Tajnosti boží

Varování — tento pastorační traktát je dlouhý. Doufám, že není lehké ho číst. Hodil by se do nějaké Filosofické mateřídoušky, ale o žádné nevím. Zdejší uveřejnění věnuji s láskou zdejšímu zbožnému blogrovi Paveliškovi, „Moravaku v Praglu“ a milovníku „dobrého vínka.“

Jeden člověk (A man) ví jen to, co umí. „Vědět“ něco a nedělat to, to je jen zdání vědění, je to snění. Švec ví, jak šít boty — jestli je šije. Někteří ševci vědí, jak naučit učedníka šít boty — rozšíří tím tajemství šití bot.

Někdy umění spočívá jen v pozorování a fantazijní teorii — umět poznat gravitaci, magnetismus, vztlak, …

Jen málo ševcovských učedníků prohlédne tajemství, jak dirigovat orchestr.

„Bůh, kterého by člověk mohl dobře poznat, by nebyl Bohem“ — vskutku, ševčík by prohlédl tajemství dirigenta.

Bůh křesťanů ví, jak stvořit svět z ničeho a spasit hříšného člověka — a nestojí o učedníka kromě Ježíše — který je boží součástkou. Bůh křesťanů trvale všechno tvoří a drží v existenci — všechny věci a všechny tvory.

Člověk zkonstruoval hnojnici, letadlo, ale jsou to díla boží. Duch svatý je hlavní konstruktér hnojnice, letadla.

„Bůh je pro člověka tajemstvím“ — je švícko pro krejčíka tajemstvím? Pozná krejčí ševcování analogií s krejčováním — odrazem v matném zrcadle svého krejčování?

Přestože se Bůh zjevuje skrz dějiny spásy, trvá jeho tajemství — neboť jeho milost a motivy jeho darů člověku nemůže člověk prohlédnout.

„Bůh se zjevuje skrz své dílo — přírodu“ — nezjevuje. Bůh se zjevuje prorokům vnitřním Božím hlasem svým slovem řkoucím, že „Bůh se zjevuje skrz své dílo — přírodu.“

„Řeči člověka o Bohu musí předcházet řeč Boha k člověku.“

Trapné je, že o skutcích stvoření musejí řečnit řečí (Bohem vnuknutou) svatopisci — že je nemohou věřící prožít tak jako elektřinu, koření, jehlu a dratev. A hloupé je, že teprve církevní hodnostáři musejí rozhodnout, kteří to byli, ti svatopisci.

„Bůh se vtělil ve Slovo“ — umí to i kněz, který dává rouhači svátost exkomunikace. Neumí to soudce, který odsuzuje zločince. Biřici se musejí rozhodnout, jestli soudce poslechnou, nebo se vzbouří — ale exkomunikace se děje Slovem kněze.

Proč existuje stvořené? To je tajemství boží. A proč existuje nestvořený Bůh? Proto. Mlč, hlupáku!

Přesto katoličtí kněží namlouvají obecenstvu, že Bůh „řeší“ otázku po okraji všeho. Čím?

Jestli stvořené je z vůle boží, tak má smysl. V mé teorii smysl má jen volní skutek člověka — a smysl spočívá v odění skutku slovem, řečí — teprve řečí je smysl ustaven.

Rýma nemá smysl, proto je sebou i bez slova „rýma.“ Kardinál je jím teprve skrz slovo „kardinál.“

A stvořené je sebou také jen skrz slovo — Slovo boží. Proto člověk nemůže poznat stvoření tak, jak pozná rýmu, gravitaci, …

Praví Bůh, že všechno stvořil? Říkají to za něj jen svatopisci a kněží — Písmem svatým a církevní tradicí.

„Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova,“ konstatuje konstituce Gaudium et spes. (encyklika Fides et Ratio)

Tajemství Ježíše prý vyjasní tajemství člověka — a je to prý skutečnost.

Teoretizuji, že kněží stvořili Boha tak, jak později kardinála. Stvoření je proto v mé teorii mýtus, pohádka a „tajemství boží vůle,“ boží milosrdenství je ničím — skrytým řečí kněží. Za zrcadlem je holá zeď a před zrcadlem apoštolská kněžská roucha.

