Proč miluji přátele s opačným pohledem na věc? O jakou úžasnou školu se někteří z nás

ochuzují, když to nevnímají jako dárek? Ochuzujete se také, nebo naopak jste pochopili, že...Jak to souvisí s netrpělivostí vydržet tři generace proměn po roce 1989? 

Mám přátele, kteří mají poměrně podobné pohledy na věci s některými vlastně totožné. Ale jsou blízcí, kteří vidí řadu věci jinak a i to je pro mě zajímavé: Nejsou to hloupé pohledy, jen jiné. 

Čím jsou takoví lidé dárkem?

a) prevencí před sociální bublinou

b) učení se skutečné demokracii: vyslechnutí se diskuse navzájem

c) prevencí před ulpěním v mysli: dost často přímá nutnost zapojit i intuici

d) vymezení prostoru problému, ve kterém se řešení teď a nebo do budoucna odehrává

Výjimečným člověkem pro mě je v tom můj kmotr. Ve většině zásadních věcech se shodneme a naše debaty se podobají stoupání po žebříku: Jeden něco řekne a druhý naváže ze své zkušenosti, až se vytvoří světelný kanál...nejednou něco tak jasně probleskne a objímáme se v poznání něčeho zásadního. 

Jsou ale situace, kdy máme na věc zcela opačný pohled: Já ženský, on mužský. Já tolerantnější, on ostřejší. Já ve smyslu pro větší celky, on pro realitu menších celků. Já pro lásku, on pro tvar. Není nic lepšího nebo horšího. Jsou to polarity zkutečnosti a mezi těmi se děje život. Když se v debatě dostaneme do takového bodu, pokud mužská aktivita neuteče k vykřiknutí, tak se právě důležitým způsobem vymezí hrací pole pro nějakou zkušenost, kterou si máme osahat. Pokud je to nějaká nová zkušenost, nemusí být hned zcela konkrétně zřejmá, ale její souvislost s herním polem je jasná. Pak není cílem jeden druhého přesvědčit, kdo má pravdu, ale vzít v potaz oba zákony vesmíru, obě kvality a žít co nejvíce vědomě a pravdivě život dál, být aktivní, jak člověk cítí a reflektovat, co se bude dít: Jak ve světě, tak uvnitř člověka samotného. 

Takovým silným tématem jsou i letošní prezidentské volby. Rozebrala jsem je ze svého nejlepšího vědomí v předchozích článcích dostatečně, dokonce i výzvy v současné době (dva poslední články). Přestože jsem tak učinila, někteří lidé samozřejmě stejně stojí na nesmiřitelné pozici jedno či druhé. Proto jenom tato lehká připomínka procesů uvědomování si osobního i kolektivního, co se nedá udělat uměle. Může i být, že je nějaký faktor jakoby důležitější, ale přesto Cesta chtěla jít jinudy a tak zvýraznila u lidí vnímání jiných věcí. Tím spíše, pokud lidé volili z toho nejlepšího ze sebe, je to jen výzva do budoucna, prostor k diskusi a ne prostor ke vzájemnému odsouzení se.

