Je pokora slučitelná s asertivitou? Určitě ano. Navíc jedno bez druhého nemůže být opravdové. Morální vzory jako Sokrates, Ježíš nebo Gándhí měli obé ve velké míře.
Notoricky známým osobám jako Alexander Veliký, Napoleon, Stalin, Hitler, chyběla pokora.
Co nám přinesli ti první? Sokrates schopnost se domluvit a učit pomocí dialogu. Ježíš pro některé útěchu a mír v duši. Gándhí nám ukázal, jak získat svobodu bez násilí. To není málo a je to pro nás.
A ti druzí, nová území, která následně ztratili, miliony mrtvých, hrůzy války a tyranie. To všechno hlavně pro jejich vlastní uspokojení.
Co vlastně je pokora? Starověká cnost se na první pohled nezdá příliš atraktivní, zdá se být ve střetu se sebeúctou a seberealizací. Určitě nemá nic společného se slabostí. Neznamená to být nenápadný a submisivní. Pokora je postoj, přístup spočívající v duševní skromnosti, umírněnosti, kdy chápeme a známe svoje místo v celkovém řádu věcí. Znamená to nebrat naše touhy, úspěchy nebo prohry příliš vážně.
Sokrates učil rozpoznávat mezery v našem vědění a pokorně je vyplňovat. Aristoteles vkládal pokoru mezi aroganci a morální slabost. Stejně jako Sokrates věřil, že základem pokory je důkladné sebepoznání a uznání kvalit druhých.
Asertivita je schopnost formulovat a vyjadřovat svoje názory, potřeby a hranice jasně, přímo a s respektem. Asertivita může snadno sklouznout do arogance kde vlastně děláme totéž, tvrdě, často nevybíravě, bez ohledu na názor druhých a bez respektu.
Symbiózu pokory a asertivity si nejlépe objasníme na dialogu. Na dialogu, který by měl rozhodovat nebo objasňovat spornou situaci. Do takového dialogu musíme vstupovat bez agendy a bez předsudků. Musíme být ochotni naslouchat argumentům druhé strany, ale také musíme být schopni přednést svoje argumenty. Když druhá strana představí argumenty lepší než naše, musíme je přijmout. Na druhé straně jsme-li přesvědčeni, že naše argumenty jsou lepší, musíme být schopni je obhájit. V situaci, kde ani shoda ani přijatelný kompromis není možný se s respektem rozejdeme.