Nejtajemnější je intimita bytí Nejsvětější Trojice — tří osob jedné přirozenosti. Tomu se není co divit — tuším, že o tomto bytí by člověk nemohl ani snít. O tom se dá jen pustě, bez smyslu řečnit.

Obviňuji církev, že věci víry v Boha se dějí v herním módu řečovém — že věty víry neukazují nic tam venku. „Vidím“ boží skutky tak, jak vidím vojína Josefa Švejka v rychlíku z Prahy do Českých Budějovic.

Zjevení… stále odkazuje k tajemství Boha, jež nemůže rozum nikdy vyčerpat, nýbrž jen přijmout ve víře. (encyklika Fides et Ratio)

Jestli Boha zkonstruovali kněží, tak to tajemství nemá obsah, neexistuje — a řeči o něm jsou kouřová clona, která neskrývá nic. Dítě propíchlo balónek.

„Sláva Boží je v tom, že věci skrývá, sláva králů je v tom, že je zkoumá.“ (Přísloví 25,2)

Skrývá dirigent své umění? Tajemství dirigování orchestru se děje tím, že švec ho nemůže prohlédnout.

Bůh je výrobek lidské fantazie — tak, jak jsou jím i jiné teorie. Proč jsou teorie poznání výrobkem fantazie? Proto, aby mohly selhat a ztroskotat, být lidmi opuštěné. Kdyby člověk nemohl ve svém poznání tápat a plést se, nemohlo by se dít. Věci tam venku by se člověku direktně vnucovaly a ovládaly ho — tak, jak ovládají zvěř.

Bůh je prastará opuštěná teorie.

„Ježíš by nelhal,“ říká Ježíš — a přesto, co řekl, to je věc v víry. Není to svědectví o poznání v, protože obecenstvo nemůže opakovat, prožít v.

Proč se potopila ruská ponorka K 129 a US ponorka Scorpion? Někdo věří, že je potopil nepřítel — čím se vztahuje ta víra v pn k tomu, co se vskutku stalo? Ničím.

(Něco sice ty ponorky zničilo, ale nikdo nemůže vědět co.)

Proč mohu odmítnout něco tak olbřímího a krajního, jako je spása, a nemohu odmítnout takovou drobnost, jako je „1 + 1 = 2?“

Katoličtí kněží říkají, že odmítnutím božího milosrdenství odhazuji svobodu své vůle — „Lidská vůle je svobodná tím, že neodporuje obsahu Zjevení.“ Bojím se těch kněžských řečí? Obviní mě kněží ze zpupné pýchy? Ztrestá mě Bůh, protože ho neposlouchám? Žárlí na mě Bůh?

Teologové nesmějí dopustit, aby zlo vznikalo svobodně — neboť pak by Bůh mohl zničit všechno — a to teologové neradi.

Víra umožňuje člověku co nejlíp vyjádřit jeho svobodu.
Proto se svoboda neuskutečňuje v rozhodnutích proti Bohu.
Jak by totiž odmítnutí toho, co umožňuje seberealizaci, mohlo být považováno za autentické užívání svobody? (encyklika Fides et Ratio)

… parvus error in principio magnus est in fine… (st. Thomas Aquinatis, De ente et essentia)

Co je první věta argumentu? Tváří se jako svědectví o poznatku, že „Teprve víra v katolického Boha umožňuje člověku seberealizaci,“ ale je to zbožné přání kněží — argument je proto past víry.

„Zjevujícímu Bohu je třeba prokazovat ‚poslušnost víry‘ “ (Druhý vatikánský koncil)

„… rozum musí uznat svrchovanou transcendenci Boha“ (encyklika Fides et Ratio)

Pro svatého arcibiskupa z Canterbury prvenství víry neznamená, že víra soutěží s vlastním poznáním rozumu. To totiž není povoláno k tomu, aby posuzovalo obsah víry; ani to nemůže činit, protože k tomu není způsobilé.

„… k pravdám víry se dospívá v každém případě svobodným rozhodnutím a vědomě.“ (encyklika Fides et Ratio)

Rozhodnutí není operace, která měří svou věc pravdivostí nebo falší — tou je jen opakované poznání.

Když člověk ví v, tak to musí vědět — neboť nemůže vědět non-v. Ale je to nutnost ontická, nikoliv deontická — člověk se necítí nucen přijmout v — a nemůže se z v vymanit.

