Dubajský šejk se samozřejmě vychloubal:´Postavím sedmi-hvězdičkový hotel.´ ´Ale sedmi-hvězdičkové hotely neexistují, maximálně jsou pětihvězdičkové´, namítal šejk z Abu Dhábí.´Ale můj bude sedmi-hvězdičkový...A všechno, co bude zlatý bude ze zlata a vše bude posázené diamanty a kůže bude kůže, kterou používá Gucci na svoje kabelky. Budu mít nejlepší personál, a když kdokoliv bude něco potřebovat, co nebude k dostání v hotelu, tak mu to přiveze....´ v momentě, kdy slyšel šejk sumu, jež hodlá dubajský šejk zaplatit, dopálil se, protože ten bohatší je přece on a vypsal mu na celou výstavbu šek. A to není všechno, začal s výstavbou vlastního 7* hotelu v Abu Dhábí, hotelu Emirates."
Dubaj, fatamorgána techniky uprostřed pouště
Ve Spojených Arabských Emirátech už jsme byli několikátý den, když jsme se vydali na výlet do Dubaje s cestovná kanceláří EXIM tours. Vyrazili jsme až kolem jedenácté, protože ačkoliv jsme byli ubytováni v sousedním emirátu Sharjahu, do Dubaje to trvalo sotva dvacet minut.
Ve smluvený čas jsme vylezli před hotel, kde již vyčkával řidič, objednaný od EXIM tours, v nablyštěném černém Range Roveru. Nebe bylo šedivé, narozdíl od předchozích dnů byla teplota přijatelná i pro jiné oblečení než plavky. Na fotky to ovšem ideální už moc nebylo.
V okamžiku kdy zaklaply dveře auta, začala šílená agresivní jízda.Připomnělo mi to hrůzu z mé první návštěvy horské dráhy v Tampě. Jediný rozdíl mezi horskou dráhou a touhle jedinečně bláznivou jízdou tkvěl v tom, že zde jsme se mohli zabít.
"Dálnice byla pěti proudová, ovšem, Dubajští řidiči, jako byl ten náš, z ní udělali osmi-proudovku."
Dálnice byla pěti proudová, ovšem, dubajští řidiči, jako byl ten náš, z ní udělali osmi-proudovku. Mezi každé dva pruhy rval auto, aby čas urychlil, třeba jen o pět vteřin. Předjížděl naprosto všude, ostatní auta jsme míjeli z obou stran, asi tak o pět centimetrů. Člověk by ani neřekl, že se tam můžeme narvat, aniž bychom se odřeli. Kdyby to dělal jen on, možná by to nevypadalo tak děsivě, jenže se zdálo, že takhle řídí více jak polovina řidičů. Muži, ale i ženy, se prodírali s notnou dávkou agrese v teď už chaotické zácpě. Už jsem se na to ani nemohla koukat, tak jsem začala vnímat jen vrčení a trhání auta při stálém přidávání a ubírání plynu a do toho příšernou, ale klidnou arabskou hudbu dubajského rádia. Později jsem si vzpomněla na konstatování české delegátky:"Získat v Dubaji řidičák na poprvé, je boží zázrak. Náš řidič ho například udělal až na potřinácté." Až moc dobře jsem chápala proč.
Konečně jsme ujeli zácpě. Ani jsem nerozeznala přejezd ze Sharjahu do Dubaje. Všude se tyčily mrakodrapy. Při bližším pozorování byste si akorát všimli, že za cedulí "Dubaj" z budov zmizeli islámské prvky a začali mít modernější a západnější ráz.
Vyklepaná z šílené jízdy jsem vystoupila na pumpě, kde už jen na nás čekal autobus. Před ním nervózně postávali Češi stěžující si proč se ještě pořád nevyjelo.
Autobus byl neskutečně klimatizován, jak se dalo očekávat, a my byli nedočkaví na první zastávku, abychom se ohřáli emirátským, věčně teplým, ovzduším.
Po Palmovém ostrovu jsme jeli k hotelu Atlantis, za doprovodu výkladu delegátky, která nám vyprávěla o budování umělé pevniny ostrovů a skupování pozemků. Následně věnovala asi dvacetiminutovou přednášku samotnému luxusnímu hotelu Atlantis.
Samotné povídání bylo daleko zajímavější než zážitek z pauzy u Atlantisu. Češi vystoupili a v mžitku kouzla se z nich stali čínští turisti. Digitální fotoaparáty cvakali, Češi zuřivě pobíhali, otáčeli se, sotva se zastavili, aby si prohlídli hotel jinak než skrz jejich přístroje. Po deseti minutách všichni už zase seděli na svých místech v autobuse. Neměli šanci si všimnou, jak modré je moře nebo vln, které se tříštily v mořskou sněhobílou pěnu na opačné straně, než stál Atlantis.
