Lopatka a Smetáček

Obtížný a dost dlouhý traktát o Bohu. Jestli jste netrpěliví nebo toužíte po vzruchu, ani ho neotevírejte. Podívejte se na můj předchozí článek, který trčí ve vyhnanství v sekci „Pozvánky.“ Je to krátká a lidovější předehra toho dnešního.

Všichni vědí, že něco ponorky K 129 a Scorpion muselo zničit — vždyť jejich trosky jsou viditelné na dně oceánu. Nikdo neví, co to bylo — a teprve to si vynucuje víru v nějakou příčinu, v konkrétní působení. V chybějícím vědění, v jeho deficitu, pramení víra.

Trosky ponorek si nevynucují řeč, protože jsou vidět — zatímco boží stvoření si vynucuje vysvětlení páterů, pastorů a misionářů o Zjevení.

Smetáček: „Věřím, že Bůh stvořil svět, nechal člověka padnout v hříchu a v Kristu ho vykoupil.“

Lopatka: „Nevěřím na takové babské povídačky.“

Lopatka nijak nemůže negovat Smetáčkova Boha — ani ve svém soukromí (to by nemělo smysl, efekt). Smetáček nijak nemůže negovat Lopatkovu negaci Boha — ani ve svém soukromí (to by nemělo smysl, efekt). Smetáčkovu víru a Lopatkovu nevíru jim nikdo nemůže vzít, když tomu nechtějí.

Ono se to obecně ví, protože teisté se posmívají, „Ten Bůh, ve kterého ateisté nevěří, není ten Bůh, ve kterého věří teisté.“

Neguje proto Lopatka nějakého Boha? Kdyby Smetáček viděl, poznal stvoření tam venku a Lopatka to tvrdošíjně odmítal po něm opakovat, tak by Boha negoval — a hloupě, nemístně.

„Měl jsem tak tuhou katolickou výchovu, že se divím, že jsem se nevzepřel a neodpadl od víry“ —

Od vědění člověk může odpadnout jen tím, že chorobně zblbne. Člověk ví, že může „odpadnout od víry“ — způsobí tím, že nebude spasen? Tak žárlivý a nenávistný je Bůh?

Šíření víry i nevíry je riskantní a nevděčná operace — nikdo ho nemusí dbát. Přesto se víra šíří jen přemlouváním a odkoukáním. A utlačuje ji poznání — toho, čím je objekt víry.

Vím, co je objekt víry? Nebo to duchově zřím — jestli vím jen o tom venku a objekt víry vtiskuji soukromí? Vím to jen negací — věci víry nejsou tam venku, protože je nevidím. Skrývají se mému hlupáctví?

„Uvěřit“ víře druhého člověka nejde — ani se nedá, skrytá v jeho soukromí, poznat.

Druhému člověku musím věřit, nemohu poznat jeho soukromí. Mohu mu věřit, nebo nevěřit, k čemu se rozhodl.

Jestli soukromí druhého člověka je nepoznatelné, jak by si kněz mohl troufat prohlédnout úradek boží a svědčit o něm?

Kněz hlásá, „Člověk musí věřit tomu, co Bůh řekl ve Zjevení“ — a dost.

Smetáček s Lopatkou se spolu nemají o co hádat. Oba konstruují svůj svět a poznávají v něm, co mohou.

„Bůh tam venku není“ může člověk říct jen tehdy, když ví, že Boha stvořil duchovým zřením — a jen o tom.

Člověk teď ani poznává, ani nepoznává Boha. Může uvěřit církevní tradici a svědectvím o Zjevení. I někteří církevníci zmateně brblají, že „Po Osvětimi Bůh mlčí.“

„Boží mlčení má smysl.“ (Tomáš Halík) —

Figura mlčení může mít smysl jen na pozadí toho, o čem se mlčí, co je zamlčené — a to se dá uhádnout jen z toho, o čem se dříve řečnilo. Mlčet o ničem — to smysl nemá.

Proto kněží vysvětlují smysl božího mlčení — a tím boží mlčení falšují.

Prostý věřící v Boha slyší boží mlčení — ale o čem Bůh mlčí, to mu musí říct lstivý, vychytralý kněz.

“… there have been times when the seas were rough and the wind against us, as in the whole history of the Church it has ever been — and the Lord seemed to sleep.” (Benedictus xvi) —

Opatrnému papeži se jen zdálo, že Bůh prochází rozličnými stavy, že dokonce někdy papežovým modlitbám nenaslouchá.

Některý člověk říká, „Bůh existuje tam venku,“ a jiný říká, „Bůh tam venku neexistuje“ — oba měří Boha lidským nástrojem. Proč-že mohou ty dvě věty trvale existovat vedle sebe, když si vzájemně odporují?

