Co je úplným odevzdáním se smrti na konci života? Jaký vztah to má se smyslem lidské

existence? Jde to vůbec dohromady? Co můžeme vědět o tom, co je po smrti a co jsou jen různé koncepce? Jak se můžete dotknout vlastní připoutanosti a vztahu ke smrti? I nečekanost smrti podporuje dobrý život. Jak? 

Každý máme ke smrti různý vztah. Většina lidí nad tím příliš nepřemýšlí - resp. neprožívá - smrt je pro ně daleko. Jako kultura jsme smrt vytěsnili: Nekonají se důležité obřady ke smrti, zasvěcení ke smrti, většina je pohřbena nebo zpopelněna světskou cestou. Někteří si neuvědomují ani emocionálně očistnou důležitost pohřbu. Jiní mají pocit, že smrt je nějaká veselá zábava, ve které o nic nejde - jednoduše člověk přejde do nebe. 

V posledku respektuji a chápu každou z těchto skupin, protože to, co nás každého čeká ve smrti, nemůžeme s jistotou nikdo vědět. Přestože výpovědi jogínů a lámů a lidí vrátivších se z klinické smrti nějak mluví. Přestože jsme svědky denodeního smyslu života, kdy k našemu vývoji přispívají vzácné synchronicity a jen někteří popírají smysl lidské existence ve vývoji duše člověka v rámci schopností, mravnosti a velikosti lásky. Přestože čím dál více lidí na regresce prožívá zásadní minulé životy, které mají velmi důležitou úlohu v transformaci sebe sama v současném životě. 

Proč nemůžeme vědět, co bude po smrti  - zda nebe, nebo nebo až po ukončení znovuzrozování (samsáry) či nastane prostě zhasnutí vědomí a totální nic? 

Nemůžeme to vědět, protože vzpomínky, které si lidé přinášejí, mohou vyvolávat dojem vzpomínek na minulé životy, ale mohou být důležitými vytaženými příběhy z kolektivního nevědomí lidstva. Příběhy takové, které skutečně mohou v prožitku dát pochopit úkol daných lidí jak v životě (jakoby odčiňování karmy) a i vlastní transformace. Nemůžeme ale ani vyvrátit, že se jedná o minulé životy. Lidská psychika je tak jemná a tyto záležitosti vědecky nedokazatelné. Je to Tajemství, které patří k životu. Přestože Bible hovoří o životě v nebi, vůbec ho nepopisuje. A vyzývá k tomu, abychom si ho nijak nepředstavovali. Také vyzývá k tomu "nechť ne má vůle, ale Tvá se stane." To platí v životě a platí to o to více při setkání tváří v tvář smrti. Pokud člověk totiž na čemkoliv lpí, že se má nějak stát ve smrti, bude pouze se smrtí bojovat. Ve smrti nejsou žádné diskuse přípustné. Smrt přichází a neptá se. Je definitivním zakončením tohoto života. 

Různé východní školy, ale i křesťanství mluví o vplutí do veškerenstva, kde je nekonečná láska, bez slov a myšlení, v chápání všeho. Jde o ten potenciál Stvoření. Už ale to, zda tam zůstáváme nějak jako individuality, se v hrubém popisu pro lidi liší: Pro křesťany a tibetské budhisty a taoisty je lidská duše autonomní a i když vpluje do veškerenstva, je tam nějak (nepředstavitelně pro nás) patrná, přináší tam své konkrétní zkušenosti, svůj díl světla (a zase najdete rozdíly). Hinduisté, Osho, budhisté a i další mluví o tom, že se rozplyneme do veškerenstva a to totálně. Představit se maximální vědomí i tak a ne-smutek ze ztráty vnímání sebe sama přesahuje to, co zažíváme někteří v meditacích v prvních stupních samadhi. Vůbec nevíme, jaké to bude. 

A to všechno - co si představujeme, že se bude dít může být jen konstrukcí lidské bytosti pro to, aby se - jsa si asi na rozdíl od zvířat - vědoma vlastní smrti - z toho totálně nezbláznila. Kdo by dokázal v klidu s plným prožíváním krás života (tj. nemluvím o lidech, kteří životem jen procházejí nebo jsou zahlceni v mysli a hrách), vztahů, přírody, umění, lásky žít představu, že na konci je určitě zhasnutí vědomí a nic. Prostě nic. Zhasne se a veškerý růst lidské bytosti, dobré i špatné skutky, které kdy udělal, tak pokud za ně nestihl být společností ohodnocen, jsou po smrti vlastně jedno, protože tam je nic. Nejde o nějaké boží soudy a chtění spravedlnosti ve smyslu má dá ti dal, ale ve smyslu Smyslu, vývoje, růstu vědomí. Může to být tak, že i mravní smysl nám je vštípen proto, abychom přece jen projevili nějaké zajímavější Stvoření, než činí zvířata a aby každý z nás zde předvedl alespoň nějakou snahu po vlastním růstu. Abychom nezůstali jako sociální bahno a třeba i proto, že skrze nás si Bytí něco uvědomuje v průběhu našeho života. Přesto pro některé z vás by to asi nebylo dostatečné uspokojení po Smyslu života. 

