Podle některých diskutujících v sále jsem podala kandidátům na prezidenta příliš těžkou

otázku. Podala jsem ji schválně. Zajímalo mě, do jaké hloubky bytí a s jakým inspirativním řešením jsou ve své dílčí úloze ve společnosti schopni přijít. 

Na velmi zajímavé debatě v Topazu se setkali ti kandidáti, kteří odpověděli Bohumilu Doležalovi na dopis. Sešel se tu tedy Mirek Topolánek, Jiří Hynek, Michal Horáček a Pavel Fischer. To, co bylo na celé diskusi velmi pozitivní bylo to, že všichni kandidáti ze sebe vydávali to nejlepší a každý svojí troškou do mlýna přispíval k nahlédnutí z různých úhlů pohledu na zajímavá témata, na která jsme se jako posluchači ptali. Díky všem čtyřem a i ostatním kandidátům na prezidenta nejen za toto setkání. Už tím pozitivně ovlivňují občanskou společnost. 

Moje otázka směřovala na všechny kandidáty: Ptala jsem se jich, jak konkrétně by pomáhali pozitivnímu vývoji společnosti v nelehkých výzvách, které nám doba přináší. Připomněla jsem již zmíněné rozdělení společnosti, nálepkování, bubliny na sociálních sítích, ale přidala právě i fenomény další: Postmoderna, která byla v devadesátých letech důležitou protiváhou původní společnosti, ale dneska se posunula z rovnováhy. Dekonstruktivismus. Globalizace a urychlující se vývoj. A záležitost složitosti informací, komplikovaného dohledávání, které informace jsou pravdivé nebo jak to je. To, že na úřadech samotní úředníci nejen neznají odpověď, ale v tak složitých webových stránkách se ani oni někdy neorientují (a jak to máme umět my občané). 

Jak jednotliví kandidáti odpověděli a co to pro mě znamená? 

Je jasné, že můj článek je velmi subjektivní a proto přidávám i odkaz na debatu jako takovou:

https://www.youtube.com/watch?v=x8BStxujDVA

Jiří Hynek

odpověděl ze zkušenosti kybernetika varovně, že skutečně se dostáváme do doby, kdy počítače začínají ovládat člověka a to následovně: Lidé šílí, když má nějaký rodinný příslušník vypnutý telefon, když politik hned neodpovídá. "Lidé mají pocit, že když hned neodpovídáte, že nežijete." 

Potvrzoval přemíru informací a vyzdvihoval nutnost pomoci lidem se v této informační džungli orientovat. 

Zmínil a doplnil mě i v tom, že globální komunikace může být škůdcem tvůrčích schopností, kdy člověk netvoří, pouze analyzujeme věci z internetu, ale nevymýšlíme a může to být i bezpečnostní riziko. Stáváme se otroky internetu a počítače. Má pocit, že to nevyřeší prezident. 

Schoduji se s ním v popisu (byť byl jen dílčím), ale mám za to, že právě i k takovýmto věcem by se měl prezident vztahovat, protože to je denní žitá realita lidí, rodičů, učitelů, dětí. 

Z vlastní zkušenosti se k tomu vyjádřil

Mirek Topolánek.

Jeho zkušenost je přímo z rodiny: Přestože udělal maximum pro mediální gramotnost svého desetiletého syna, který čte zahraniční blogery v angličtině a orientuje se na internetu, programuje hry a natáčí na youtube, je si Mirek Topolánek vědom nebezpečí pro všechny děti ve virtuálním světě (co ani rodiče a učitelé neohlídají a mediálně nevzdělají), když i on jako dospělý má někdy v pravdivosti informací, které čte a několikrát naletěl.  

