Evropa rezignovala na sílu po roce 1945

Jsou puberťáci jiní než dříve? Je téma hranic stále živé? To, co se děje v mezinárodní situaci má také souvislost s procesy společnosti Evropy, výchovou v rodinách a se školstvím

Druhá světová válka zahýbala silami více, než se může zdát. Stejně tak i studená válka a snaha o pohodlný sociální život (ať už v rámci socialismu nebo kapitalismu). 

Amerika umí užít sílu (letadla) a Rusko to předvedlo v těchto dnech. Evropa ve své unii stojí jinde: Pokouší se hledat systematicky cestu z ekonomické krize i krize společnosti: např. i orientací na nové hodnoty jako příprava na skutečnou krizi. Má velmi dobrý zdravotní a sociální systém, ale je křehká. To není špatně ani dobře. To tak je. A právě tento paradox dělá starost nejen mě, ale řadě historiků a sociologů:

Krym a celá Ukrajina je kočkopes (zejména Krym), který by mohl mít i vývoj ke změnám hranic (tak jako se přirozeně rozpadlo Československo), ale způsob, kterým se to děje, nás vrací historicky zpátky. Německo se po druhé světové válce a i v rámci EU stabilizovalo, ale Rusko sáhlo ke způsobu první poloviny 20.století. Vlastně se tak stalo i dříve (Gruzie), ale tentokráte to Evropa zaregistrovala. 

Evropa neužívá toliko vlastní vojenskou sílu a spoléhá na sílu NATO. Věnuje prostředky do sociálních jistot svých zemí a investice do ochrany a vyrovnání sil nechává z větší části na Americe. Investice finanční, lidské i riskové. Nejsem odborník na vojenské síly a tak si vůbec netroufám radit, co má a nemá dělat Evropa a Amerika. Pouze otevírám problém, který možná Evropa bude muset řešit. Prezidentu Obamovi je dnes některými Evropany vyčítáno, co neudělal v rámci Ukrajiny (z pozice síly), ale co udělala Evropa? Přestože se jedná doufám o jednání u stolu (tj. sice s vojenskou mocností, ale bez otázky jaderných zbraní), je to Obama, kdo si pálí prsty za Ukrajinu. Je možné, že nejen proto, že Ukrajina se svých jaderných zbraní vzdala a dostala slib ochrany. Taktéž Estonsku atd. se dostalo preventivní ochrany letadly tak, aby Putin zavnímal hranice vlastní rozpínavosti. Je strašně jednoduché soudit amerického prezidenta, který má vlastní zemi v nelehké situaci a který se také snaží o zmírnění některých silových her v rámci světa. Tím ho nechci ani hájit, ani omlouvat. Snaží se prostě dělat to, co považuje za dobré. Můžeme mu radit (jeho okolí), můžeme se za něj modlit, ale těžká zodpovědnost rozhodnutí zůstává na něm. Po bitvě je každý generál. 

Putin provedl krásné představení pro svůj lid (který na to slyší a potřebuje to): Olympijské hry a po té předvedení vlastní síly v rámci imperiálního chování. Až kam budou jeho ambice sahat a kde se podaří mu nastavit hranice, se teprve ukáže. Němci vnímají své "ujetí v moci a agresi" ve druhé světové válce a někteří mají dokonce ještě dnes problémy zpívat. Rusko je zvláštní země, jiná než Evropa a mocný "car" působí na svůj lid stejně, jako v historii. Ukazuje sílu, moc i vlastní velikost. Na sílu Evropa rezignovala právě po druhé světové válce kvůli vlastním zkušenostem i orientací na budování sociálních struktur. Zdálo se nám, že to je vývoj celého světa (mimo muslimské státy atd.), ale najednou jsme v situaci, kdy se obnažuje rozdíl mezi námi, Rusy a Američany. Co s tím, to bude možná oříšek pro politology, sociology, politiky i vojenské odborníky.

