Smrt přichází nečekaně. Jaké výzvy nám přináší pád Jana Třísky?

Když moje spolubydlící, která viděla z mostu Jana Třísku padlého do hlubin Vltavy přišla s touto zprávou včera večer domů, cítila jsem podobné pocity, jako když nám ze skály spadl milovaný spolusborista, který zpíval léta těsně 

vedle mě. Komorní sbor 14 lidí je jak jeden organismus. 

Tehdy jsem (stalo se to o prázdninách před několika lety) vešla do spontánního desetidenního meditačního stavu, ve kterém jsem byla nějak s naším sboristou Honzou a také se dotýkala svojí vlastní smrtelnosti. 

Tehdy byla smrt najednou tak blízko: Před pár dny zpíval mezi námi, na poslední zkoušce jsme s jeho sestrou (která s námi také zpívala) měly zvláštní divný strach, když jsme ho málem zamkly ve škole, kde jsme zkoušeli (byl na záchodě) - jako bychom tušily něco dramatického. Náš Honza se velmi pravděpodobně také nezabil schválně a buď také spadl nešťastnou náhodou ze skály: také rád vycházel na vyvýšená místa.Nebo ho někdo zabil:. Druhou možností, kterou policisté zcela nevyloučili totiž bylo, že ho někdo v Prokopském údolí přepadl, protože i já jsem se zde potkala s ruským gangem a policisté Prahy 5 mi sdělili, že sama do Prokopského údolí chodit nemusí být právě kvůli těmto skupinám Rusů, kteří tam žijí, bezpečné a vůbec mi to nedoporučují. 

Smrt je tak blízko. Může čekat na přechodu, v autě nebo právě na Karlově mostě. Z radostného rituálu, kdy před každým velkým natáčením takto Jan Tříska sedával, se stal osudný pád. Klasifikovat Jana Třísku jako blázna nelze a hovořit o bezpečnosti práce je v tuto chvíli zbytečné. Do jaké míry známe svoje možnosti a kde si zahráváme s osudem a "příliš zatěžujeme křídla andělů", si musíme odpovědět každý sám u sebe. A z tohoto pohledu se může jevit Třískovo romantické či duchovní posezení jako čistý hazard nebo to může být jen skulinka pro nečekané, které se stejně tak mohlo (pokud mělo) udát třeba na silnici kdekoliv. 

U obou mužů se s podivnou smrtí pojí nevysvětlitelné, traumatické a dost pravděpodobně nešlo o sebevraždy. Tím více nás to děsí, protože to je propast, kterou neumíme vysvětlit a ani jí dát smysl. PROČ TAK KRÁSNÍ LIDÉ MUSELI ZEMŘÍT TRAUMATICKOU SMRTÍ? 

Vysvětleních se nabízí několik a všechny zůstávají v rovině možností, protože na "druhou stranu světa" nevidíme. Může to být návrat nějaké karmy (kterou člověk nevědomě vyhledá), může to být potřeba okusit traumatickou smrt, může to být pád na hranu vlastního riskování (tendence jít na hranu možností života), může to být memento pro ostatní o naší smrtelnosti. To nevymyslíš. Najednou to není jen Hamlet či Král Lear, ale životní dramatický příběh. Na frekventovaném Karlově Mostě mohl i někdo mluvit na Jana Třísku a ten mohl znervóznět a ztratit rovnováhu...to mohl tušit... Na druhou stranu magičnosti Prahy rozumím a sama ji hodně žiji tak Jana Tříšku neodsuzuji, byť bych mu to nemohla doporučit. 

U našeho Honzy (nádherného člověka) jsme se řada z nás dostala díky němu - jak anděli - do hlubšího kontaktu se smrtí v sobě sama řada z nás z našeho čtrnáctičlenného sboru. 

Ať už šlo u Jana Třísky o cokoliv (nejspíše o zamotání hlavy), je celkem zřejmé, že se znovu při těchto událostech ukazuje (podle různých reakcí lidí), jak téma smrti ve svém životě vytěsňujeme: Buď podléháme sentimentu nebo traumatu, senzaci anebo přetáčíme pohled na takové pády do bagatelizací nebo vytěsnění. Někdo dokonce do odporu, že se má potřebu tím někdo vůbec zabývat. Jen někteří lidé přistupují k takovým událostem aktivně, tj. vnímají (jako v každé větší události) v ní lekci pro sebe a zároveň automaticky vstupují do meditace a modlitby, tak jako když jakýkoliv blízký nebo cizí člověk havaruje. Bez ulpívajícího emocionálního kolotoče, ale v hloubce lásky a člověčenství (kde je místo u blízkých - včetně kolegů - i pro hluboký smutek). Byl to velký herec a zajímavý člověk. Před volbami, před svátkem svatého Václava a později vzniku naší republiky odešel velký herec, který měl neuvěřitelnou disciplínu osobního tréningu ducha i těla a velmi duchovní herečka. Vnímám to (krom jiného) jako výzvu k tomu se nerozpliznout v povrchnosti internetových médií. Smrt je tak blízko, nikdy nevíte, kdy vám zaklepe na rameno. 

Se 4.B žijeme ročníkovou hru "Stínadla se bouří." Velkého Vonta hrál v seriálu právě Jan Tříska. Kromě tamějších statečností, které napsal Jaroslav Foglar, přidává pro naši třídu Jan Tříska i téma smrti. Kéž i děti se nebojí jít do výzev, rizik (i za cenu nějaké případné zlomeniny), trénovat ducha i tělo, ale nehazardují kvůli počítačovým hrám více, než by realita dovednosti jejich ducha a těla dovolovala. Resp. nechť jejich kroky kopírují realitu jejich duše. S dětmi ve škole jsme o věcech mluvili a na druhém stupni zopakovali i záchranu tonoucího. Pád Jana Třísky ukazuje na tenkou cestu mezi maximálním si užíváním života (na fyzické i duchovní úrovni), vnímáním osobních možností a možných rizik při vlastním selhání nebo pravděpodobné nečekané situaci (mohl ho býval z mostu také někdo omylem shodil dolů). 

Přeji vám, abyste smrt Jana Třísky, který (stejně jako náš Honza nese jméno apoštola, který od Ježíše dostal za úkol starat se o Panu Marii po jeho smrtí), mohli uchopit jako - v míře, kterou potřebujete - setkání s vaší smrtelností. 

Smrt přichází nečekaně. 

Carpe diem.

Alena Kulhavá