Jak se Tomáš Halík vyobcoval

S tupostí a bez fantazie komentuji krátké Halíkovo vyznání víry v tisku. Z komára velbloud, vskutku bloud. Je to mdlá, nudná četba.

„Když někomu nasloucháte, neměli byste se zabývat vlastními myšlenkami. Zapomeňte na to, co je uloženo ve vaší mysli, a jen poslouchejte, co ten člověk říká. Vaše mysl musí být prázdná. Jen pak můžete rozumět tomu, co říká druhý.“ (Šunrju Suzuki) —

V mé mysli jsou trvale uložené smysly slov a schéma, stavba věty, promluvy — bez nich bych nikdy nepochopil, co říká druhý.

„Nevěřím v Boha jakožto ‚nadpřirozenou bytost‘ za kulisami přírody a dějin, nýbrž věřím křesťansky v trojjediného Boha. V Boha, který je nevýslovnou hlubinnou dimenzí skutečnosti a pramenem bytí (kterého Ježíš nazývá metaforicky ‚otec‘). V Boha, jehož sebepředstavujícím Slovem je lidství Ježíše z Nazaretu (‚Syna‘). V Boha, který ‚je nám bližší než naše vlastní srdce‘, je ‚já našeho já‘ (Ducha).

Věřím v jednotu a vzájemnou komplementaritu těchto tří náboženských zkušeností: s Bohem, který je radikálním tajemstvím, ‚zcela jiným‘, v Boha, který vstupuje do lidských dějin skrze Ježíšův příběh a Boha, který překračuje všechny hranice a ‚vane, kam sám chce‘.“ (Tomáš Halík)

Hloubej o větě —

Dobrotivé Slunce daruje člověku světlo a teplo —

Dobrotivý může být jen člověk ve svých skutcích. Darovat dar může jen člověk člověku. Slunce nesvítí a nehřeje člověku  — Věta je proto básnické fantazma, hrubá chyba.

„Vesmír je krutý“ je pustá poezie — teprve člověk může být krutý. Analogicky —

Co to je nevýslovný hlubinný rozměr skutečnosti tam venku? Není to lidská míra, nedá se jí měřit. Jestli Bůh je pramen bytí, musí to Halík vědět tak, aby mi to ukázal tam venku a já jsem to také mohl poznat. Dál to Halík shazuje tím, že Bůh je radikální tajemství, to zcela jiné — zkonstruoval si contradictio in se. Pramen bytí je radikální tajemství Boha.

Nevýslovný překračuje všechno, co může být řečeno — nevýslovná nenávist, nevýslovná láska, … Hlubina čeho — vody, propasti, zrady, … Ale co by to byla nevýslovná hlubina skutečnosti? Básnické fantazma, nic skutečného tam venku.

Potápí se poznání do hlubiny skutečnosti, kutá tam — v Bohu?

Chyták se skrývá i v tom zcela jiné. „Jiný“ (relativní) je slovo vztahu dvou, „a je jiné než b.“ Není to slovo absolutní jako jedno „stejné c“ (konstantní) bez vztahu dvou. Proto Bůh je to zcela jiné — jiné než co a čím, jak? Vezmi cokoliv, všechno, jakýkoliv vztah a stav, a znicotni to, anihiluj to — to je Halíkův Bůh?

Abych mohl svědčit „B je jiné,“ tak musím vědět, ač to mohu zamlčet — jiné než A a čím? A je a a B není a. Jestli B je b, nebo c, nebo …, to nemusím vědět. Odtud Halík ví jen to, že Bůh je nicota.

Bůh otec je Slovo, které se člověku ukazuje lidstvím Ježíše — může to Halík vědět? Musí věřit Ježíšovým řečem — Nejsou to fantazmata? Ježíšův příběh formovalo jeho okolí — měl v tom prsty Otec, ten byl scénáristou?

Co je nám bližší než naše vlastní srdce? Srdce je metafora soukromí — já mého já je vztažení k sobě, a to se nemůže stát. Ošidné je, že já mého já překračuje všechny hranice a vane, kam samo chce — proč Bůh?

Halíkovo credo obsahuje trapný, ožehavý hlavolam, rébus —

„V Boha, … (kterého Ježíš nazývá metaforicky ‚otec‘).“

Pannu Marii oplodnil Duch svatý — a přesto —

„Šimon Petr odpověděl: ‚Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Blaze Tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.‘ “ (Mat. 16:13-17)

Ježíš z Nazaretu je celý dvojí přirozeností — božskou i lidskou (toť tajemství víry). Je Božím Slovem, které se spojilo s lidskou přirozeností — tím se ustavuje dogma spásy.

Jestli Bůh je otec Ježíše metaforicky, Ježíš je hříšný člověk a nikdo nemůže být skrz něj spasen. Tím se Halík vyobcoval — jak říkají teologové, „Nevěřící si může říkat, co chce.“

Halík věří v Boha, jehož sebepředstavujícím Slovem je lidství Ježíše z Nazaretu — to je logické lajdáctví. Ježíš sice je „živé Slovo boží,“ ale nikoliv svým lidstvím.

Ve svátostech dodává ritům kněze působení Bůh. Rád bych věděl, jestli Bůh přikračuje i ke svátostem, které dává svým ovečkám Halík, účastní se jich, nebo jestli se lidské rity odpařují v nicotu.

Možná až se papež František trochu otrká, Halíka podpoří. Vyhlásí, že „Všechny víry jsou stejně dobré, ať v cokoliv, vždyť o nic nejde, pro Krista pána, lidi.“

Dovětek, který všechno rozbije

Co neexistuje tam venku, a přece existuje, to existuje v soukromí. Člověk musí poznat, co je tam venku, a co je v soukromí  — bez toho se ve světě ztratí, zabloudí, fantazíruje, ochoří.

Člověk ví o tom, co je tam venku — k tomu se vírou nevztahuje, překročil ji věděním. Člověk může věřit, nebo nevěřit tomu, co je v jeho soukromí — věděním se k tomu nevztahuje. Vědění ničí víru.

Když víra ničí vědění (víra ve Stvoření odmítá poznat evoluci), je to ochuzující chyba.

Nechal jsem celebritu Halíka básnit o Bohu tam venku — ve kterého prý věří, ač o něm svědčí věci vědění. Čím, skrz co Halík ví, že Bůh je nevýslovnou hlubinnou dimenzí skutečnosti a pramenem bytí? Že lidství Ježíše z Nazaretu je sebepředstavujícím Slovem Boha? Že Bůh je mu bližší než jeho srdce, je já jeho já a vane, kam sám chce?

Já věřím, že strašidla — Hejkal, Rusalky, vodníci, bludičky, bílá paní, upíři, zombies, čerti, … existují jen v soukromích. Nevím o tom nic. Vecpat shora popsaného Boha do Halíkova soukromí, to je teroristický útok, který pšoukne a v monstrózním narcistovi nebouchne.