Nejdříve jsme bezcitní, pak neurotici, pak vyléčení - pohodoví a pak?

Pak se dostáváme do fáze, kterou bych vám ráda vyprávěla z osobního zážitku z letošních prázdnin. Je to zkušenost tak hluboká... 

"Nehřešte ani slovem"  říkal Ježíš, říká Indie (Ahinsá) a další kultury...

Jakmile získáme větší charisma a tím moc, situace se docela komplikuje, že...vyprávím osobní bolavou zkušenost, která mi ukázala tento jev v tak ostrém extrému, který snad bude znát i z tohoto článku.  (foto Beskydy hřeben Benešek - byl krásný večer)

Praktikuji Kundaliní mahajógu a mám výborné učitele z Indie. Jsou pokračovateli mistra, se kterým mám silnější jemnohmotné spojení. Tento mistr zemřel ve 116 letech a mě v tu dobu bylo 16 let. Cítila jsem, že můj mistr odchází, ale že se s ním zase potkám. Tak se stalo v mých 28 letech. Když jsem viděla jeho fotku...

Praktikovala jsem tak, jak jsem cítila a několikrát se viděla se svými učiteli -pokračovateli v linii této indické praxe. 

Při poslední návštěvě nás vyzvali k intenzivnější praxi a kromě jiných se na nás tři ženy na moonu naše učitelka intenzivně podívala. Každá jsme měly dostat jinou lekci a já tuto: 

Uvědomila jsem si, jak je slovo mocné. Nemám ani mentálně, ani fyzicky a ani není moje cesta zvýšit praxi tak, jak obecně doporučila (je silný rok) - nemůže mluvit s každým zvláště, bylo nás cca 60. I když potom učitelka uvedla vše do vyšší reality, tj. ať děláme to, co cítíme každý podle svých možností a nejdůležitější je, že se máme rádi a cítíme, že jsme jako lidi Jedno ve Vesmíru (jsme z jednoho Ducha), tak ve mě pocit "úkolu" zůstal a přestože jsem si vědoma nutnosti vlastní varianty Cesty, způsoboval mi v hlavě a srdci napětí. Hlava by chtěla praktikovat co nejvíce a srdce mluví o nutnosti spontánního toku pouze s určitým volným časem praxe, jinak je teď čas zpívat, hrát na nové hudební nástroje, cvičit qigong, tančit, malovat, tj. vést sama sebe v kráse a lásce k dokonalosti jako Boží stvoření, jako hudební nástroj, jako zázrak nejen osobní (jakým jsme každý), ale právě jako zázrak moci být ozvučena nádhernou hudbou a případně ji přenést k uším jiných. Být rozpohybována nádhernou silou do ladnosti opojné. 

Proč tedy musím zažívat ten rozpor a jiní žáci ne, každý ví, co po určitém vnitřním hledání má konkrétně dělat? 

Odpověď je nasnadě: 

Je to velmi intenzivní zážitek

1) nutnosti na nic netlačit, absolutní hrana toho jak až je nutné se uvolnit, což se s naloženým batohem (intenzivním nárokem učitelů, ze kterého si ale každý má vybrat pro sebe to pravé) dělá bolavěji, ale o to více nových zákrut celého toho procesu vylézá na povrch, 

2) jakou mají slova moc. Stačí někomu, kdo na nás naléhá o radu poradit něco v základu banálního jako "jsi celá stažená, to je jasné, že Tě musí bolet záda, musíš se uvolnit..." (řekla jsem jednomu blízkému člověku, který se mě ptal) a může to vyvolat takovou duševní bolest u toho člověka: Pokud je totiž daný člověk v životní fázi, kdy už toho není schopen nebo to ani není schopen procítit a má velké bolesti, jen ho to ještě více stáhne v bezmoci, že ani to nezvládne . Proto mudrci většinou co nejvíce mlčí. 

V první fázi vývoje jsme burani a nevnímáme, kde koho čím zraňujeme, často do toho mícháme vylévání svých komplexů. V druhé fázi jsme neurotici a vztahujeme na sebe všechno, kde jsme někoho zranili, i když to může být spíš jeho problém. Ano, je to druhá fáze - pokročilejší. Může se zdát, že je ten člověk slaboch, ale on prochází fází zcitlivění a je dál, než buranský suverén, který se schovává za větu "jsem svůj" případně "jsem osobnost". 

Třetí fází je právě uvědomění, že když se snažíme neubližovat a něco někde řekneme i že ublíží, nemá smysl si za to klást vinu, něco s tím dělat. Je to téma třeba spíše toho člověka a my jsme jen nástroji, skrze koho se to tomu člověku zvědomuje. Tam bychom mohli skončit, to je hezký konec pohádky, že? Ale není, právě dále se otevírají prostory, které jsou tak hluboké, až se tají dech...

Poslední? fází totiž je, že si člověk uvědomí, že ať dělá cokoliv, ovlivňuje tím druhé a vlastně to dělat nechce...cokoliv může zranit...není to fáze neurotická, protože si člověk uvědomuje, že za to osobně nemůže, že to je přirozený princip světa (tj. není tam pocit sebelítosti - viny), ale také ví, že na to zároveň osobně může a je tam hluboký smutek smíchaný s hlubokou láskou a pochopením...dynamiky bytí na planetě Zemi. Někdo když se tohoto nadýchne, pokračuje ve vývoji v nekonání poměrně rychle dále a už se třeba nenarodí (pokud je více životů) nebo snadno míří do nebe (i kdyby byl jeden život). Jiný člověk ve svém poslání má vcházet do kontaktu s lidmi (a až po čase z cyklu zrození odejít) a i jim třeba radit, ale činí tak natolik opatrně a hodně dbá na to, aby nejvyšším učitelem si byl každý člověk sám v sobě - apeluje na jeho vnitřní moudrost za všech okolností. Tj. i když je bližní zkroucen bolestí či vůbec neví kam dál a není to zřejmé (nebo to, co by měl dělat prostě teď z jakéhokoliv důvodu nedokáže). Ekvilibristické cvičení přece jen ještě nějaké aktivity, co nejmenší, vnímavosti - co největší a hlubokého pochopení a lásky a propojení s Vesmírnou moudrostí. 

Alena Kulhavá