Musím říci, že toto mě bolí a ve 21.století bych to skoro nečekala. Pokud to uchopíme masověji ve společnosti, můžeme pocítít velkou vděčnost za místo na Zemi, ve kterém žijeme: Může nám připadat, že místa konfliktů a válek jsou okrsková jak v čase, tak prostoru. Ale naopak střední a západní Evropa je místo, které v poslední době skýtá bezpečný životní prostor. Chodím teď ulicemi a denně děkuji za tuto milost. 

Způsob obsazení Krymu Putinem otevírá otázku:

Posunuli jsme se ve vývoji tak daleko, že nemusí být země jištěny vojensky (ve své zbroji i akci)?

Zdálo se, že ano, ale tyto dny tuto jistotu rozhoupávají. Je možné, že určitou charakteristiku si státy ještě nějaký čas (desetiletí? staletí? tisiciletí? navždy?) podrží a tak postava nevyzpitatelného Ruského cara schopného obětovat svůj lid, postava naprosto nevyzpitatelného muslima, chytrého trpělivého Číňana čekajícího na svoji příležitost zde bude "vždy". Taktéž ale businessové praktiky Ameriky atd. Obecně mocenské boje různého charakteru, tak jako jsou stále stejné děti v pubertě: Vždy musí mít hranice a ani za 200 let to nebude jiné. 

Souvislosti situace s výchovou dětí:

Generace rodičů po roce 1989 byla nadšena myšlenkou "výchova svobodného dítěte v lásce a harmonickém bavlnkovém prostředí." V rozumné míře je to myšlenka krásná. Bohužel ale v určitém procentu přesáhla určité meze a generuje skupiny rozmazlených dětí (a posléze dospělých) s čím dál menším studijním nasazením, s poruchami sebereflexe a hranic (jdoucí za běžný standard puberty). Rodiče chodí do škol měnit dětem známky, aby se jejich "miláčci" dostali na gymnázia (a to i ti, kteří tam absolutně nemají co dělat a prospěl by jim i společnosti učební obor). Jsou schopni si jít i stěžovat na obecní úřad a tak oslabovat pozici ředitele ve škole. Pedagoické konference k tomu, aby se "každé dítě cítilo úspěšné a cítilo se za každých okolností ve škole dobře" jsou už fraškou vzhledem k ekonomicko-enviromentální krizi i mezinárodní situaci. Pokud se nezvedneme, sejdeme ze světa na vlastní beztvarost (pouze jako štěkající psi na učitele a rodiče, popř. pracovní úřad) a nemohli bychom se divit, kdyby Evropa zmizela z mapy a nahradily ji jiné kultury. 

V Čechách jsme si nechali rozprodat a zlikvidovat řadu kvalitních podniků. Tím nechci hanět vhodné zahraniční investice, ale národní cítění, hrdost a ochranu se nám nepodařilo v řadě případů udržet. Generujeme umělohmotné úspěšné lidi, umělohmotné umění, generace herců-osobností je minulostí. Děti netrénují odvahu a obratnost venku v partách, ale jsou neustále chráněni rodiči a řeší, kterého gormita ještě nemají, kdo má lepší boty, popř. později kdo jim neolajkoval jejich příspěvek na facebook. 

Nevidím věci černě, ale chtěla bych inspirovat čtenáře k pohledu do zrcadla Čech a využít tak mezinárodní události pozitivně. Máme řadu zajímavých umělců, škol, občanských združení a hlavně řadu solidních, statečných, zajímavých a pracovitých lidí. Děti ze zdravých prostředí jsou otevřenější než před pěti lety (ale méně pracovité). Přesto ten celkový tvar podle mého není dostačující jak v rámci EU, tak v rámci světa. 

Přeji nám, aby se nám dařilo vnímat zásadní problémy světa, budovat společnost s reflexí dějin, enviromentálních problémů i ochotných pracovat na své vlastní síle, statečnosti, pracovitosti a vytvarovanosti. 

Alena Kulhavá