Cože? Proč si AK myslí, že politici (zejména ministři) nemají přemrštěné platy?

Měla jsem možnost nějaký čas intenzivně strávit s životem politiků. Samozřejmě i ti se mohou flákat (jako v každém povolání), ale ti, se kterými jsem v kontaktu se to skutečně netýká. Jaký mají život? Proč takové platy? 

Konkrétněji jsem měla možnost nahlédnout do života europoslance ČSSD Pavla Poce, europoslance KDU-ČSL Tomáše Zdechovského a v posledním roce i do života Pavla Bělobrádka, Mariana Jurečky a Daniela Hermana. 

První, čím bych začala je diář:

Vyjma Daniela Hermana si všichni pánové hlídají víkendy, aby mohli být s rodinou (odjíždí za nimi mimo Prahu). Ale i v tomto čase píší, komunikují s veřejností - nejsou celý den s rodinou. Daniel Herman pracuje v kontinuálním režimu, kdy si na 2-3 dny dělá volno cca po měsíci. Pro ministra kultury neexistuje volno o víkendu, protože probíhá řada kulturních akcí, kde se setkává s lidmi, se kterými nemá čas se setkat přes týden. Navíc sleduje umění jen v částečné relaxaci - i ze je jako pozorovatel. Tak jako sbormistr si neodpočine u sledování jiného pěveckého sboru - automaticky nabíhá reflex srovnávání, hledání inspirací do budoucna. 

V rámci pracovních (ne kalendářních, ale faktických) se pracovní doba všech zmíněných pohybuje okolo 12h v terénu a pak večer po osmé deváté pokračuje na internetu. Na jednu stranu chceme informace od politiků a na druhou stranu bychom postování a zároveň sledování informací politiky nepovažovali za práci? Jejich práce podle mého sledování končí v čase 22 - 02 h večer (a u někoho spíše někdy i ráno, přičemž má zase třeba od sedmi či osmi schůzku někde). 

To, co pracovité politiky také vyčerpává, je pocit lidí, že nedělají dostatečně. Když vidíte lempla, nic od něj nechcete. Když vidíte schopného člověka  - a to platí o politicích ze všech politických stran!!! (zde jsem jen zmínila ty, se kterými mám dlouhodobější zkušenost), tak na ně lidé navalují vyřešení všemožných skutečně ožehavých otázek a žádají vyjádření se pokud možno ke všemu. Zároveň mají být v poslanecké sněmovně, zároveň živě s lidmi, zároveň jednat s kolegy a zároveň psát na facebook či blog. Možnosti komunikace s voliči se dnes tak zvýšila a i potřeby tohoto u některých (u většiny zase naopak), že je to v praxi špatně zvládnutelné. A tak si politik musí vybrat (byla jsem toho svědkem), kde bude mít průšvih, že se něčeho nezúčastní, protože se věci, které by bylo nutně třeba udělat, kryjí, řada více či ještě více významných pozvání, domlouvaných a domluvených schůzek...

Peníze jsou energie. Pokud politici takto jedou výrazně přes svoji hranu a ubírá jim to léta života nejen v přepínání sil, ale i v tom, že jsou terčem frustrace z nereálných očekávání řady lidí, vůbec mi nepřijdou platy jako přemrštěné. Nejde o to, že někteří to vydrží a nebudou muset potom následně (nebo i v průběhu) absolvovat drahé lázně, ale jde skutečně o úbytek let života, což se neprojeví hned. 

Docela mě vyděsilo, když jsem si na maturitním plese Arcibiskupského gymnázia uvědomila jednu věc: Bratři Svobodové: Jeden byl v politice a druhý ne. Ten, který byl, za tu dobu výrazně zešedivěl, přibyly mu vrásky a vypadal skoro o 10 let starší, než jeho bratr. I na některých současných pracovitých politicích vidím zestárnutí. Je to něco za něco. Ale právě ta kompenzace životních sil financemi v službě státu mi nepřijde nevhodná. Tak jako musí být kompenzovaná i např. u vojáka či chirurga vykonávajícího (kromě toho, že je fachmanem) mnohahodinové operace. 

