Je mravnost něco navíc, nebo je to základní orientační osa člověka?

Měl by být v čele státu člověk, který slabosti systému využívá, nebo ten, který apeluje na jejich nevyužívání a řeší, aby se systém změnil? Má právo člověk vyzvat mladé, aby pustili starší sednout? 

Kdybychom se nacházeli v roce 1989, tak bych se na ty otázky vůbec nemusela ptát. Tam jsme si sice zvolili politiky s businessem přes kmotry propojené, ale nevěděli jsme o tom. 

Když se pak objevily kauzy v ČR, velmi jsme to odsuzovali. Když se někdo choval nemravně, tak jsme pro to měli cit. 

Dneska je situace taková, že diskutujeme o tom, zda je v pořádku, že Andrej Babiš vzal z financí pro malé podnikatele (které mohou být i na řadu dalších let do budoucna), postavil si za to Čapí hnízdo, kam primárně zve celebrity z celého světa, aby ho obdivovaly a kterým vysvětluje, jak si to pro sebe hezky postavil (doloženo videozáznamy). Odklony do nějakých fiktivních firmiček dětí a jak to právníci vyřeší, mě nezajímá. Ano, zda bude odsouzen, o tom rozhodnou právníci. Rozhodnou o tom, zda existuje díra v zákoně či ne. A vždy budou takoví vykukové o jednu lekci napřed a nutit právníky vytvářet další a další stohy zákonů. Tím už sám Andrej Babiš nemůže fakticky naplnit zájem lidí zjednodušit zákony, protože on sám je příčinou jejich složitosti. Co by mu asi na to řekl Mikuláš? 

?Miloš Zeman v roce 2011 řekl, že vzhledem k vytunelování Unipetrolu a dalším šméčkám nespatřuje vůbec vhodné, aby se Andrej Babiš kdy vůbec dostal do politiky. Dneska, když potřebuje jeho podporu, mluví jinak. Co by tomu řekl Čert? 

Dneska váháme, když mladí sedí v tramvaji a staří se nad nimi kymácí, zda máme právo ty mladé zvednout. Váhají s tím unavení padesátníci, když mají tendenci pustit sedmdesátníky i starší. Nevím, kde začíná nějak automaticky předpokládaná lidskost, mravnost, kde je nutné vychovávat a kde začíná svoboda jednotlivce a to i mladistvého. Kde se nám ztratil vnitřní cit pro dobré? Své děti ze školy to učím, když někam jedeme a učím je užívat si galanci, aby to nebyla jen povinnost. Nemluvím o jednotlivých pečlivých rodičích a učitelích, píši o celkovém nastavení společnosti. 

Některé podobné jevy se vyskytovaly v době upadajícího Říma, ale těžko můžeme srovnávat, protože se nám do života míchají kromě "chléb a hry" také vymoženosti techniky a tím pádem odpojení od reality. Neuvěřitelně vulgární youtubeři jsou všudypřítomní v mobilech už i prvostupňových dětí a ty pak místo klasických písniček znají ty velmi velmi sprosté (s našimi sprostonárodními či drobnými úpravami se to nedá srovnat) varianty písní, kdy někteří malí samečci v tu chvíli získávají pocit převahy nad celým světem, protože v těch videích jsou i vyloženě návody, jak pohrdat dospělými a vlastně jakýmkoliv řádem, pravidly a vztahy mezi lidmi. Překvapené maminky potom se diví na třídních schůzkách a kromě odebrání telefonu před spaním, výměnou za tlačítkový telefon těžko ovlivní, na co se budou kluci dívat se spolužáky. A sebrat jim mobilní telefony a tablety zcela může znamenat sociální vyloučení, tudy cesta nevede (spíše v pedagogické mediální práci). Starší kluci chtějí s učiteli diskutovat, jak se dostat na extrémně násilná videa. To samo o sobě - tyto experimenty - nejsou známkou špatného charakteru. Jen mohou vést k oddálení se vlastnímu středu a vnímání nějakých hodnot, lidských vztahů  apod. Rozvádí se čím dál více rodin. Další následné charakterové jevy jsou čím dál častější:

