Výjimeční bastardi.

Bastardi. Děti zplozené mimo lože manželské. Nadávalo se jim, dívalo se na ně skrz prsty. Někteří na vzdor tomu dokázali vyniknout. Dnes, a to je dobře, se nad tím nikdo nepozastaví.

 Snad nejslavnějším byl Vilém Dobyvatel 1028-9. 9. 1087. Nemanželský syn Roberta I. Normandského a dcery koželuha Herlevy z Falaise. Ke svému původu se hrdě hlásil a v dospělosti své listiny nadepisoval Wilhelmus cognomine bastardus. Po smrti svého otce se stal v sedmi letech v roce 1035 normandským vévodou. (Linii založil Viking Rollo) Vládli za něj jeho poručníci a ochránci, z nichž dva byli zavražděni. Jeho život byl neustále ohrožován. Otevřeně se proti němu v roce 1046 postavil Guy Burgundský. Vilém požádal o pomoc francouzského krále Jindřicha I. a společně ho porazili. Roku 1049 se v Eu Vilém oženil s Matyldou, dcerou hraběte Balduina Flanderského. Ovšem nejdříve ji musel zbít, protože Matylda se odmítala provdat za bastarda. Výprask ji prý přesvědčil o jeho kvalitách. V roce 1051 bezdětný anglický král Eduard Vyznavač určil Viléma svým nástupcem. Po Eduardově smrti v lednu 1066 vznesl Vilém nárok na anglickou korunu. Nárok také vznesl norský král Harald III. Hardrada, trůnu se ale zmocnil Eduardův švagr Harold II. Godwinson. Hardrada vpadl do Anglie, ale Harold ho 25. září 1066 v bitvě u Stanford Bridge porazil. Vilém také nezahálel, nechal postavit 700 lodí, přeplavil se přes kanál La Manche a 14. října 1066 v bitvě u Hastingsu Harolda Godwinsona porazil. Harold, poslední anglosaský král byl v bitvě zabit. Vilém 25. prosince 1066 dosedl na anglický trůn. Dobytí Anglie Vilémem tuto zemi zásadně změnilo. Normanská šlechta nahradila původní anglosaskou, normanští biskupové ovládli církev. Vilém Anglii přeorganizoval, vystavěl mnoho hradů pro její lehčí ovládání, dokonce i angličtina byla zásadně ovlivněna normanskou francouzštinou. Vilém sebral půdu všem těm, kteří bojovali po boku Harolda Godwinsona a přerozdělil ji mezi své věrné. Roku 1086 nechal sepsat kompletní pozemkovou knihu (Domesday Book) pro snazší výběr daní. Vilém Dobyvatel zemřel 9. září 1087. Byl zraněn na výpravě, kterou podnikl na potlačení rebelie v Normandii, svým zraněním podlehl. Jeho nástupce Jindřich zdědil království, které díky jeho otci mělo nakročeno stát se evropskou mocností.

 Každý ví, kdo byl Leonardo da Vinci 15. 4. 1452 - 2. 5. 1519. Skutečný renesanční člověk, básník, lékař, architekt, malíř, metalurg, vynálezce, sochař, hudebník, konstruktér, přírodovědec, filosof a jeden z prvních zastánců práv zvířat. Co je ovšem méně známé, že to byl nemanželský syn notáře Sera Piera (celým jménem Piero Fruosino di Antonio da Vinci) a Cateriny, venkovské dívky poněkud lehčích mravů. Jeho plné jméno znělo Leonardo di ser Piero (Leonardo od pana Piera), otec ho ovšem později uznal za vlastního. Leonardo byl produktem náhodného pomilování ve stohu sena. Jak otec, tak matka se časem provdali za jiné partnery a pořídili Leonardovi 17 nevlastních sourozenců. Ti ze svého slavného, nevlastního sourozence nejsou nijak nadšeni. Po otcově smrti v roce 1504 ho připraví o dědictví. Naposledy se ovšem smál Leonardo, který po smrti strýce a další tahanici o dědictví získal jeho celý majetek a pozemky.

 A co ženy? První dáma Itálie, Tygřice, krásná Caterina Sforza (1463–1428. května 1509). Kateřina Sforzová, nemanželská dcera milánského vévody Galeazza Marie Sforzy a Lukrécie Landrianiové, manželky jednoho z dvořanů. Byla živoucím dokladem toho, že i bastardky byly někým s kým se muselo počítat. Byla prototypem renesanční ženy. Vědkyně, lovkyně, diplomatka, tanečnice a úspěšná vojevůdkyně. Ve čtyřech letech byla milánským vévodou oficiálně uznána a v devatenácti se provdala za Girolama Riaria a stala se hraběnkou z Forli. Po smrti papeže Sixta IV vypukla v Římě anarchie. Kateřina se v sedmém měsíci těhotenství vydala s jednotkou vojáků na pochod a zabrala Andělský hrad, ze kterého mohla pozorovat a ovlivňovat dění v Římě, ve prospěch svého muže a jeho rodu. Cestu absolvovala na koni. V roce 1488 rebelové zabili jejího muže a unesli její děti. Když spiklenci vyhrožovali, že její děti zabijí, Kateřina si údajně vyhrnula sukni a prohlásila, že má vše potřebné na to si udělat nové. Únosci byli tak zaskočeni, že přestali vyhrožovat. Rebelové byli eventuálně pochytáni a potrestáni za pomoci Kateřinina strýce. Jejími dalšími manželi byli Giacomo Feo a Giovanni de“ Medici il Popolano. Medicejští byli v dlouhodobém sporu s Borgii a po smrti jejího třetího manžela musela Kateřina hájit svá území proti útokům Borgiovských žoldáků. Její obrana byla tak úspěšná a urputná, že jí vysloužila přezdívku La Tigre. Nakonec proti ní po dobytí Imoly vytáhl sám Cesare Borgia a s pomocí francouzské armády ji zajal, ovšem pouze za cenu velkých ztrát. Niccolo Machiavelli psal o jejích válečnických schopnostech s velkým obdivem, a to přes to, že ho v dřívějších diplomatických jednáních urazila. Po pádu Borgiů Kateřina pokojně dožila ve Florencii. Nadále se zabývala svými pokusy. Zanechala nám knihu Gli Experimenti v češtině Pokusy nejskvělejší paní Cateriny z Forli, která obsahuje víc než 450 kosmetických, lékařských a alchymických receptů.