Potěšilo mě, že vnímá tyto problémy euroatlantické společnosti za klíčové a staví se k nim aktivně: Právě proto, abychom nebyli otroky počítače, chce podporovat možnost být offline z hlediska počítače i telefonu. Neshoduji se s ním, že tyto globální jevy, které jsem zmiňovala jako náročné, považuje za negativní. Jsou velmi náročné (a spojené s pastí mysli a ega) a mohou přinést zkázu, ale vnímám je primárně jako výzvy, učební lekce, prostě složitější hru. Nechci vnímat svět jako pekelný. V tom se lišíme, ale možná jen mírně a je to spíše otázka formulace. 

Topolánek připomněl dobu postfaktickou (tu jsem implicitně v dotazu zmínila) a nechtěl se vyjadřovat k postmoderně. Z mého úhlu pohledu ale běží oba proudy současně: Doba postfaktická z doby postmoderní vyrostla, ale i lidé, kteří nežijí postfaktum aktivně, často žijí postmodermu a realtivizují význam všeho možného. Opět to nevnímám negativně, ale jako čínskou monádu: Když se naplnily striktní pokyny a informace, proloupla se doba postmoderní. Když jsme přejezeni relativizací všeho a nemáme o co bychom se v životě opřeli, nežijeme žádné pevné pilíře vlastní Cesty, pak lidé jako já, můj kmotr a řada dalších učitelů volá po započetí nového vyrovnávacího cyklu. Vyrovnávacího cyklu na vyšší úrovni od utržené postmoderny ke vnímání nějakých základních principů světa, které tvoří osu Cesty vývoje každého člověka. Tvoří základní principy vesmíru: 

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=564983

Topolánek toto možná nechytnul, nevím. Ale v systematickém vyjádření se k době pospravdivé a její zásadní problematičnosti, včetně toho, že i on občas naletí na fake-news, byl ve své autenticitě důležitým svědkem doby. Zmínil i souvislosti Arabského jara. 

Mile překvapil svým postojem k inkluzi. 

K problému virtuálního světa, složitosti informací a době posfaktické se postavil jako kandidát na prezidenta čelem s tím, že by na ty problémy velmi upozorňoval, včetně důrazu na to, jak je toto téma v dnešní době klíčové. Odpověď sice dost obecná (čekala jsem více), ale alespoň tak.

Michal Horáček 

vůbec nechytl rovinu, ze které se ptám. Moje obava z globalizace a zrychlujícího se vývoje je sice také z té vlastní rychlosti vývoje, (tématem je i otázka, zda žáci upotřebí v budoucnu to, co je dnes učíme) je podobná jako u Michala Horáčka. Ale moje téma, na které jsem se ptala (které je s výše zmíněným spojeno, ale není pouze tím)  je mnohem hlubší a týká se právě postmoderny a hlavně dekonstrukce všeho. Inspirovat učitele, aby učili kritickému myšlení lze asi na některých základkách, ale když vezmu naši školu, kde se to s kolegy dennodenně děláme (a i s určitými výsledky) různými metodami (a i to mezi sebou jako kolegové diskutujeme), když vezmu, že jsem s tím začala těsně po roce 2000, navštěvovala semináře Hauzenbláze, učili mě na gymnáziu špičky středoškolských profesorů právě v těchto kvalitách, scházíme se i s bývalými spolužáky k různým tématům, jsem schopna komunikovat s politiky, pak prostě odpověď mířila někam jinam. Byla tak obecná, že byla skoro bezobsažná. Ale přesto pro řadu lidí, kteří budou debatu ze záznamu sledovat, důležitá, neboť nežijí ve světě moderní pedagogiky. 

