Starý řecký mýtus převyprávěný Ovidiem v Proměnách. Byl jsem vždy pochybovač, opravdu to tak bylo? Byla to Diova a Hermova práce, nebo se zde projevilo silnější božstvo, dobrota a láska. Už to slyším, starý a ještě naivní.
Filémón a Baucis (mini poema)
Ve Frýgii, v zemi krále Midase tedy v Anatolii v Turecku,
vedle hlubokého jezírka stojí starý dub a lípa.
Větve se jim proplétají jako když se drží za ruku,
rostou zde od nepaměti, alespoň se to o nich říká.
xxx
Od nepaměti se bohové či panovníci v přestrojení toulali krajem.
Věřili, že tak lépe svůj lid poznají a posoudí za čas velmi krátký.
Už se stmívalo, když se po noclehu sháněl Zeus s Hermem,
nikdo nechtěl na noc vzít si domů dva tak podivné tuláky.
xxx
Nakonec dva staroušci z malé chaloupky se jich ujali, snesli, co měli.
Maso, ovoce, zeleninu i sýr a stařenka malou hostinu připravila.
Seděli, jedli, stařeček nalil džbán nejlepšího vína, a to k jídlu popíjeli.
Přes to, že džbán nedoléval, všiml si, že víno ve džbánu neubývá.
xxx
Došlo stařečkům, že návštěva byla božstvo, zalekli se, aby neurazili.
Stařenka chtěla poslední husu, která chaloupku střežila, zabít a upéct.
Zarazili jí bohové, ať husu nezabíjí ji přesvědčili, ten úmysl jí rozmluvili,
dvojici přemluvili, že by s nimi na blízký kopec měli před záplavou utéct.
xxx
Byli to opravdu mstiví bohové, kteří chtěli neochotnou ves zatopit?
Stařečci držící se za ruce, na vršek s bohy utíkali před stoupající vodou.
Či to byli dobří lidé, kteří chtěli stařečka a stařenku před potopou zachránit?
Zářil to opravu zlatý chrám, nebo jen zapadající slunce ozářilo chaloupku nad vodou?
xxx
Ptali se jich bohové, jakou chtějí odměnu? Odpověděli stařečkové:
„Jen být spolu a sloužit jim v tom zářícím chrámu, dožít život pospolu.“
Ke komu to mluvili, komu sdělovali svá toužebná přání, byli to opravdu bohové?
Nebo se jim osud chystal připravit překvapení za jejich lásku a dobrotu.
xxx
Když přišel jejich čas, hleděli si do očí
a viděli, jak se jim listí kol rukou a hlavy obtáčí.
