Od doby, kdy se mi narodily děti, byly moje soboty a neděle dny, kdy jsem měla tolik práce, co v jindy, ale konala jsem ji s provinilým pocitem. O víkendu se mladí lidé baví, tak proč já ne? Stárnu?
Předtím jsem o víkendových večerech a nocích často poletovala jako sladké ptáče mládí, jezdila jsem po výletech, chodila za kulturou. A vždycky jsem měla odpor k lidem, kteří volné dny tráví uklízením a čuměním na bednu. Nikdy nebudu taková slepice! Nebudu hnít zaživa! Budu mladá a bujná a zvídavá!
Pak přišla miminka. Na mateřské je jeden den jako druhý a víkend jsem poznala podle toho, že otec dítěte/dětí byl doma a dožadoval se teplé stravy, protože odmítal kojení (já ostatně taky). Nebo doma nebyl, protože měl nějakou pánskou víkendovou aktivitu, a to znamenalo, že nevezme šklebáky po obědě ani na půl hodinky ven, že bych si mezitím třeba odledovala lednici. Pilně jsem kojila, přebalovala, zpívala ukolébavky a těšila se, až děti povyrostou a já zase zažiju horečku sobotní noci…
Když povyrostly, šla jsem do zaměstnání. Z práce jsem pelášila do školky, nakoupit a domů. Milovala jsem odpolední Kouzelnou školku, protože jsem mohla dcerky zaparkovat před televizi, vtisknout jim svačinku do dlaně a skoro třicet minut jsem směla tupě zírat z okna, tichá a vzdálená. Jen co zelený František z obrazovky zamával a zaskřehotal: Mějte se fanfárově, děti začaly vířit bytem, jasnými hlásky si nadávaly a dožadovaly se mé pozornosti. V osm večer jsem je značně proti jejich vůli nacpala do postýlek a polospící se pustila do mytí nádobí. Víkendy byly těmi dny, kdy bych teoreticky mohla sehnat hlídání a trochu s manželem užít nočního života, ale poněkud mi v tom bránily dcerušky, které v sobotní časné ráno obíhaly rodičovské lože v plavečkách a s nafouknutým kruhem a pištěly: Nakouplištěnakoupalištěnakoupaliště! Mé víkendové večery byly přesto obohaceny o společenský prvek – většinou jsem sice nadále seděla doma a prozívávala se televizní zábavou, ale občas mi otec dětí udělil opušťák a já se (odvyklá nočnímu životu a permanentně nevyspalá) zmazala v hospodě za rohem.
Zhruba v době, kdy děti nastoupily pubertu, z našeho rodinného života zmizel manžel a s ním i šance, že bych měla víkend sama pro sebe. Holčičky byly ještě natolik nedospělé, že jsem je nemohla opustit a jít hledat stříbrný vítr, ale zase už natolik dospívající, aby aktivně bojkotovaly jakýkoliv můj návrh na víkendové aktivity. V depresi z rozvodu jsem většinu sobot uklízela a neděle jsem proválela u televize. Dcery se mezitím hádaly a v mnou uklizeném pokojíčku dělaly chlívek.
A najednou jsou obě pištěnky dospělé a já bych mohla odjet na řadu týdnů (samozřejmě pokud bych dopředu navařila), jenže se mi nechce. Najednou jsem uvláčená, unavená a strašně stará. Občas se vykopu a jdu s přáteli na skleničku nebo na výlet nebo jedu vyjídat nějaké příbuzné, ale představa každovíkendové celovíkendové pařby je pro mě přitažlivá jako punkce dutin.
V sobotní večer sedím v uklizeném bytě před blikající obrazovkou. Jediná otázka je, zda to takhle bude stále a já zvolna propluji stářím až do přístavu klinické smrti, nebo jestli mě bouřlivé vnitřní vlnobití klimakteria vrhne proti útesům stereotypu, rozbije mé okovy a já se zase začnu těšit na víkendové zábavy. Uvidím.