Měla jsem možnost v životě se několikrát dotknout smrti přímo a to jak osobně, tak speciálním prožitkem. Tyto otázky jsem si kladla a jednou byla dokonce vystavena totální revizi, jak to se smrtí mám já. 

Proces smrti je v prvních fázích hlavně procesem odevzdávání se. Odevzdávání majetku, opuštění blízkých. Ve speciální šanci  jsem měla možnost se toho dotknout přímo (na jednom worshopu, kde jsme stanuli tváří v tvář smrti tak autenticky). A i v průběhu vlastních zážitků jsem si uvědomila, že puštění majetku mi nedělá problém. Pokud bych zemřela náhle, moji blízcí by věděli, co s ním. Pokud mě čeká smrt ve starším věku, napíši závěť, kde to blízkým trochu zjednoduším. Vzhledem k tomu, že jde pouze o věci a malou finanční částku (která by sloužila hlavně k úhradě pohřbu), nemám velkých starostí. V rámci blízkých lidí bych procházela pravděpodobně procesem hlubokého smutku (tak jak jsem procházela), ale ne boje a lítosti. Musela jsem ve svém životě oplakat některé příbuzné (a to někdy i dopředu, abych jim pak byla oporou), musela jsem oplakat možnost, že v rakovině zemřou mí nemocní rodiče (naštěstí se tak nestalo a vyléčili se), musela jsem oplakat to, že jsem se rozešla s milovaným přítelem, kde jsme měli nádherný osmiletý vztah, ale nemohli mít děti. Andělé zazvonili...Moje opouštění bylo plné hlubokého smutku z lásky, ale ne lítosti. Naopak jsem deset dní seděla v meditaci - modlitbě - s velkými díky za to, co jsme mohli prožít. Vývoj a nutný Příběh je pro mě důležitější - resp. není volby. Taktéž svoboda druhých a to i ke smrti je pro mě priorita. V každém okamžiku se modlím a snažím dělat to, co se snažím zachytit, že mám dělat. Přesto jsem si vědoma, že smrt rodičů a dalších nejbližších opláču znovu - v lásce a vděčnosti. 

To, kde vnímám větší připoutanost, je připoutanost k samotné Příběhovosti života zde na Zemi. K daru zkušeností. K možnosti učit se v rámci vztahů. Připoutanost cítím i k přírodě, kráse a umění. Možnost být součástí mystéria Matky Země, jít lesem, jíst borůvky, zahlédnout jeleny, pozdravit se s ježkem, pozorovat delfíny, nasbírat si houby na smaženici... To jsou tak zažité věci, že představa žít jen v představách nebo prostě mimo hmotu, není pro mě zatím lákavá. Stejně tak cítit chlad a slunce na svém těle, cítit vůni mateřídoušky, ohně či sena, užít si běh, udělat hvězdu nebo rondát, zakoušet proud energie při tanci, zpěvu či dynamické meditaci, qigongu či taiji, zažívat zase různorodé harmonie hudby, je pro mě tak důležitá. V životě, kde má být člověk vázán k životu touhou (a tam patří i worshop o smrti, přestože je prožitkový), lze těžko říci, co je připoutanost a o je zdravá vázanost (neboť při reálné smrti jsem se nebránila). Je pro mě také velmi důležitá pomalost hmoty. Když se k něčemu rozhodnete, uděláte to v srdci a mysli (ideálně kombinace obojího), pak musíte vstát a jít to udělat a než se tak stane, můžete si to ještě rozmyslet. A když uděláte něco špatně, bolest nebo důsledky vlastních činů často přijdou později, mezitím máte možnost se na ně nachystat. Představa, že na co pomyslím, se v ten moment stane, mi zatím nahání spíše hrůzu, resp. kdybych si mohla vybrat, rozhodně bych ve svém stavu vědomí volila velmi ráda pomalou, i když někdy těžkopádnou hmotu. 

