Průtrž mračen v Šáreckém údolí. V co se změnila tramvaj a vestibul metra?

Praha. Lehká zóna výzvy z nečekané situace. Lidství i humor. A lék pro přírodu. Co posléze dokázala horká Praha, kde nepršelo.  

Pokud předpověď hlásí "místy přeháňky", beru si deštník nebo pláštěnku. Užívala jsem si malování obrázku Šáreckého údolí v Praze: potok, skály, stromy, kosatce. U cesty lezla malá užovčička, okolo létal otakárek ovocný a v potoce plavali pstruzi. Kochala jsem se cestou skalami po cestě na koupaliště. Na koupališti užívala studenou vodu a cvičení jógy a qigongu. Tu se ale objevil šlehačkový mrak nad skalami. Ojky, ten může být i bouřkový, jsem si pomyslela, ale vypadal tak sladce. Dobře tedy, na chviličku si lehnu a pak půjdu. Bylo před pátou. Lehce jsem na pár minut zdřímla a když se probudila, mraky stály proti sobě z obou stran. To věstilo komunikaci skrze blesky a hromy a tak jsem se urychleně zvedla a odcházela. Ale pozdě. Stejně tak i další lidé, kteří se sbírali. Mysleli jsme si, že to stihneme....ale nestihli. Cestou - poměrně na začátku (ale nemělo se smysl vracet) nás stihl takový lijavec...ale takový, jaký jsem dlouho nezažila: Lilo jako když vyléváte kbelíky, vítr foukal, listí létalo ze stromů a k tomu bouřka. Déšť nám cákal do obličeje, takže člověk sotva šel. Potoky se valily po cestě a Šárecký potok se změnil v divokou vodu. Po schodech tekla rozbahněná voda. Měla jsem sice deštník a použila ho (napřed abych pod něj pod stromem schovala i další dva lidi), ale nebylo to nic platné. Pomohl jen tomu, že kromě mě batoh byl sice hodně mokrý a i věci v něm, ale akvarelový obrázek pro synovečka přežil, protože v batohu přece jen neplavala voda. Lidé, co měli tašky přes ramena, je chránili alespoň na čas ručníku a oblečením. V plavkách a někdo v triku, já v sukni jsme se táhli jako poutní dav cestou směrem k tramvaji. Za těch cca 20 minut jsme byli totálně mokří a lidé měli promočené i ručníky. Tramvaják měl otevřené dveře, takže jsme tam nahupkali. Co s těmi mokrými ručníky a mokrým oblečením? Lidé je začali věšet přes horní štangle jak na prádelní šňůru. Tramvaj měla najednou téměř stoprocentní vlhkost vzduchu, po zemi tekly potoky z kapajících (spíše odtékajících) ručníků a oblečení a skoro všichni jsme se smáli. Ručníky totiž visely všude a ani štantgle nestačily. Bylo teplo, takže jsme nenastydli, příroda dostala napít a my očistu. (foto jsem nepoříila, tak přidávám z http://www.valstejn.cz/prutrz-mracen-a-povoden/)

Dojeli jsme na nádraží Veleslavín a vešli do metra. Přece jen se ale nesluší jít v plavkách do veřejných prostor a tak se hala před turniteky proměnila ve veřejnou převlákárnu. Někdo si dělal zástěnu, někdo to moc neřešil. Také jsem se převlékla - do sušších plavek a mokrého mokrovlhkého tílka z batohu. V metru jsme se my vodníci smíchali se suchým pracujícím spoluobyvatelstvem. Sice mokří, ale s prázdninovou radostí i nevšedního zážitku jsme každý jeli do jiné části Prahy. Někteří suší spoluobyvatelé evidentně nevěřili, že by někde mohlo pršet? V těchto dnech, kdy nepadne ani kapka? To je snad nějaké šálení smyslů...

Vystoupila jsem na Malostranské a než jsem šla koupit další akvarelové papíry a barvy před meditací, tak jsem v parku na lavičce povečeřela. Usušila jsem za tu chvíli jak deštník, tak navlhlé věci z batohu. Cestou po Praze mi uschla sukně, tílko, batoh a dokonce i kožené sandály, které mají docela tlustou vrstvu kůže a poměrně silné řemínky. Sandály, se kterými jsem se před dvěma hodinami brouzdala potokem vody. Takové teplo a tak rozpálené chodníky jsou. 

Závěrem jen připojuji přání pro krajinu více deště a to i toho zahradnického, ne jen lijáky, které odnáší půdu. Zda s tím začínají ve svém konání v úvahách pracovat i developeři, nechávám v tuto chvíli na nich. 

Alena Kulhavá