Aťsi nějaký člověk věří ve spásu duše po smrti svého pozemského těla — v mé teorii nedostane, nevrhne objekt své víry ven ze soukromí.

Svědectví o existenci věci tam venku musí pramenit ve vědění — nikoliv ve víře. Proto říct, „Věřím, že Bůh existuje tam venku,“ nebo „Věřím, že Bůh tam venku neexistuje,“ oboje je contradictio in se.

Výtka „Věří v nic tam venku“ je nesmyslná.

Dá se svědčit, „O existenci tam venku Boha ani vím, ani nevím“ — ale s takovou komplikací se asi nikdo v divém třeskutém boji teistů s ateisty neobtěžuje.

Už jen trvalá existence sváru víry s nevírou dává poznat, že je to svár nicotný — a přece katolická církev zabíjela rouhače a čarodějnice, pohany. Moslemíni teď s chutí prožívají svůj temný středověk.

Oboje je stejně zlé — když ateisté hubí teisty kvůli jejich víře, jak to dělají komunisti, i když teisté hubí ateisty kvůli jejich nevíře, jak to dělají církve. Divné je, že oba druhy těchto skutků jsou zlé — ale potrestat za ně viníky je spravedlivé.

Má teorie víry je teror — i když někdo věří v Boha, děje se to jen v jeho soukromí — a to pro něj musí být strašné. Rozradostnit ta teorie nemůže ani bojovného ateistu — ztrácí se mu nepřítel, věřící ho vsrkl do sebe.

Cítím lítost, že nábožensky věřícím rozbíjím hračky? Oni se nedají, něčím se vymluví.

„Mohu věřit, že Bůh je tam venku, nebo tomu mohu nevěřit“ — ale věci tam venku nejsou věci víry, jsou to věci vědění. Touto teorií zobecňuji svůj prožitek víry — „Doufám, že tramvaj se se mnou nenabourá“ — to se nevztahuje k ničemu tam venku — a přece mě to motivuje k tomu, abych jezdil tramvají. Přestože vím, že tramvaj se občas nabourá. Přece jestli doufám, tak si to vynucuje víru!

Musím jasně odlišit předvídat od věřit — nemohu předvídat, že se tramvaj nenabourá.

Předvídání je promítnutí vědění do budoucna — když tesař sestavil pár krovů, tak předvídá, že sestaví i ten příští. Lidově řečeno, „Věří si“ — ale předvídat není věřit.

Dostojevskij věří, že tentokrát v ruletě vyhraje. Křesťan věří, že bude spasen — nemůže to předvídat. Je moudré protivit se vírou v předvídání nutnosti u ≈ non-v?

Ve vztahu „nevěřících“ k „věřícím“ ale nejde o to, jak existuje to, v co věřící věří. V praxi jde o to, co chce Bůh od věřících v jejich vztazích tam venku k nevěřícím — hubit je, nebo aspoň utlačovat.

Jestli „znesvěcení chrámu“ je v profánní republice trestné, děje se tím „šíření náboženské nenávisti?“

Troufnu si radit — ať si věřící v Boha nechá svou víru, ale nevztahuje to, co Bůh chce od věřícího, na nevěřící. Ať nevěřící nechá věřícím jejich víru.

Jak potom soudit „znesvěcení chrámu“ Pussy Riotem? Jestli chrám je věřících —

Ohrožují mě imperiální řeči pátera Halíka —

„Bůh bydlí v každém člověku, nakolik mu člověk nepřekáží, nakolik žije v pravdě a ne v existenciální lži…“

Protože Bohu překážím, žiju v existenciální lži. Když Bohu překážím, tak ze mě vyjde, vyschne ve mně, a proto žiju ve lži. Když mu nepřekážím, tak do mě vejde, vsákne se do mě, a proto žiju v pravdě.

„V každém atheistovi dřímá věřící.“

„Náboženství je antropologickou konstantou.“

Ví to páter Halík, nebo se k tomu rozhodl? Jest se mi bát, že se protivím poznatku, nebo mohu nedbat Halíkových věr?

„Bůh je prostě jiný“ (Tomáš Halík) — Jiný je slovo vztahu — „C je jiné než B.“ Představa, že B je prostě, absolutně samo jiné, je contrādictiō in se.

“When men stop believing in God, it isn't that they then believe in nothing: they believe in everything.” (Umberto Eco) — Eco se nechal svést krásou svého intelektu k mýtu.

Rozlišuji efektivní rozhodnutí, které se stalo skutkem tam venku, od planého rozhodnutí, které chřadne a chátrá v soukromí — Ivan chce jít na lov a zatím se válí na peci a popíjí vodku. „Nastěnku chci za ženu!“ Čemu konkrétní člověk věří, k tomu se vztahuje hodnotou — buď to chce, nebo odmítá — „Věřím, že přijdu do pekla.“ Hodnota víry v může být planá, pustá — nemotivuje toho člověka ke skutku.