Politika je služba, vojenství je služba, lékaři jsou služba apod. Exponovaná pracovní nasazení. Podobně i učitelé. Když mi někdo říká, že "to se máte, že máte tolik prázdnin", tak odpovídám: "Pojď si to zkusit. Vystuduj školu a minimálně pět let uč a potom komentuj." Mám srovnání: Když jsem osm hodin denně pracovala jako poradce pro zdravý životní styl, hubnutí a v léčbě chronických onemocnění, bylo to intenzivní a potřebovala jsem dovolenou, ale zdaleka ne tolik a zdaleka ne 2 měsíce prázdnin. Ve školství (první roky to člověk nepozná) to je velmi potřeba. Je to něco, co nikomu nevysvětlím. Podobně pracovití politici nevysvětlí intenzitu a psychickou náročnost své práce. To, že si tu práci vybrali neznamená, že za ni nemají být patřičně ohodnoceni. 

V této souvislosti: Moje kamarádka, která měla účetní firmu (také časově náročné) pobírala před osmi lety měsíčně plat 500 000 Kč. Její klíčoví zaměstnanci - účetní pro velmi prestižní firmy 100 000 Kč. Výsledkem tak náročné práce po několik málo let od rána do večera s velkým právním rizikem (výklady účetních pravidel jsou v ČR velmi nejednotné a člověk je jednou nohou v kriminále, i když pracuje naprosto čistě) ale bylo to, že se tato velmi zajímavá žena fyzicky zhroutila a tak náklady na rekonvalescenci v průběhu několika let, kdy nemohla ani pracovat, vyčerpaly všechny její úspory. Politiky v jejich odbornosti a i společenském riziku hodnotím výše. Z jiného úhlu pohledu: Průměrný plat je 30 000 Kč. Vedoucí pozice ve firmách mají podle letošní statistiky 6.1 x větší platy. Tudíž platy vedoucích pracovníků jsou někde okolo 80 000 - 150 000 Kč. Jak jsou na tom politici? V roce 2017 je poslanecký plat 130 000Kč, ministerský 155 000Kč a předseda vlády, kterému padá na hlavu odpovědnost za celý stát a ponese si to celý život s sebou, je odměněn 215 000Kč měsíčně. Pořád je to polovina toho, co brala jako odměnu moje kamarádka před deseti lety jako majitelka účetní firmy. Mají tedy nadhodnocené platy? 

Někdo může namítnout: "Ale jsou tam také nepracovití někteří a někteří gauneři." Jsou. Poskomunistické struktury. Výměna generací pokračuje a není u konce. Jak v ODS, ČSSD, tak občas i někde jinde. Ale to nemůže být měřítko pro řadu čestných a pracovitých politiků. To je, jako byste měli učitelku poskomunistickou krávu a chtěli, aby učitelé měli plat 12 000 Kč.  

Právě proto, že jsem měla možnost podrobněji nahlédnout do životů některých politiků vím, že přestože mě veřejné věci zajímají a angažuji se v nich, v žádném případě bych nemohla dělat nějakého ministra apod. Kromě toho, že to vyžaduje ještě větší znalosti a přehled v oboru, bych to energeticky nezvládla. Další věcí je, že bych nechtěla nést karmický díl nutných kompromisů. Za to by mi finanční náhrada nestála. Ale ta finanční náhrada je z mého pohledu nutná. Mže dát potom prostor i pro další generace (někdy i pro jedince samotného) odčinit některá svá chybná nebo sofiina rozhodnutí  (co obojí bylo učiněno v nejlepším mínění) v rámci charity, Poutě, konstelací apod. Jiná věc je, že i jiní zaměstnanci státních služeb (lékaři, učitelé, ale i další) by měli dostat přidáno. Je to předmětem diskusí a jsem ráda, že se začínají vést a někde už mají i výsledky. A dalším tématem je, abychom přešli v soukromé sféře od zaměstnaneckého poměru u zahraničních korporací k živnosti či zaměstnání u našich nově vznikajících inovativních firem. V posledních čtyřech letech proběhla tato transformace v rámci politického pole (nejen Lidovci to měli jako prioritu a právě Bělobrádek udělal první kroky v navázání dialogu vědy a průmyslu v novém rozměru), kdy sociální demokracie např. ještě v lednu nevěděla...V následujícím volebním období by mělo dojít k dalším už konkrétnějším praktickým krokům. V tom mohou udělat politici jen dílčí práci, zásadní práce je na podnikatelích a ve vědě. 

S úctou a s díky všem poctivým a pracovitým politikům a s apelem na ty, kteří využívají politiku ke svým businessovým zájmům (pak mají totiž neprávem zaplaceno dvakrát) a případně nepracují naplno a pobírají poslanecký plat. 

Alena Kulhavá