Při kontaktu tváří v tvář smrti na workshopu jsem ale musela udělat zásadní rozhodnutí: Přestože zatím preferuji Příběhy, tělo a hmotu, jak se budu chovat ve smrti? Budu bolavě v emocích se bránit nezvratnému procesu nebo si ten proces vědomě užiji, ať už je na konci cokoliv, tj. všeexistence v jakékoliv podobě či zhasnutí vědomí? Tento vnitřní boj neprobíhal snadno a byl mnohem zásadnější, než co jsem zažila sama fyzicky v reálu, když jsem jednou z tohoto světa skutečně při jedné nemoci odcházela. Je to pravděpodobně přirozené, protože teď nemám odcházet, mám si uvědomit ještě hlouběji dary života na planetě Zemi. Nevzpomněla jsem na internet, na politiku, ale hlavně na lásku a radost, humor, krásu a pohyb a na to, jak jsem krásná bytost a jak jsou lidé kolem mě krásné bytosti...zázrak...Když jsem ale opravdu v reálu blížila smrti,  tam se to dělo samo a dostala jsem se pouze do stádia, kdy mi odešly smysly (a to ještě ne sluch), schopnost emocí i myšlení a v tu chvíli mě dva lidi z toho dostali. Nebyl tehdy v tom procesu čas a ani chuť se bránit, jen jsem vnímala, jak se proměňuji na paprsek čistého vědomí, lásky. Jak vnímám krásu Země a všech, ale že já odcházím jinam, přirozený proces. Velmi podobný proces samadhi v meditaci, jen mi zmizely smysly a schopnosti mysli a řeči. Ale byla jsem velmi na začátku. Nebyla to samadhi života, byl to začátek smrti v nemoci a došlo k určitému nervovému poškození (mluvení, počítání), které jsem znovu musela v následujícím půlroce natrénovat. Co je ale dál ve smrti, jsem vůbec netušila a netuším. Proto se mě na workshopu tváří tvář smrti týkal proces stejně, jako kdybych do žádné smrti před osmi lety nevplula. Týká se mě od mých čtyř let, kdy jsem se s touto otázkou bolavě vzbouzela v noci. 

S jedním svým spolužákem naší indické učitelky jsem diskutovala také na téma, zda by měl člověk při smrti opustit víru ve Smysl (který zažíváme duchovně praktikující denně na Zemi), v něco, co bude dál (i když neví, co to bude), aby byl skutečně svobodný a nelpěl ani na Smyslu, anebo zda vědomí Smyslu, lásky a chuti vejít do vševědomí si má naopak ponechat, aby tam skutečně vešel. Je to zajímavý paradox, který mě bude provázet v následujícím čase. Není na něj mentální logická odpověď, odpověď se pravděpodobně bude nepředatelným způsobem linout někde mezi tím a v konečném důsledku se Pravdu stejně nedozvíme, protože nikdo nemůže se 100% jistotou říci, co bude po smrti. 

Má tedy vůbec smysl se smrtí zabývat? 

Má. Každý, kdo se do kontaktu se smrtí setkal sám, v rámci workshopu, nějakého zasvěcení či u blízké osoby řekne, že kontakt se smrtí umožňuje člověku přehodnotit svůj život. Podívat se na to, zda skutečně žijeme, to co chceme, podpořit hodnotu krásy a lásky. Intenzivně vnímat i dar těla, pohybu, přírody a vůbec fyzického vnímání, skutečného fyzického vědomého milování apod. Zmenší malichernost a zabývání se nepodstatnými nebo příliš virtuálními činnostmi. Po určitém průchodu smrtí v rámci intenzivního workshopu jsem tak ocenila dar těla, ještě více dar i jednotlivostí v přírodě, měla potřebu ochutnat, jak chutná tráva...ne z hladu, ale prostě si to vyzkoušet, protože můžu, může to být zajímavá zkušenost, první jídlo po "smrti". Kvalita jako např. chlad a vítr nemusí být (pokud není člověk prokřehlý) vnímaná jako negativum, ale jako kvalita. Energičtější vystoupení někoho nemusí být vnímané jako ohrožující, ale jako projev života. A hlavně láska k sobě sama a láska mezi lidmi je potom něco, co je zakoušeno ještě s větší vděčností jako neuvěřitelný poklad Stvoření, života tady na Zemi. 

Přeji vám, abyste uměli mít v životě intenzivní vztahy k lidem, přírodě, věcem, ale nelpěli na nich. Přeji vám, abyste do doby před smrtí naplno užívali krás života a dar hmoty. A aby vám kromě dramatických chvil nezmizel intenzivní pocit lásky vůči sobě a vůči druhým lidem a světu jako celku.

Srdečně Alena Kulhavá