A jeli jsme dál. Následoval dlouhý vyprávění o Burj al Arab, jenž vévodí siluetě Dubaje od roku 2000. "Šejkové Emirátů se čas od času schází, aby si pověděli, co je u nich nového. Takhle se jednou sešel dubajský šejk s nejbohatším šejkem emirátů, šejkem z Abu Dhábí, a vyprávěl mu o svém projektu, o stavbě 7* hotelu Burj Al Arab. Dubajský šejk se samozřejmě vychloubal:´Postavím sedmi-hvězdičkový hotel.´ ´Ale sedmi-hvězdičkové hotely neexistují, maximálně jsou pětihvězdičkové´, namítal šejk z Abu Dhábí.´Ale můj bude sedmi-hvězdičkový...A všechno, co bude zlatý bude ze zlata a vše bude posázené diamanty a kůže bude kůže, kterou používá Gucci na svoje kabelky. Budu mít nejlepší personál, a když kdokoliv bude něco potřebovat, co nebude k dostání v hotelu, tak mu to přiveze....´ v momentě, kdy slyšel šejk sumu, jež hodlá dubajský šejk zaplatit, dopálil se, protože ten bohatší je přece on a vypsal mu na celou výstavbu šek. A to není všechno, začal s výstavbou vlastního 7* hotelu v Abu Dhábí, hotelu Emirates."
"Celý český chumel s k němu nahrnul a cvakal div jim prsty neupadly"
A tak jsme postupně opustili palmové ostrovy a dorazili k jakémusi mostu, z kterého měl být dobrý výhled na Burj Al Arab. Já byla trošku zklamaná, protože jsme stáli celkem daleko. Celý český chumel s k němu nahrnul a cvakal div mu prsty neupadly. Pak nás zahnali na záchody do jakési vnitřní luxusní tržnice (se stejně luxusními cenami). V rychlosti jsme si nebyli schopni všimnout, kde to vůbec jsme, a měli sotva čas se vystřídat na záchodech.
Předtím než nás nahnali do autobusu, jsme si mohli v klidu vyfotit konečně Burj Al Arab, a všimnout si onoho podobenství s Benátkami ve výhledu z mostu, na než nás již průvodkyně upozorňovala v autobuse. Chvíli jsme se pokochali, užili azurové nebe, které už dávno vystřídalo raní šed, horké slunce a spěchali k ostatním, kteří už jen nás nervózně vyhlíželi.
Zase jsme svištěli dál po našem rychlopoznávacím výletě. Tentokrát na tržiště se zlatem, stříbrem, parfémy a kořením do centra Dubaje. Byli jsme upozorněni, že se nesmíme fotit budovy s dubajskou vlajkou. To jsou budovy státní správy. Dále, že na tržiště pojedeme přes řeku, loďkami. Zastavily jsme tedy na jedné straně řeky a jakýmisi divnými lodičkami jsme se plavili po řece. Předtím jsme ještě dostaly varování:"Na lodi nesmíte vstávat, je to pod pokutou 500 dirhámů." Takže, když jsme zastavili v přístavišti na druhé straně, všichni byli nervózní se pohnout a vystoupit, dokud nám dvakrát nepokynul převozník, že máme jít.
Tržiště jsem si představovala trochu jinak, připomnělo mi to spíše Čínskou čtvrť v NY, velké očekávání a potom špína a nic extra. Milovníci zlata na tom možná byli jinak, ostatní si jen prohlédli obří zlatý prsten, držitele Guinessova rekordu, opustili tržiště a šli se někam najíst.
My jsme také podnikli honbu na jídlo. Ukázalo se to celkem velkým problémem, když jsme se nechtěli spokojit s pouličním špinavým bistrem, kterých tu bylo požehnaně. Nakonec jsme museli slevit ze svých požadavků a našli jsme celkem přijatelně čisté bistro, kde jsme si objednali pizzu a shake. Pizza vycházela v přepočtu na 50kč a půllitrový jahodový koktejl na 30kč.
Začínali jsme být nervózní, že sraz nestihneme. Stále nás ujišťovali, že za chvilku Pizza bude. Po deseti minutách jsme viděli, jak do bistra nesou rajčata, papriky a další zeleninu a zděsili jsme se, že to je teprve na naší pizzu. Bohužel tomu tak bylo. Pizza byla sice z čerstvých surovin, ale bleskurychle jsme ji museli do sebe naházet, jak jen to jazyk zdolávající vařící sousta dovoloval. Ani jsem pomalu necítila její chuť. Už jsme zas běželi k naší skupince, nemusím dodávat, že jsme zase přišli jako poslední.
Zpátky už jsme se neplavili, ale nasedli jsme opět do autobusu a jeli na naší poslední zastávku k Burj Kalífa, největší budově světa, a největšímu obchodnímu domu Dubai Mall na Východě, kde mělo být největší vnitřní akvárium světa, bruslařský stadion a zpívající fontána.
Někteří vyrazili na vrchol Burj Kalífa, nám nikdo neřekl, že se výstup musí rezervovat dopředu, takže jsme se museli spokojit s obřím akváriem. Když jsme k němu došli, zjistili jsme, že není vůbec tak obří a není v něm vůbec nic zajímavého.
Byli jsme odkázání na tento obludně velký obchodní dům, který jsme neměli šanci projít, byl tak obrovský, že nám to až znechutilo nakupování a usedli jsme do kavárny a dali si kafe a dortík. Tady už byli evropské ceny.
V sedm hodin jsme vylezli před Dubai Mall, abychom se podívali na onu zpívající fontánu a odjeli zpátky na hotel. Byla to spíš "tancující" fontána, nikdy jsme nic podobného neviděli. Proudy vody se vlnili a vyvstávali z vody podle melodie a rytmu hudby, doslova tančili, vzadu do noci barevně blikala Burj Kalífa. Lidé z celého světa okouzleně přihlíželi a my s nimi.
Kolem půl desáté jsme staháni dorazili skrz kolony k našemu hotelu Lou Lou Resort Beach. Celkem štastní, že už tento zrychlený běh za fotkami a zážitky máme za sebou.
