Strašně hodnej kluk.

Než jsem se pustil do poezie, napsal jsem tuhle minimalistickou povídku. Bylo mi 16 let. Dlouho jsem se rozmýšlel, než jsem se rozhodl ji tady publikovat. Tak cupujte.

Strašně hodnej kluk.

Seznámili jsme se na horách. Byla hezká, chytrá a já poprvé zamilován.

V Praze jsem ji seznámils kamarády. Jednou mi řekla: „Nezlob se na mně, ale mám raději Pavla.“ Nezlobil jsem se, bylo mi to jen líto. Polkl jsem a hrdinně řekl: „Zklameš-li se pamatuj, že máš ještě mně.“ Řekla: „Seš strašně hodnej kluk,“ a odešla. Myslel jsem si on je hezký, černooký, černovlasý a já jenom strašně hodnej kluk.

Pak se vrátila. Odpustil jsem jí. Zase jenom řekla: „Seš strašně hodnej kluk.“

Teď je mi třiadvacet, na kolenou houpu černookého, černovlasého kluka a říkám: „Nikdy už nebudu strašně hodnej!“