Církev to napodobuje — ale věřit w je nutnost deontická — a člověk se z ní může vysmeknout.

Proto se katolická apoštolská církev stará o pravost a čistotu víry svého ovčince — a nikdo se nestará o stav poznání v divočině. Přitom poznání jen kvete a katolická víra vadne.

Proč člověk, který věří v Boha, se smíří s existencí nevěřícího? Kdyby někdo svědčil o svém poznání, že „1 + 1 = 3,“ tak to nikdo v jeho okolí nepřijme. Ale věřící člověk si umí představit, jaké by to bylo, kdyby sám nevěřil. Proto chápe nevěřícího.

„Byl jsem stvořen k tomu, abych tě viděl, ale zatím jsem nikdy neučinil to, k čemu jsem byl stvořen.“ (Svatý Anselm, Proslogion)

Svatý arcibiskup ví, že ho Pán stvořil k tomu, aby Pána zřel, nebo tomu věří? A jestli to ví, tak z čeho? Co mu brání učinit to, k čemu byl stvořen? Nepovedl se Bohu?

Proč hlupáci vždycky znovu blouzní, že „Něco tajemného člověka duchovně překračuje?“ Může švec ve snu dirigovat orchestr? Bojí se ti hlupáci toho, že jsou ve světě osamocení? Bez pomoci shůry. Bez odpuštění zlých skutků a bez honoráře za dobré skutky nebo trápení.

Víra vskutku je nutná součástka člověka — vynucuje si ji prožitek času.

Když lidé konstruují stroj, tak věří, že bude fungovat. Někdy jejich víra ztroskotá, nestane se skutečností a stroj nefunguje.

Kněží klamou obecenstvo — nutí ho věřit v tajemství — v tajemství Zjevení, tajemství Spásy. …

Věřit v tajemství, to se protiví přirozenosti člověka — neboť člověk je zvídavý bez hranic.

„Je dvojí řád poznání, odlišný nejen v principu, nýbrž i ve svém objektu: v principu, protože v jednom řádu poznáváme přirozeným rozumem, v druhém božskou vírou; v objektu, protože kromě pravdy, které je možno dosáhnout přirozeným rozumem, se nám předkládají k věření tajemství skrytá v Bohu, která, pokud by nám nebyla zjevena Bohem, poznat nelze.“ (První vatikánský koncil)

Člověk poznává boží tajemství vírou danou mu Bohem — bez ní by je ani nezahlédl.

V mé teorii se to nemůže dít, neboť ostře a tvrdě odlišuji děj věřit od děje poznat — co do předmětu. Poznaná věc existuje tam venku a věc víry existuje v soukromí člověka.

Objekt diktuje vztah lidského soukromí k sobě, k tomu objektu — věc tam venku se dává poznat a věc v soukromí si vynucuje, aby se o ní člověk rozhodl — a víra je druh rozhodnutí.

Když se zloděj rozhoduje, co tam venku ukrást, rozhoduje o vlastnictví té věci, které je vztahem lidských soukromí k ní — a není vztahem té věci k okolí tam venku.

Je víra v to, co ta víra umísťuje tam ven, ipso facto psychická choroba? Ti lidé, kteří věří, že ponorku Scorpion nebo K 129 potopil skutek nepřítele, své představy o tom neumísťují tam ven. Ale věřící v Boha a platonici to dělají.

Mystická rada — „Miluj to, co o Bohu nevíš!“ Křesťanský mystik praví, že víra je vztah od Boha k člověku a není to prvotně vztah od člověka k Bohu. Víra je dar od tajné milosti boží.

Je láska věcí rozhodnutí, nebo věcí zalíbení? Musí čemu — rozhodnutí k lásce předcházet co — zalíbení? A zalíbení není děj svobodné vůle, neboť je to děj zvířete, který se člověku zobrazuje emocí.

Člověk může se zalíbením bojovat, nebo mu přisvědčit vůlí.

Neboť mnohá zalíbení vedou člověka do neštěstí — zalíbení katolických kněží v dětičkách.

Může se — člověku, nebo zvířeti? — zalíbit něco, co nevidí, neslyší, nehmatá, nechutná, nečichá? Může se člověku zalíbit v řečech?

