Co je prznění díla a co je otevření dveří hudby tomu, kdo po tom touží?

Mají laici právo si zazpívat árii z Rusalky, aniž by se Smetana obracel v hrobě? Mají právo učitelé vzít nějaké sborové dílo, vytáhnout z toho melodickou linku a s nástroji si to i v neumělém způsobu s dětmi užít? Co je prznění? 

Mám velkou úctu zejména k českým, ale ke všem dílům vážné hudby a celkově hudby jako takové. Jsem háklivá, když se nějaká hudba przní. Ale co to znamená? 

Jako hudební citlivec si užívám krásné provedení děl a umím i se zkušenými pěvci, muzikanty, sbormistry, dirigenty o tom zasvěceně celé noci hovořit...rozplývat se, sdílet, někdy i posuzovat...

a jako bývalý člen zcela unikátního alikvótního poloprofesionálního komorního pěveckého sboru to mám zažité 10 let i v praxi...

...óoo by se chtělo říci v pokloně nebo naopak plivnutí na pýchu...

...jenže ani jedno nevyřeší odvěký spor mezi tím, kdo má co právo si vzít do svého zpěvu a hraní...

Pokud je něco nebi nejblíže, pak je to asi hudba a to zejména ta řekli bychom krásná...symfonie, krásné sbory, polyfonie, gregoriánský chorál, houslové koncerty, varhany, opery, Dvořák ve dvojzpěvech, Janáček, Zdeněk Lukáš, Jaroslav Krček...ale i Qeeni, Jan Garbarek, Sting, Deva Premal, Radim Hladík, Lisa Gerard, Loreena Mc Kennit a mohli bychom pokračovat...v různých nástrojích a stylech hudby...

Někomu stačí ty krásy poslouchat, ale někdo propadne chuti si něco z toho užít i ve vlastním srdci tím, že to bude aktivně a zpívat či hrát. Někdo to vezme jak leží či běží a zahraje a zazpívá krásně (ne třeba zcela profesionálně), někdo bez skrupulí sám či s kamarády v přírodě, s kamarády na chalupě, hospodě blízkého a tam je to asi jasné...ale co ty další varianty? 

Co když si někdo vezme tak k srdci, že ač provede na své neumělé úrovni, podobně jako jeho kamarádi pro sdílení s dalšími lidmi? Odkdy to je třeba nazývat "vystoupení"? V kavárně večer, kde je i někdo cizí? Když někdo udělá vystoupení v lesním divadle...

Co je prznění díla? 

Nemám na to odpověď , protože tu si musí dát každý sobě sám, není na to žádný mustr, jde o konkrétní situaci...

Když někdo hluboce cítí Rusalčinu árii, nějak melodii umí, ale nemá dobrou techniku a s láskou a citem ji i v nějaké společnosti bez potřeby aplausu, jen ve společném připomenutí dokonalosti Dvořáka a existenci víl v přírodě připomene...(toto Šárka)...

...nebo naopak někdo se bude cpát na soutěž s dětmi s dílem, které bude sice krásné, ale pro děti nepochopitelné a bude to mrtvé, upachtěné a ani prožitek tam nebude...tam jásat nebudu...

...jiný fenomén jsou parodie...tam u krásných děl pochopení mám obecně lidské (kde vlastně pro všechno), ale ne hudební...neumělé náznaky opilých zpěváků v hospodě to někdy připomínají, ale to už je zase jiné téma...

...a pak pokud malé holčičky a kluci, nebo i větší si vezmou písničky z youtube, které nasednou na rozvíjející se erotiku v každém věku, nevědí co zpívají (dost často hodně obscénní písně, že bych ani já to zpívat nemohla), pitvoří se u toho v nápodobě své hvězdičky (tam spíše przní sebe)...i když i tomu rozumím...protože některé rytmické i melodické zejména ve španělštině jsou tak chytlavé, že je máte v těle ani se nenadějete...

...zajímavým tématem je nápodoba...můžeme milovat nějakou píseň, ale je otázka, zda do té míry, že jsme ochotni ji zazpívat za sebe nebo chceme napodobit skvělého zpěváka a pak náš výstup není autentický, ale umělý a působí vlastně o to více neuměle...nepravdivě...tím spíše, pokud je v kolektivu ta písnička oblíbená či zpěvák obdivovaný...někdy ji můžeme cítit tak autenticky pro toho zpěváka, že si to spleteme s autenticitou vlastní...ta píseň je k poslechu pro nás a ne ji zpívat za sebe dál...nebo jenom jako vnitřní setkání a dotknutí se nějaké kvality....ale zpívání v kolektivu i takových písní je také pochopitelné a přirozené...

S dětmi ve škole jsme jednohlasně zpívali "Jaro se otvírá" od Zdeňka Lukáše: Pěvecky schopná třída, energická a se šťávou, ale někteří také neintonovali. Melodii to mělo, procítěnost, radost z melodie i textu, ale čisté to zcela nebylo. A byla tam klukovská divokost. Housle k tomu hrály krásně, ale trochu cikánsky, občas se na pikosekundu zadrhly, protože muzikant měl před operací s karpály...můj splněný sen a zároveň obohacení dětí o hudbu na pomezí písně a skladby...

Nemám na to žádný recept, co kdy jak. Pokud si mám vybrat, tak na operu půjdu do Národního divadla (a budu čekat, že za 600Kč mi nebude zpívat kdo zrovna jen má chuť, ale kdo to alespoň na nějaké úrovni umí, ale i on může udělat chyby), na gregoriánský chorál ne do hospody ke kytaře, ale spíše s někým v klidu do kostela, přírody, na tišší místo kdekoliv, ale pokud kdokoliv z blízkých s něčím vystupuje, je pro mě priorita jeho radost a hlavně životnost z toho, co zpívá a hraje, protože ta je pravda. Lidovky jsou tak tvárné a zároveň žijí v hodně společných emocích a citech přesvěky...na druhou stranu moderní písnička či chanson musí člověku pásnout...

Pokouším se zde něčeho dotknout a nakonec to celé shodím:

Poznat vnitřní pravdivost, co se kdy kam hodí kolikrát člověk nemůže vždy nějak docela přesně od čistého stolu, je třeba zkoušet...žít...a ono se nějak utřese. 

A zároveň platí Jungovské: "Nemůžeš-li v sobě vyřešit nějaký rozpor, tak se nepřikláněj ani na jednu stranu a on bude tvůrčím způsobem pracovat."

Přeji vám krásné časy ve vlastním muzicírování, experimentování, dále hraní a zpívání s rodinou, kamarády a chuť zajít si poslechnout zejména své blízké, oblíbené kapely a zpěváky naživo, kromě poslechu vrcholných děl návštěvou divadla či jiné koncertní místnosti.

Alena Kulhavá