Naivnímu pohledu se může zdát, že majetek je vztah vlastníka k majetku, ale není to tak. Majetek je hra vztahů mezi lidmi. Kolo dobrého a zlého se stále otáčí.
Dramatis personae
Majetek je hra, která se hraje s pěti kameny —
- majetník,
- správce majetku,
- moc,
- přihlížející,
- zloději.
Správce majetku se stará o majetek tak, aby tím uspokojil majitele.
V této hře tovární dělník je vlastně také správce majetku — jeho úkol je oživit majetek továrníka a neničit ho. Duchovní jsou správci majetku církve.
Moc se stará o to, aby majetek zůstal majiteli — dávno jsou pryč ty divoké časy, ve kterých to byla starost samotného majitele.
Starostí majitelů je ustavit a udržovat tuto moc.
Divočina panuje už jen ve vztazích států — ale i tady slabé státy hledají ochranu u silných.
Přihlížející je nemajetný ve vztahu k tomu konkrétnímu majetku, ale neohrožuje ho. Respektuje právo majetníka k majetku — buď z dobré vůle, přejícně, nebo ze strachu z moci.
Majetník ve vztahu k majetku druhých je přihlížející.
Zloděj ohrožuje vlastnictví majitele.
Majetek může měnit majitele buď se souhlasem dřívějšího majitele — obchodem, darem, dědictvím, nebo proti jeho vůli — krádeží.
Proměny
Moc se promění ve zloděje.
Daň není krádež, protože majetníci musejí uznat, že moc musí z něčeho žít, aby měla sílu chránit jejich majetky před zloději. Daň je druh obchodu mezi majetníky a mocí.
Odepřít platit daň je vlastně krádež — na úkor majetků ostatních majetníků.
Církevní desátky nejsou daně — jsou krádež nebo dar věřících církvi, neboť církev nikoho před ničím nechrání.
Moc se změní ve zloděje většinou tím, že se sama promění — a chce se sama stát vlastníkem, nebo chce darem stvořit nové vlastníky z dosud přihlížejících, kterým vládne.
Jaký argument je historické „právo na dřívější majetek?“ —
Církevník — „Jednou to bylo naše, pak nám to dřívější moc vzala. Proto nám to dnešní moc musí vrátit!“
Nechci podlehnout právnickému, apologetickému zmatení jazyků a množit pojmy — restituce majetku je dar a nová krádež.
Historické „právo na dřívější majetek“ je právní fikce, kterou zlodějská moc bije po hlavách hloupé diváky a současné vlastníky — a ta fikce má přesně takovou sílu, jakou sílu má současná moc nad diváky a dosavadními vlastníky.
Propaganda přihlížejících, kteří se chtějí stát vlastníky, nebo moci, která chce krást, se hlučně odvolává na „odvěká práva“ — ale jak daleko do historie se vrátit?
Také tu je potíž s identitou — je dnešní lid Česka lid Česka roku 1948? Katolická církev nepochybně je odvěká firma.
Ale jestli se církev skládá jen z duchovních, tak čím by byla stále stejná?
Je můj synchronní pohled nedostatečný ve srovnání s diachronním pohledem? Je tradice majetku stále „živá?“ Nebo je trvat na tradici rozhodnutím svobodné vůle?
“I think we agree, the past is over.” (bushism)
Dovolávání se tradice je nahodilé, děje se v módu možnosti, nikoliv nutnosti.
Kazuistika — sblížení trůnu s oltářem
Komunisté v Česku ukradli majetek katolické církvi. Komunisté se prohlašovali být jen správci majetku všeho lidu. Ve skutečnosti komunisté ukradli majetek církve pro sebe a obecný lid včetně kněží zaměstnali jen jako správce toho majetku.
Klausovci hlučně rozhlašují, že jsou jen správci majetku všeho lidu — ale ve skutečnosti s dřívějším majetkem katolické církve zacházejí, jako by teď byl jejich. Klausovci de facto okrádají lid o dříve znárodněný církevní majetek.
Lid odporuje církevní restituci, ale je mu to k ničemu, protože nemá moc. Klausovci se rozhodli darovat dřívější majetek katolické církve, pozdější majetek lidu, církvi zpět. Ale jak se říká, z kradeného se nedává.
Může okradený lid něčeho litovat? A mohla katolická církev za komunistů něčeho litovat? Jen toho, že nová moc už nestojí na jejich straně.
Heslo ideologů „Co bylo komunisty ukradeno, to musí být Klausovci vráceno“ je nicotné a lhostejné. Neboť dnešní restituce „církevního majetku“ dává vznik „právu“ lidu Česka na vyvlastnění církevního majetku někdy v budoucnu. Až zase vyvře moc, která vyvrátí mocenskou tradici Klausovců.
Pro jednoduchost říkám Klausovci celému „politickému spektru.“ — Je to všechno prašť jako uhoď, jedna chamraď, pokud se církevní restituce uskuteční.
Komunistické znárodnění stejně jako klausovské restituce jsou krádeže dočasně ospravedlněné mocí.
Klausova privatizace
Klausovci si usmysleli, že uskuteční právo českého lidu k výrobnímu majetku. Ale do procesu se vetřeli zloději a zmocnili se ho. Klausovci jen tupě zírali a přihlíželi, jak několik málo zlodějů rozkradlo skoro všechen výrobní majetek v Česku. Někteří z těch zlodějů pak za jidášský groš zašantročili majetek cizákům.
Zloději zvenku i zevnitř rozkradli také české banky a nechali v nich po sobě horu dluhů. Klausovci ukradli daně lidu, aby dluhy v bankách zapravili a mohli všechny velké banky rozdat cizákům.
Všechny malé banky a záložny zkrachovaly a strhly do neštěstí své klienty.
Izrael
Jahve daroval Palestinu Židům, ale ti si ji museli vybojovat na dřívějším obyvatelstvu.
Veselá tečka
Protože boháč nemůže sežrat víc než chudák, navrhuje ministr financí zavést jednotnou stravní daň z hlavy, která by činila padesát korun na den a třicet korun u dětí do devíti let a u seniorů nad devadesát let. DPH na potraviny by zároveň byla zrušena, neboť hrubě diskriminuje ty, kteří si v jídle dopřávají, a to je nepřijatelné.
Jak pravil soudruh Klement Gottwald, žaludky máme všichni stejné.