Jen řeči vyvolávají „lásku“ k Bohu — může to proto být láska? Člověk si asi může později „zamilovat“ něco, o čem jen slyšel řečnit, analogicky s dřívější láskou k něčemu tam venku, kterou cítí — ale může to být vskutku láska? Nebo to musí být blouznění —

Od lásky k třešním analogií k „lásce“ k Bohu.

Jak milující člověk nebo Bůh snese zradu objektu své lásky?

Mystik praví, že „Vírou víme o smyslu všeho, co žijeme“ —

Vírou člověk nemůže něco vědět — ale jak existuje smysl? Smysl je vztah soukromí k věci tam venku.

(Pro věřícího křesťana smysl je vztah Boha k něčemu stvořenému.)

Teprve lidské soukromí rozdává věcem — zdánlivě „jejich“ — smysly. A smysl může dát jen tomu, co způsobilo svobodné rozhodnutí — smysl je proto vztah rozhodnutí, konstrukce, není to poznatek.

A: „To byly v mém dětství misky na bílou kávu.“ B: „Teď jsou v nich hřebíky“ —

Soused B poznává smysl té misky, ale dal jí ho A.

Nehodí se říkat, „Himálaj nemá smysl“ — k Himálaji se míra smyslu nijak nevztahuje, proto ani negací.

Dobré, nebo zlé jsou míry smyslu a ničeho jiného.

(Smysl má také opomenutí, které způsobilo neštěstí.)

Divné je, že všechny církevní obřady (vymítání ďábla, eucharistie) se musejí dít řečí — zatímco ševcovat, dirigovat orchestr se děje bez řečí.

Krátce o modalitách

Jak asi vznikla modalita nutnosti? Člověk co — poznal? zkonstruoval obecný vzorec —

„Když chceš d, tak musí c-působit a + b.“

Když chceš mít (d) teplo ve světnici, tak musíš (c) zatopit (b) uhlím v (a) kamnech.

To vede k dvou mírám modalit existujícího — způsobené nebo nezpůsobené.

(Chtění mít teplo ve světnici je v mé teorii onticky nezpůsobené, protože pramení v rozhodnutí — které někdy může pramenit v deontické nutnosti — klepu se zimou.

Teplo ve světnici onticky musí být, jakmile se oheň v kamnech rozhořel.)

Dávní mudrci asi oděli způsobené nutností a nezpůsobené oděli možností.

Křesťanští teologové to obrátili — nezpůsobený Bůh musí být („Jsem ten, který je“) a Bohem způsobené může být a může nebýt. Tím vyvrátili vrata logiky z pantů.

Bůh může stvořit draky, kteří chrlí oheň a polykají panny.

Tím, že je Bůh stvořil, musejí existovat. V prosté logice — to, co je způsobené, tím musí existovat. Může existovat to, co není nijak způsobené —

Vítr shodil se střechy tašku na hlavu arcibiskupovi.

(Někdo by někdy mohl vědět, který vítr musí tašku shodit, ale nikdo nemůže vědět, jestli zafouká, dokud střecha existuje.)

Rozhodnout se c-působit je možné. Bůh se mohl rozhodnout nestvořit nic — ale to, co stvořil, skrz ten děj stvoření musí existovat.

Početní operace s čísly jsou způsobené počítáním věcí tam venku — ♣♣ + ♣♣♣ = ♣♣♣♣♣

Působení c, které ztroskotá, tím působením není — je jiným působením non-c.

Proto působení, dokud se děje, jím není — a Spása se dosud děje. Ale křesťanští kněží hlásají, že boží působení nemůže selhat.

Když chceš koupit maso, tak musíš stát ve frontě —

Nutnost je ontická — té nepředchází rozhodnutí, nebo deontická — ta pramení v rozhodnutí, že chci d.

Věc tam venku, která onticky musí existovat, to nijak nedává poznat. Člověk musel dříve poznat historii jejího vzniku, aby později mohl změřit věc nutností.

Deontickou nutností člověk měří věci, které neexistují — dosud nestojím ve frontě na maso.

V historii jedné věci se tak střídají změny nutné, způsobené, se změnami nahodilými, nezpůsobenými.

Střešní taška tak, jak dopadla na arcibiskupa, musela mu rozkřápnout lebku.

Člověk obrací deontickou nutnost něčeho v ontickou nutnost, nebo tu nutnost efektivně ničí —

proto deontická nutnost n se realizuje co ontická možnost n.