O dobrém a zlém

Uvádím tu nesoustavné poznámky v lidové řeči, které mě napadly při čtení referátu o Kantově etice na Internetu.

Logické míry svoboda, právo a spravedlnost ukazují vztahy mezi lidmi — lidé si navzájem dávají a berou práva a svobody. Jeden měří druhému spravedlností, trestem.

Povinnost, odpovědnost, směna (obchod), odpuštění a milost, svatost jsou pomocná slova, která ukazují konkrétní obsah svobody a její negace — jejího upření.

Dobrý, nebo zlý může být jen skutek — ke kterému se rozhodl konkrétní člověk — kterým se vztahuje k druhému člověku.

Suicidiem se člověk vždycky vztahuje k nějakým lidem v okolí — nebo k jejich negaci, nedostatku.

A skutek může hodnotit jen příjemce, nikoliv původce. Projektovat to dobré, nebo zlé je proto umožněné teprve prožitkem času — předvídavostí, modalitou předpovědi — a hodnocením minulého.

Někdo rád kupuje kradené věci — ale příjemce jeho skutků je nejen šťastný zloděj, je jím také nešťastný okradený.

Poprava je zlá pro popraveného. Vztahuje se trest k oběti zločinu? Jsou radost a uspokojení oběti zločinu z popravy zločince zlé? Jsou všechny tresty, i ty nejslavnostnější, pouhou pomstou?

Spravedlivý trestní soudce proto musí být zlý.

Trest není pouhou pomstou jen tehdy, když viníkovi vskutku znemožní opakovat jeho zločin — a to je argument pro trest smrti nebo useknutí ruky za krádež kapesníku.

Otec daruje chlapečkovi bačkůrky, ale chlapeček chtěl autíčko. Bačkory ho zahřejí, hračku by rozbil, a přece je hluboce nešťastný a zklamaný.

Konkrétní člověk se může rozhodnout, že bude kolem sebe rozsévat jen to zlé — možná neví, že tím se odsuzuje k tomu, aby přijímal od druhých jen to zlé — a nutí je být zlí —

„Nu, nepotěšil jste mne, ani já vás nepotěším!“

Jestli je konkrétní člověk dobrý, nebo zlý je v moci jeho okolí — blízkého i vzdáleného v čase. Jestli okolí člověka přijme, nebo odmítne —

Tlupa zlodějů přijme zloděje a odmítne okradeného.

Odmítnutí konkrétního člověka okolím člověka ničí — vyhnanství, exkomunikace, nezaměstnanost.

Oběť je přijmout něco zlého, abych tím potěšil druhého nebo své okolí. Láska, smíření, charita jsou druhy oběti.

Bohatí se nestarají o to, že je chudí pustě proklínají kvůli nedostatku dobročinnosti, protože bohatých se to nijak netýká.

Člověk B, který hodnotí skutek člověka A k sobě dobře, mu nemůže oplatit skutkem, o kterém předvídá, že je pro A zlý — proč? Nutil by tím A k oběti — proč by nemohl? Může se stát, že A zavrhne B — a to je pro B zlé — a proto B musí také zavrhnout A. Otáčí se kolo zlého.

Možnost blaženosti B je v rukách A — může A touto svou mocí zotročit B? Může — nutí ho být dobrý, jestli se B má rád.

Do některých tlup zločinců je člověk přijat teprve díky tomu, že někoho z vůle vůdce zabil.

Voják, kterého zabil nepřítel, si musí říct, „Zklamal jsem svého vojevůdce“ — a nepřátelský voják si pak říká, „Rozradostnil jsem svého vojevůdce!“

Mohou volní skutek člověka A hodnotit dobrým, nebo zlým ti, kteří jen přihlížejí, a jichž se skutek nijak netýká? Musí se hodnocení dít jiným skutkem, který se dotkne A, nebo se může dít jen halasnou proklamací — která možná ošálí tupé přihlížející?

Obsahuje hospodská nebo kavárenská rozprava o skutcích vzdálených lidí, která nijak nemůže změnit stav věcí, skutečná mínění? Když besedníci nemohou ani přijmout, ani odmítnout ty skutky — ale někdy mohou být jimi zotročeni?

Může o vině rozhodnout člověk, který nemůže viníka ztrestat, nebo jsou to od něj jen prázdné tlachy, jen vanutí dechu?

Nějaký Žid ublížil nějakému Němci tím, že ho vysával, vykořisťoval — a Nacisté obratně udělali z přihlížejících dotčené — rétorikou nenávisti. Ale ta by nemohla působit, kdyby neexistovalo několik — ba mnoho — Němců, kterým vskutku Židé ublížili. Kdo seje vítr, sklízí bouři — dříve Židé, později Němci.

Je Izrael darebácký stát? Je Řecko darebácký, pirátský stát?

K radosti člověka z přírodního zdroje — ulovil rosomáka, vykřesal oheň, vypálil hliněný hrnec — se hodnota dobrého, nebo zlého nevztahuje, dokud se nějak neděje vztah k druhému člověku.

Prase má funkci jen vztahem k člověku — neboť jen člověk předvídá a zná minulost.

Funkce je druh, typ změny předchůdce (argumentu) v následníka (hodnotu) uvalený na argument rozhodnutím člověka — který proto nevychází z argumentu.

Funkce vepře domácího je být lidskou potravou. Funkce koně je tahat povozy. Mocnina je funkce, která nevychází z čísla, není mu vlastní.

Lidské výrobky, nástroje fungují — funkce je u nich argumentu vlastní tak, jak není vlastní věcem přírody.

Člověk přírodu chybně polidšťuje, když ji odívá funkcemi a prožitkem času.

Ctnost (areté) vepře domácího je vykrmit se a nechat se pak sníst člověkem.