Někdo např. řekne v odsouzení:" Jak jsi mohl volit Zemana? Ztělesněné zlo?" A ten druhý se snaží vysvětlit: "Věřím v to, že si mravnost dokážeme v následujících pěti letech ohlídat více sami, právě proto, že řada lidí Miloše Zemana prohlédla. Ale zda zde budeme nebo nebudeme mít nalezlé muslimy u nás v republice, to raději ať i vystoupíme z EU, kdyby nám někdo nutil Dublin a prezident by nedokázal zaburácet. Do Ruska nás Zeman nedotlačí (nedotlačil ani během těchto let) a s Babišem se spíše pomlátí a bude otevřenější prostor pro další čistější politiku" Nebo opačně: "Jak jsi mohl volit Drahoše? Takovou nicku?" A ten druhý odpoví: "Mohl. Jsem si vědom, že je slabší, méně zkušený, pokazil debatu i na ČT a v prvním kole jsem ho nevolil, ale přece jen chovám naději na leadership, spolupráci s odborníky, vlastní růst, a doufám, že nebude pouhou loutkou. Tím více bude na nás, jak se do diskusí s ním zapojíme. Navíc prezident nemá téměř žádné pravomoci a další kandidát se může z chyb Jiřího Drahoše poučit. Už nespatřuji jako smysluplné jít v kolejích Miloše Zemana, cítím výzvu k novým lekcím z čistých úmyslů." A tak bychom mohli pokračovat...pokud jsou údivy a diskuse věcně vedené (i třeba emocionálně zabarveně), se zájmem pochopit toho druhého a se zájmem růst všichni do budoucna, pomáhají v růstu každého z nás. Pokud jsou vedené s odsudkem, pak to kope propasti. Diabolos, který rozděluje, se chechtá, jak stojíme proti sobě. 

Někteří blízcí se dokonce ani teď nemohou vidět. Pokud to považují za svoji slabost, emocionální nutnost, "nutný proces a potom pokoj s nimi", protože je to autentická výpověď a věci nelze uspěchat. Vědí, že to přechroustají a v hloubce dojdou smíření, potřebují jen čas. Horší je, když si to někdo klade jako mravní čest, mravní hodnotu. 

Jsme lidé a nevidíme celou pravdu. A ani Ježíš Kristus se nevztekal, když ho chtěli Židé ukřižovat. Je rozdíl mezi aktivním stržením věcí z obchodních stolů v chrámu v Jeruzalémě a mezi neodsuzováním židovského obyvatelstva v určité specifické situaci s farizeji.  

Pokud si neponecháme živé pracovní pole k pochopení maxima jevů, procesů, blízkých, tak si proces růstu od komunismu do skutečné demokracie brzdíme. 

Pokud si nepodržíme uvědomění, které jsme měli v roce 1989, totiž že "JEDNU GENERACI BUDE TRVAT PŘECHOD NA TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ, ALE TŘI GENERACE - TJ. 60 - 90 LET!!! PŘECHOD OD KOMUNISTICKÉHO MYŠLENÍ NA DEMOKRATICKÉ!", tak snadno budeme podléhat depresi a pocitu zmaru. 

Zkušenost tohoto procesu, že se nedá urychlit, najdeme i v dávné historii: Když vedl Mojžíš Židy z Egypta, trvalo také tři generace, než přestali ve své psychice být otroky a stali se opět svobodnými občany. I tehdy se stalo, že zhruba v polovině cesty se lidé zastavili, byli unavení a řekli: "A NEBYLO BY LEPŠÍ SE VRÁTIT? VŽDYŤ NÁM V TOM EGYPTĚ NAKONEC TAK ŠPATNĚ NEBYLO..." Je to obecnější jev a chce to jen nepanikařit, když nastává. Není jisté, zda dojdeme do země zaslíbené, ale má smysl tam jít. Slovy Václava Havla, které nosím na tričku: "NADĚJE NENÍ TO PŘESVĚDČENÍ, ŽE NĚCO DOBŘE DOPADNE, ALE JISTOTA, ŽE MÁ NĚCO SMYSL - BEZ OHLEDU NA TO, JAK TO DOPADNE." 

Máme 30 let odpracovaných a to poměrně problematickým způsobem (opozice ODS a ČSSD, klientelismus, rozprodání republiky), je dost pochopitelné, že nastává krize. Jako návrat ke komunismu to lze vnímat vždycky. ALE POČKEJME SI NA TAKOVÝ ZÁVĚR AŽ PO DEVADESÁTI LETECH! TEĎ JSME V PRACOVNÍM PROCESU, KDE JSME OČEKÁVALI, ŽE DŘÍVE NEŽ ZA DEVADESÁT LET SE DO SKUTEČNÉ DEMOKRACIE NEDOSTANEME (pokud bychom šli hodně rychle, tak za 60 let). Takže posuzování a házení flinty do žita není podle mého na místě. K BUDOVÁNÍ DEMOKRACIE JSME SE ŘADA Z NÁS VNITŘNĚ ZAVÁZALI A TO JE PRÁVĚ CESTA I S TĚŽKOSTMI! 

