Jako každý rok tak trochu jako tradici, tak trochu ze zvyku prostřeli o jeden příbor víc. Tedy tři, oni dva a co kdyby?
Budou zase na Vánoce sami, děti a vnoučata jsou daleko, tak si jenom zavolají na video hovor, alespoň je uvidí. Pěkně si popovídali, popřáli a poslali pusy. Manželka se chystala dát na stůl hrachovou polévku, když se ozval u branky zvonek. Z nějakého důvodu ho to ani nepřekvapilo, zvedl se a šel otevřít. V dešti viděl za plotem stát člověka, tak asi 45 let, připadal mu trochu povědomý, ale byl to takový ten tuctový obličej. Pozdravili se a jemu připadlo tak nějak normální ho pozvat dál, ani se neptal, kdo je a proč u nich zvoní. Sice mu blesklo hlavou, že by neměl zvát domů někoho, koho nezná a kom nic neví, ale nějak mu to nevadilo. Představil se jenom jako Petr, odložil si kabát a sedl si ke stolu. Manželka položila k příboru další talíř a nalila polévku. On řekl před jídlem krátkou modlitbu. V klidu pojedli, mluvili u jídla jenom velmi málo. Je to dobré, chcete přidat, mohu Vám nalít atd. Po jídle se nad kávou rozhovořili. Zajímavé, že většinou mluvil on. Petr se velmi živě zajímal o jejich osudy, sám o sobě neřekl vlastně nic. Čas letěl, po kávě vypili lahev vína a hovor plynul dále. Okolo půlnoci se Petr zvedl, za vše poděkoval a řekl, že bude muset jít. Oblékl si kabát, rozloučil se a odešel do deště. Když za ním zamykal branku jen tak ho napadlo, že to dítě, které manželka před lety potratila, byl chlapec a teď by mu bylo 45 let.