Logická míra prostředek se vnucuje argumentům všech funkcí a účel jejich hodnotám — člověk proto často musí být skrz svůj skutek prostředkem pro druhého.

Rab je prostředek a pán je účel. Člověk je od přírody tvor hierarchický — může filosof Kant to kouzlo zlomit?

Když se konkrétní člověk rozhoduje, co udělá, rozhoduje se tím také o tom, ke komu se tím skutkem vztáhne a čím.

Pod vesnicí je hnědé uhlí — rozhodne se moc státu pro dobro starousedlíků, nebo pro dobro všech ve státě? Proto je boj o vesničku jen barvitý folklór. Nelibost mála vesničanů se nedá srovnat s libostí mnohých, kteří uhlí užijí. Kromě toho vesničané by se dali uchlácholit hojnými dary — které jim ale lakomá státní moc upře.

„Tak prospěli sobě tím, že vzdali poctu Leninovi
A vzdali poctu Leninovi tím, že prospěli sobě“

(Bertolt Brecht, Tkalci koberců z Kujan-Bulaku; Básně, Praha 1979, s. 151; tkalci polili petrolejem „bažinu…, kde se líhnou komáři, kteří roznášejí zimnici“. Kopějky, za které koupili petrolej, původně sbírali na Leninovu bustu.)

Některý člověk je žádostivý, lačný, lakomý, žárlivý — k tomu pyšný a hněvivý — a proto přijímá dobré skutky svého okolí těžce, je obtížné ho uspokojit, zavděčit se mu. Lehčí je zavrhnout ho — ale takoví lidé mají často v moci své okolí, které je proto odmítnout nemůže.

Jen člověk může být nenasytný — proto hromadí bohatství, kterým už musí jen rozsévat zlo — protože neví, co jiného s ním, užívá ho jen k ožebračování chudých.

Tento koloběh mohou chudáci přetnout jen zlým skutkem proti boháčům.

Jen člověk a domácí zvířata mohou být tlustí.

Tragédie je, když člověku přejícímu, skromnému dává svobody člověk rozpínavý, líný a hrabivý — takoví byli komunisté u moci — navíc hloupí, bojácní a hašteřiví.

Tupý člověk nemůže vědět, že druhý může chtít něco jiného, než co chce on sám — proto všem okolo vnucuje to, co se líbí jemu.

Skutek, ke kterému člověka C nutí strach z odplaty druhého, D — je dobrý ve vztahu k tomu druhému? Dostal se C do moci D ze svého rozhodnutí — slibem, obětí, nebo D zotročil C — odvedl ho na vojnu, zajal ve válce?

Komunisté u moci nejdříve zajali své odpůrce uvnitř státu — vedli třídní boj, později zajali všechny lidi ve své moci — vzali jim umění, filosofii, možnost opustit stát.

Proč se děje lidský skutek, který všichni jím dotčení odmítají?

Proč někteří lidé vraždí druhé jen pro své sexuální uspokojení, se kterým se ani nikomu nesvěří, nepochlubí? Dává jim to moc nad druhým, nad obětí.

A moc rozsévá někdy dobro, jindy zlo — ale vždycky uspokojuje mocného.

Moc lékaře nad pacientem může být dobrá. Moc pojišťovny nad pojištěncem je někdy zlá.

Ochrana druhého je druh moci, které se svěřil. Výpalné je karikatura ochrany.

Brát, nebo dávat je druh zlého, nebo dobrého. Moc bere, nebo dává — proč člověka uspokojuje jeho zlá moc, která druhým bere?

Mít vždycky uspokojuje a nemít vždycky frustruje, trápí.

Bohatému člověku nevadí, že ho chudí odmítají, dokud je to plané hašteření a povyk — dotud se necítí být zlý. Proto si obstaral státní moc — aby se déle mohl cítit dobrý.

Je pouliční kravál chudých, který bohaté nijak neohrožuje, skutečné hodnocení jejich skutků, kterými si chudé znepřátelili? Není. Aby hodnocení fungovalo, musí ho ten hodnocený člověk pocítit, prožít.

Bohatství si může konkrétní člověk obstarat jen ochuzením mnoha jiných lidí. Proto velké bohatství musí být zlé.

Když člověk prodává přírodní bohatství, suroviny za víc, než kolik ho stála těžba, ochuzuje tím kupce. Kupec si to buď musí nechat líbit, nebo se zmocní přírodního bohatství sám.

Moc a mít jsou konkrétní vztahy lidí — které teprve dotčení lidé hodnotí dobrým, nebo zlým.

Vztah mít působí majitel a trpí člověk, který ho respektuje, přijímá. Který nebaží po cizím majetku.

Jen člověk je subjekt vztahu majetku.

Skutek moci a mětí většinou působí původci libost, až blaženost, aťsi je někdy pro příjemce zlý.

Nepřátelský, nenávistný člověk — dělá mu dobře vzdorovat odmítání okolí.

Dobré je to, co obohacuje život příjemce skutku, a zlé je to, co ochuzuje život příjemce skutku. Neboť člověk má — a ve své moci — svůj život.

Člověk, který rozdává dobré skutky, se jen proto také může cítit dobře — ale to je dobro jiného druhu — pochutnat si na dobrém jídle, dobře se pobavit, …

Z hlediska světa — obohacuje se život lidstva přemnožením bídáků, kteří jen dřou na boháče, nic nevědí a nebaví se, nebo se tím ochuzuje?

Tak to dobré kolabuje a hroutí se ve spokojenost s bohatstvím — které ale jeden konkrétní člověk nebere druhému — bohatství prožitků.

Hromadní vrazi prý někdy sbírají drobnosti, fetiše, aby jim připomínaly skutky, kterými se uspokojili.