„Věřím v sebe?“

Víra ve w je druh rozhodnutí k z — proto víra je efektivní jen skutkem z — blouznění v soukromí je mýtická hra na dysfunkční víru. Epická víra je motiv skutku a hodnota skutku — „Věřím v ‚Nepokradeš‘ — a přece kradu. Ach, jak rozkošně hříšný jsem!“ Lyrická víra je estetický prožitek libého dojetí, není formativní.

Mohou kněží vědět, že víra v posvátné, která působí náboženský prožitek, není má všední víra v to, že na mě ve městě nespadne římsa? O jaké diferenci by svědčili?

Člověk může pochybovat, jestli ví p, nebo neví p, i jestli věří v, nebo nevěří v — podle objektu pochyb. Může člověk ve víře chybovat? Jak a čím by mohl! Ale efektivní víra ve v vede k rozhodnutí v → z — a skutek z tam venku může selhat, ztroskotat.

„A kdož nebéře kříže svého a nenásleduje mne, neníť mne hoden.“ (Matouš 10,3)

Páter Tomáš Halík radí nevěřícím, aby žili, „Jako by Bůh byl.“ Ateista Tomáš Hříbek hlásí, že „Halík je stydlivý ateista,“ protože nevěří v nutného Boha. To je teror, agrese — Hříbek vnucuje Halíkovi svého Boha k věření.

Můj teror je krutější — oba svárlivci nechtěně mýtizují.

Zdánlivá „teorie,“ snová proto-teorie velkého třesku je teď víra ve stvoření — nechtěný mýtus o stvoření.

Víra v poznání a nevíra v poznání — dějí se? Člověk se nemůže rozhodnout nevěřit v poznatek. Nevírou v poznatek ho člověk ničí, bere obsahu stav poznatku —

„Někdo je na chodbě — Já vlastně nevím, jestli je. Co to tam štěrchá?“

A jestli se neděje nevíra ve v, tak se nemůže dít ani víra ve v.

Skeptik se odsuzuje k víře, že nemůže vědět — neboť „Vědět, že nevím“ je contrādictiō in se, jak vědí i hlupáci.

Dějí se negace věděním a negace vírou — Nespím, proto jsem vzhůru. Tramvaj se nenabourá, proto dojedu do města.

I víra v minulé může být formativní, motivující — když někdo věří, že Jana Masaryka zabili bolševici, formuje to jeho vztah k nim —

„Věřím, že Jahve daroval Izrael Izraelitům.“ Věřím v hada v Ráji, v prvotní hřích, v potopu světa, … „Fakta víry“ je contrādictiō in se.

Tondův Bůh B_T se skládá ze součástí o, k, d a věřím v B. Lojzův Bůh B_L se skládá ze součástí o, k, d a nevěřím v B. Jsou ti dva Bohové ve vztahu stejnosti? Nejsou. A Toník ví, že „Alois nevěří v B_L,“ zatímco Lojzík ví, že „Anton věří v B_T.“ Proto ateisté a teisté ve svých svárech o Boha se nehádají o jednoho Boha.

Může ateista Lojza duchově zřít BT? Nemůže. A může teista Toník duchově zřít BL? Nemůže. Tak o co se spolu hádají? Teisté asi bludně věří, že jejich víra v duchově zřeného B ho umísťuje ven z jejich soukromí — byť „nehmotně“ — a tomu mohu odporovat.

Teisté vědí, že „Já nevěřím v Boha B_L“ je také víra — co by to mohlo být jiného? Tak dalece, jak se ateista potýká s teistou, který věří v Boha, sám trčí svými argumenty v panství víry.

O Bohu tam venku lidé ani vědí, ani nevědí. Nábožní lidé proto mohou argumentovat, že „Já věřím v Boha, proto-že … a proto-aby …“ Nemohou argumentovat, že „Já věřím v Boha, neboť Bůh existuje, proto-že … a proto-aby …“ Nevěřící nemohou argumentovat, že „Já nevěřím v Boha, neboť Bůh neexistuje, proto-že … a proto-aby …“ Přesto si obě strany sváru tyto argumenty bohatě dopřávají.

Člověk může vysvětlit druhému, proč-že a proč-aby věří, nebo nevěří v Boha, ale pro druhého to někdy není argument, je to mýtus.

„… člověk v sobě nosí i vrozenou ideu Boha“ (Anna Hogenová) — to je hrubě mýtická věta. A nechtěně matoucí — čím existuje ta „vrozená idea?“ Nemůže to být děj soukromí.

Existují „křesťanské pravdy?“