paprskovitě vycházejících ulic a další okružní silnice. Všude okolo už je jen písek. Dělám pár fotek v západu slunce, vracím se na chviličku do Amálky a najednou slyším burácení motoru. Ošidili je minimálně o deset minut. Všichni jsou obalení pískem od hlavy k patě, ale nadšení.

Vyrážíme ke sprchám, ale zrada, už jsou zavřené. Zkoušíme oběhnout  pár hostelů, ale smůla, bude jim muset stačit pořádné oklepání. Jdeme si sednout na večeři. Já si vyhlédla restauraci, kde mají menu s polévkou nebo předkrmem a pitím za celkem přijatelnou cenu. Přidávají se ke mně všichni až na Kamarádky s Jackem, které více oslnilo vegetariánštější menu u sousedů. Naše jídlo bylo naprosto famózní.   

Po večeři část posádky zůstává v městečku na wifině a zařizují si nějaké zásadní věci a já tiše umírám v Amálce na migrénu. Nakonec se domluvíme, že dnes nemáme kam spěchat, protože stejně potřebujeme na ambasádu do Limy, od které jsme už kousek a ta bude otevřená až v pondělí.
Vendy s Žánem a Jack s Luckou odchází spát do dun, takže v Amálce bude spousta místa. Ještě zaběhnu do posledního otevřeného obchodu koupit si vodu, než zalezu pod deku. Na zimní spacák je tu přece jenom dost vedro.