 A nakonec zabrousíme do našich krajů. V českých zemích byl konec třináctého a začátek čtrnáctého století ovlivněn přemyslovskými levobočky. Nejznámější z nich byl bezesporu Mikuláš Opavský (1255? – 26. července 1318), syn Přemysla Otakara II. a Anežky z Kuenringu zvané Palceřík. Stal se zakladatelem vedlejší linie přemyslovského rodu (opavští Přemyslovci), která vydržela až do roku 1521 a jejímž posledním zástupcem byl ratibořský kníže Valentin Hrbatý. Přemysl se Mikulášovi snažil roku 1260 u papeže Alexandra IV zajistit legitimitu a následnictví. Mikuláš byl legitimizován, ale zvláštním dodatkem byl vyloučen z následnictví. Účastnil se bitvy na Moravském poli 26. srpna 1278, kde byl zabit jeho otec a on sám byl zajat. V roce 1281 byl Mikuláš ze zajetí vykoupen a vrátil se na Opavsko. Vypudil z Opavska vdovu po Přemyslovi Kunhutu uherskou a jejího milence Záviše z Falkenštejna. Pozice Mikuláše jako protiváhy vlivu Záviše z Falkenštejna na mladého Václava II byla posílena jeho sňatkem s Adelheidou příbuznou Rudolfa Habsburského v únoru 1285. Asi nejvýraznějším Mikulášovým počinem byla poprava Záviše z Falkenštejna v srpnu 1290 před hradem Hluboká, tím dokončil potlačení odporu Vítkovců proti Václavovi. Po získání polské koruny se Mikuláš stal krakovským starostou, tedy vlastně polským místokrálem za svého nevlastního bratra Václava II.

 Dalším přemyslovským levobočkem byl Jan, řečený „Volek“ (okolo roku 1290 – 27. září 1351), celým jménem Jan VII. Volek, byl nemanželský syn českého krále Václava II. a jinak neznámé Anežky. Od roku 1334 až do své smrti byl biskupem olomouckým. Po zavraždění svého nevlastního bratra Václava III se Jan stal chráněncem šlechty, která mu dopomohla k nižším církevním úřadům. Později v roce 1319 se s její pomocí stal proboštem vyšehradským a kancléřem českého království. V roce 1322 jej král Jan Lucemburský obviní ze spiknutí proti jeho osobě s Janovou nevlastní sestrou, královnou Eliškou. Jan byl zatčen, ale podařilo se mu uprchnout do Bavorska, byl ale zbaven všech svých hodností. Po roce se s ním král usmířil a vrátil mu všechny úřady. V roce 1327 mu papež Jan XXII udělil dispens z nemanželského původu a to mu v roce 1334 umožnilo nastoupit na uvolněné místo olomouckého biskupa. To mu zajistil nevlastní synovec markrabě Karel, kterého v roce 1333 se skupinou českých šlechticů přivedl z Itálie do Čech. V roce 1335 se podílel na vypracování vyšehradské smlouvy, podepsané v uherském Visegrádu. Jednalo se o protihabsburskou koalici uzavřenou mezi Janem Lucemburským a polským králem Kazimírem III. Prostředníkem byl uherský král Karel I. Robert. V ní se nadále Jan vzdává nároku na polský trůn a získává suverenitu nad Slezskem a zhruba 4 tuny stříbra. Po korunovaci Karla českým králem, pro něj Jan Volek vykonával různé služby, včetně správy Moravy za Karlovy nepřítomnosti. Za jeho panování se Olomoucké biskupství stalo přímým lénem České koruny. 30. září 1340 zakládá Jan Volek klášter k uctění památky Elišky Přemyslovny v Pustiměři. Spoluzakladatelem je tehdy ještě markrabě Karel. Biskup Jan VII. Volek byl pochován 27. září 1351 v pustiměřském klášterním kostele – rotundě sv. Pantaleona..

 Karlova zakladatelská listina zmiňuje dalšího přemyslovského levobočka, a to nejméně známou Alžbětu. Alžběta (před 1305–1347) byla nemanželskou dcerou posledního přemyslovského krále Václava III. a neznámé matky. Z papežského dispenzu z roku 1332 lze odvodit, že se narodila ještě před Václavovou svatbou s Violou Těšínskou. Dále se dá dedukovat, že se jednalo o neduživou holčičku, která byla pokřtěna po své tetě Elišce. Dispenz by vystaven na přestup z cisterciáckého kláštera v Pohledu, kde byla pravděpodobně i vychována, do kláštera benediktinek u sv. Jiří v Praze. Důvodem byla tělesná slabost. Benediktinky měly mírnější řeholi. Dispenz jí sice umožňoval zastávat jakoukoliv funkci, ale bylo jasné, že u sv. Jiří by se abatyší nemohla stát. Tou se stala až v pustiměřském klášteře založeném jejím nevlastním strýcem Janem Volkem na památku jeho milované sestry Elišky. On to také byl, kdo vyřizoval její dispenz. Abatyší se stala ve svých asi 35 letech a zůstala jí až do své smrti v červnu 1347. Byla poslední Přemyslovnou z hlavní linie.