Jedním z nich je např. to, že mladým lidem nepřijde charakterově mimo mísu, když nevědí, na jakou školu půjdou a zodpovědnost nechávají jaksi plavat ve vzduchu. To, že nevědí, pro něco se rozhodnou a dále uvidí, zda změní obor, je sice nedobrá možnost, ale vědomí si člověk z prstu nevycucá. Přenechávání odpovědnosti na rodičích je zejména v rodinách matek samoživitelek také do určité míry právě s rozvedeností rodiny spojené. Ale zásadní vliv zde má právě i společnost: To zvláštní fluidum, atmosféra, ve které děti vyrůstají a kde rodiče a učitelé sehrávají jen určitou roli. V nemalé míře formují dítě vrstevníci a samotné prostředí. A dnes o to více virtuální svět. 

Pak se můžeme dočkat ale i takových obskurností, jako např. že mladý člověk si pouští v metru či na ulici jdouce za někým nahlas kazeťák a pokud je napomenut, tak odpoví "ale mě to nevadí." "Vy jste z ňáký starý doby!?" Nejsou to masové jevy, ale jde spíše o ukázku občasné mimoběžnosti a také toho, jak váháme, co může společnost vyžadovat: Resp. co bychom považovali za samozřejmé, kde se máme ohradit a kde jde o svobodu jednotlivce. 

Je mravnost něco tak moc navíc, co budeme strkat do škatulky "nepovinné - pro zájemce fajnšmekry" a ostatní řešit pouze v rámci zákonů? Jsem ráda, že na naší základní škole k tomu tak nepřistupujeme, ale setkáváme se s jevy společnosti, kde musíme vysvětlovat čím dál více některé naprosto banální záležitosti. A není to tím, že by takto žili ti konkrétní rodiče toho dítěte (někdy ano). 

Někdy se dostáváme v rámci postmoderny a relativizace všeho až k úvahám, že žádné zákony by být neměly a každý ze své přirozenosti ať si dělá, co chce, potřebujeme svobodu a individuální možnosti. V rámci drsné přírody a pevné kultury si to dovedu představit, ale v době pádu Říma nikoliv (ve smyslu že by to přineslo vnitřní Řád - to až ten zlom). 

Další zajímavou úvahou je, že v rámci prosperity musíme od mravnosti ustoupit a jen po nekompromisní hraně tvrdého globálního kapitalismu a kdo chce, tak ať si hraje na duchovního a jde si svojí duchovní mravnou stezkou, kterou ochuzuje stát o peníze. Asketický život skutečně není běžný a nikdy nebyl jako norma vyžadován, ale o rovnováze Ducha a těla, nepodlehnout konzumu a dodržovat vnitřní Řád bez ohledu na úspěch píše už i Karel IV., který byl císařem. Dneska jsme se posunuli někam jinam. 

V rámci tohoto kratšího článku se nechci pouštět do rozebírání všech historických souvislostí a možností, co s tím, ale pouze vyzvu k pozornosti v rámci sebe sama, jak to každý z nás máme

a) ve vztahu k jemným nepsaným pravidlům dobrého soužití mezi lidmi

b) ve vztahu ke svému hlubokému vnitřnímu Řádu, svědomí, Já, Duchu či jak kdo chce

c) ve vztahu k využívání a zneužívání čehokoliv

d) v důslednosti i při negativní reakci v zásadnějších věcech napomenout děti na ulici (i třeba milým způsobem k jejich vlastnímu zamyšlení). Pokud by nějakého jiného dospělého poslali do háje, tak se ho zastat. 

e) ve výchově (včetně mediální) vlastních dětí

Mikuláš, Čert a Anděl zaznamenávají ve společnosti tyto negativní jevy a jsou zvědavi, kam se do příštího roku posuneme.

Alena Kulhavá