Tohle jsem napsal 27.2.2022 na Facebook pro pár přátel. Je to starší ale myslím si, že stále platné. Není to v Den slovanských věrozvěstů nejkřesťanštější myšlenka, ale stojím si za ní.
Žil jsem si poměrně dlouhou dobu klidně, vychoval děti, uvítal vnoučata. Žil jsem si dobře. Trochu jsem znejistěl, když Putin řídil vraždění v Čečensku, ale bylo to daleko a já hloupý. Jižní Osetie a Abcházie mi na klidu nepřidaly, ale stále to bylo něco o čem se psalo v novinách, nic, co by se mě přímo týkalo. Procesy s opozičníky, tvářící se jako korupční a vraždy novinářů mě rozladily. Říkal jsem si, že si to ti Rusové nechají líbit. Když přišla anexe Krymu, vzpomněl jsem si Hitlera a anschluss Rakouska. Říkal jsem si, že si to svět nechá líbit, zatracenej Putin, kde se zastaví? Ten chlap mi začal ničit klid, ale co nadělám, říkal jsem si. Já blbec měl jsem začít bít na poplach. Vraždy a pokusy o ně v Británii, Vrbětice u nás a jeho více a více agresivní rétorika mě utvrdila v tom, že se jedná o bezskrupulózního, megalomanského maniaka. Cítil jsem se ohrožený a začal se ozývat. Do tohoto světa ohrožené Putinem se mi narodil pravnuk. Pak přišla Ukrajina a realizace, že se jedná o sprostého vraha. Vyhrožuje jadernými zbraněmi, a tak spolu s profesorem Málkem z filmu Vyšší princip říkám: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“
