Barbora Celjská (nemravná císařovna, královna uherská a česká)

Barbora Celjská (Cellská) byla podle Eneáše Silvia Piccolominiho (pozdější papež Pius II.) poživačná a bezbožná žena. Nutno podotknout, že Piccolomini neměl rád Celjská hrabata a také vše, co se týkalo Čech.

Barbora se narodila mezi léty 1390-95 v Celje, dnešní Slovinsko. Byla dcerou Heřmana II. Celjského Habsburského leníka. Celjští (Žovnekové) byli celkem nevýznamný rod, který svojí chytrou sňatkovou politikou získával majetek. Do stavu říšských hrabat je v osobě Fridricha I. Celjského povýšil roku 1341 císař Ludvík IV. Bavor. Celjští byli známí svojí mocichtivostí, poživačností, vášnivostí a sexuálním apetitem. V tom se příliš nelišili od Lucemburků.

 Vzestup Celjských akceleroval za Zikmunda Lucemburského, kterého Heřman II. zachránil roku 1396 před utonutím v Dunaji, po bitvě s Turky u Nikopole. Svoji podporu Zikmunda Lucemburského potvrdil i tím, že v roce 1401, když byl Zikmund zajat částí uherské šlechty, která chtěla zvolit králem Vladislava Jagellonského, se postavil za něj a pomohl ho osvobodit. Zikmund, se pravděpodobně za odměnu slíbil oženit s tehdy asi osmiletou Heřmanovou dcerou Barborou.

 K zásnubám došlo asi roku 1405 a k sňatku roku 1408. Zikmundovi bylo 40, Barboře něco mezi patnácti a osmnácti. Podle dobových zápisů tvořili krásný pár. Barbora měla být štíhlá s bílou pletí a Zikmund urostlý, zrzavý. V prosinci roku 1408 založili manželé dračí řád. Členové přísahali věrnost Zikmundovi, jeho rodině a potomkům. Primárně měl být namířen na obranu Uher proti pohanům. 28. února roku 1409 se jim narodila dcera Alžběta. Roku 1411 Zikmund zasnoubil Alžbětu se čtrnáctiletým Albrechtem Habsburským.

 Manželství nebylo šťastné, Barbora byla sice svému muži politickou oporou, ale soukromě byla stejně nevěrná jako on. Eneáš Silvius Piccolomini o nich napsal: „Cizoložník odpouštěl cizoložnici.“ Nebyl to ovšem jenom Piccolomini, kdo poukazoval na Barbořinu prostopášnost, i další poukazovali na milence, jako byli Arnošt Habsburský, Fridrich Hohenzollernský, rytíř Jan z Wallenrodu a další.

 Barbora sjednala mír s polským králem (jeho manželka byla Barbořina sestřenice), zastupovala ho v době jeho nepřítomnosti, byla mu i jinak nápomocná. Na podzim roku 1414 odjela do Cách, kde byla korunována na římskou královnu, uherskou královnou byla od roku 1408 a českou se stala až roku 1437. Z korunovace v Cáchách odjeli manželé do Kostnice na koncil, Barbora se vrátila do Uher v červnu 1415, aby zastupovala Zikmunda. Zikmund se vrátil do Uher až v únoru roku 1419 a hned Barboru vykázal od dvora. Historici se dodnes přou, bylo-li to kvůli jejím nevěrám nebo špatnému regentství. Ke dvoru se vrátila až na Vánoce 1419, když za ní orodovala i dcera Alžběta. Odjela s manželem a vdovou po Václavu IV. Žofií Bavorskou do Čech, kde byl 28. července Zikmund korunován českým králem. Barbora se korunovace nezúčastnila. Na jaře 1421 se vracejí do Uher. Roku 1422 se jejich dcera Alžběta provdá za Albrechta Habsburského. Zdá se alespoň na povrch, že se manželství uklidnilo. Barbora si i nadále snaží udržet politický vliv, v roce 1429 doprovází Zikmunda na sněm do Lucku. Cílem je přesvědčit polského krále Vladislava k souhlasu ke korunovaci litevského velkoknížete Vitolda králem. Jednání k ničemu nevedlo, osmdesátiletý Vitold roku 1430 zemřel. Zikmund roku 1430 odjíždí do Německa a následně do Itálie, kde je 31. května 1433 korunován římským císařem. Barbora vládne v Uhrách jako regentka. V době jeho nepřítomnosti odolává husitským nájezdům. Zikmund se v roce 1434 vrací do Uher. Roku 1436 oba znovu jedou do Čech, kde je Barbora 11. února roku 1437 konečně korunována českou královnou a Zikmund jí stvrdí věnné statky českých královen. V tu dobu Zikmund také povýšil Celjské do knížecího stavu, přes protesty jejich lenního pána Fridricha Habsburského. Barbora se spřátelila s katolíky Alešem Holickým ze Šternberka, Oldřichem z Rožmberka a kališníkem Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna. Její vztah se Zikmundem se začal zase výrazně zhoršovat pravděpodobně díky pomluvám, nebo udáním Zikmundova říšského kancléře Kašpara Šlika. Těsně před svou smrtí nechal Zikmund Barboru a její dvorní dámy zatknout. Zikmund zemřel 9. prosince 1437, při návratu do Uher, ve Znojmě. Bylo to pravděpodobně kvůli amputaci prstu na noze a následné otravě krve.

Tvrdí se, že za jejím zatčením mohl stát zeť Albrecht, i když poslední výzkumy naznačují, že nešlo o účast Barbory na utrakvistickém spiknutí proti jeho nástupnictví. Barbora svedla s dcerou boj o nárok na trůn, který prohrála. Situaci popisuje již zmíněný Piccolomini takto: „Žena, již stařena“, říká Eneáš Silvius, „pojala úmysl znovu se vdát, zapudila z mysli dceru, která vyrostla v naději na královský trůn a provdala se za rakouského vévodu Albrechta, a neuvažovala o ničem jiném než o radostech nového manželství.“ Barbora byla donucena podepsat dokument, kterým se vzdávala obrovského majetku. Strávila nějakou dobu v exilu v Polsku. Po celou tu dobu se o její věci staral Hynce Ptáček z Pirkštejna a dopomohl jí k návratu do Čech, do jejího věnného města Mělníka. Po prohraném boji se Barbora přestala zajímat o politiku. Dožívala na Mělníce a věnovala se astrologii a alchymii, ve které dosáhla určitého věhlasu. Tvrdilo se, že pokračuje ve svém prostopášném a poživačném stylu života. I v na tu dobu pokročilém věku, prý měla hodně milenců.

 Barbora Celjská zemřela za morové epidemie 11. července 1451 v Mělníce. Jejího pohřbu se zúčastnili i husitští kněží známí svým puritánstvím. To do určité míry zpochybňuje pověsti o její nemravnosti a kacířství. Byla pohřbena v Martinické kapli v katedrále sv. Víta, její hrob se nedochoval.

 Zajímavost, Barbora přežila svoji dceru Alžbětu o osm a půl roku. Její vnučka Alžběta Habsburská byla zvána matkou králů. Čtyři z jejích synů se stali králi, její dcery se provdaly do většiny tehdy v Evropě vládnoucích dynastií. Její krev tedy nějakým způsobem koluje ve většině Evropských panovnických rodů.