Pavel Fischer 

odpověď na můj dotaz sice také stručně,ale konkrétně inspirativně uzavřel(čekala jsem více, ale možná na to není naše společnost ještě připravena). Připomněl schopnost žít bez digitálních přístrojů, učit se přímo ze života, v potkávání se s živými lidmi bez sociálních bublin. Holt ne všechny informace si ověříme (některé ani nepřečteme), ale budeme růst přímo ze života. To není opak mediální výchovy a kritického myšlení. To je jen zasazení do rovnováhy, když se virtuální a postmoderní svět utrhává ze řetězu. Pavel Fischer připomněl, kde všude a jak nám vstupuje a narušuje technologie naše vztahy a i schopnost přežít. "Pokud nezachytíme tento trend včas, tak se ještě budeme jako společnost divit." Vzal na sebe jako na možného prezidenta odpovědnost a rovnou ji připomněl i každému rodiči, učiteli, každé duchovní autoritě a i každému člověku. 

Ke stejnému závěru jsem dospěla při své praxi na základní škole: Ne více orientace na internetu, ale sám život dětem chybí. Když jsem ho s nimi (většina dětí z rozvedených rodin s přepracovanými maminkami a odstavenými otci) začala žít - hrát fotbal, hry, pouštět filmy, zvát na kulturní akce, jela na velmi intenzivní školy v přírodě se zážitkovou pedagogikou, kde jsme program s instruktory ušili na míru přímo mým dětem, tam se odehrávaly změny. Nejvíce se samozřejmě děje tehdy, když jdou děti i dospělí na hranici svých možností. Také se posunuli později v přímé reflexi toho, co se děje ve společnosti kolem nich, v rámci voleb nanečisto apod. Vlastní nárazy na konzumní závislosti a naopak kde se vydali cestou vlastního růstu. Do budoucna bych se chtěla více věnovat přímo zážitkové pedagogice (kde je důležitá i reflexe prožitého). 

S Marianem Jurečkou jsme se mezi svátky potkali ještě v jednom tématu, které bude aktuální v roce 2018 a to je radost ze života jako takového - i ve složitém světě desinformací atd. Potom kvituji snahu Pavla Fischera nejen zavítat mezi děti do škol, ale i přivést hudbu na Hrad. To sice není přímou mediální výchovou, ale je výchovou jako takovou, která zvyšuje nejen myšlenkové schopnosti, ale i další složky osobnosti a to je cítění a intuice. A patření na některé principy, které se bez ohledu na vývoje povolání společností prolínají (pokud nechceme dojít Apokalypsy Ducha nebo i fyzické). 

Krásná osobní setkání

Kromě radosti z toho, že každý z kandidátů nejen k tomuto tématu přinesl své pozitivní inspirace, panovala facilitační atmosféra a lidé se ptali na zajímavé otázky, jsem měla radost z nových i starých setkání: Po skončení diskuse jsme se shlukovali a diskutovali, kromě nových zajímavých lidí a dílčích inspirací, které jsem získala já a zase jiné předala, jsem se znovupotkala např. i se Stanislavem Milerem z Akademie soběstačnosti (doporučuji i zpětně k pozornosti - nejen "Učíme se příběhy"), který mimo jiné natáčel před pěti lety spolu s mým kamarádem Petrem Hepnarem dokument o tom, jak se dá vést prezidentská kampaň i bez velkých financí a jak se v rámci prezidentské kampaně obohacuje diskusní pole. Dále jsem se potkala např. s Hayato Okamurou a jeho synem, který studuje na Arcibiskupském gymnáziu, kde jsem učila atd. Diskuse jsme vedli mimo jiné i o procesech ve školství, důležitosti osobních zážitků a zkušeností. Někteří lidé vnímali, že ne všichni kandidáti chytli rovinu mého dotazu, nebo takto zatím nepřemýšlí. Nebo třeba ani neznají dekonstruktivismus. Nebo se jen nestihli vyjádřit ke všemu, co jsem propojila - protože to propojené dnes je. Těžko říci.

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=615799

Prý docela těžkou otázku jsem jim dala. Ale já musela. To je totiž nejzásadnější otázka, kterou jako učitel žiji a ne, že bych nevěděla, kudy jít, ale zajímalo mě, jak chtějí na společné cestě pomoci prezidentští kandidáti, resp. budoucí prezident. 

Alena Kulhavá