Na týdenním sportovním kursu je třetí ten únava a odpočinek. To odpovídá letošním volbám. Ale pak je čas se zvednout a pokračovat v růstu dál. 

Těší mě, že čím dál více lidí si uvědomuje zázrak Německa, které se po druhé světové válce občansky zvetilo tím, že si pečlivě vypracovali občanské vzdělávání tak, aby svojí obrovskou chybu neopakovali. To, že jako velká a dominantní země se dnes propadají někteří ve vládě do despocie v rámci charity okolo migrace, je jiná věc. Ale vyjet do tamních škol a poučit se, sejít se mezi sebou a poučit se, co na školách funguje už dnes, má smysl. Něco se už daří: Schází se část občankářů (základy společenských věd), probíhá Post Bellum, festival Jeden Svět apod. Ale přesto řada zejména základních škol a učilišť po stránce občanského umění zahnívá. 

STAROU GENERACI NEPŘEDĚLÁME! SMYSL MÁ NECHAT VYRŮST NOVÉ GENERACE A POSTARAT SE O NĚ TAK, ABY DOSTALI VZDĚLÁNÍ PRINCIPŮ A KOMPETENCE K ÚVAHÁM, KOMUNIKACI A DEMOKRACII. 

Někteří mohou říci "No jo, ale na to já čekat nebudu, můj život je teď, to raději emigruji." Pak to ale není pokračování v žití toho, k čemu jsme se po revoluci řada z nás vnitřně zavázala: Jednat s vědomím a pochopením, že změnit komunistické myšlení se podaří až po třech generacích a budeme tam právě důležití. Každý musí jít cestou, kterou cítí a pokud je někdo natolik špičkový fyzik, že v Čechách dosáhl maxima, přinesl fakultě maximum a jeho další rozvoj a přínos lidstvu musí probíhat v Americe apod., chápu, že s republiky odchází. Přesto takoví lidé si udržují maximální kontakt s Čechami, je pro ně důležité propojení a růst i našich fakult. 

Pokud ale někdo vzal vnitřní reálnou výzvu Revoluce 1989 jen povrchně "no jasně" a základem v jakémkoliv oboru je pro něho uspokojení tady a teď, nebo dokonce i při stejných podmínkách a v pohodě možnosti žití v ČR, ale stydí za náš vývoj, pak je to jako když se matka stydí za to, že její dvouleté dítě ještě nevyjde na Sněžku. Češi jsou duchovní, tvořiví a mají i své stíny (temná strana Švejka, pocity oběti a něco z východní Evropy). Ale nepřijetí toho, že procházíme devadesátiletým obdobím vývoje (které může a nemusí dopadnout dobře) je u některých (každý to ví nejlépe sám) dílem netrpělivosti a nepokory. Z mého pohledu. 

Pak se samozřejmě nabízí také otázka na každého z nás, nakolik se v posledních letech v občanské oblasti angažoval a zda tedy mohl očekávat nějaký možná i dobrý průběh našeho růstu do demokracie.

Přeji vám, abyste dokázali s blízkými nacházet jak to společné,  a to rozdílné vám bylo úžasným kolíkovacím prostorem hřiště. Přeji nám, abychom uměli být trpěliví a i co nejvíce vědomí a aktivní ve snaze dorůst co nejvíce do podoby demokracie, kterou budeme moci v budoucnu možná žít. Přeji nám, abychom uměli najít rovnováhu mezi soukromým, rodinným a občanským životem. 

Alena Kulhavá