Obloha

Připadám si tu s tou svojí poezií tak trochu nepatřičně. Obloha je takové zrcadlo světa. Je to i promítací plátno pro různé příběhy a obrazy. Je to kopule, která zastřešuje vše.

Obloha

Teplo, ale ne pálící,

ticho,

ohromující.

Obloha ocelově modrá,

hluboká,

uklidňující.

Klid a nehybnost,

vzdálená,

vznešená.

Přelétl pták,

zrušil kouzlo,

první mrak.

Spíš mráček

nadýchaný,

neostrý rozmazaný.

Pak po obloze plují příběhy,

hrady, zámky, krásné ženy.

Houstnou,

tmavnou,

hrozí.

Obloha začíná mumlat,

brumlat,

lomozit.

Je čas se sebrat

a odejít.

Není!

Přijít o to

majestátní zakončení?

Blesky ji osvětlují.

Pak přijde blahodárný déšť,

očistí zemi i duši.

Prší.

Prší.

Prší.