Jak ostříhat bohaté

Ve chvílích duchovní prázdně skládám větu k větě a nechci se nikam dostat. Je to nastavovaná báseň v próze.

Vztah moci sestává z vládnoucího a ovládaného. Kdyby všechna moc ve státě „vycházela z lidu,“ tak koho by lid ovládal? Poslouchat sebe není vztah moci.

Ústavní simulakrum „Lid vykonává veškerou státní moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“ připomíná vtip z doby „komunismu“ — Na recepci se dělnická třída nasytila ústy svých stranických představitelů.

Láska je moc, když jeden miluje druhého a druhý nemiluje prvního. Pak druhý má prvního ve své moci. Když se dva milují navzájem, tak jeden daruje svobodu druhému na oplátku za jeho lásku.

Je možnost chudých obyvatel jednou za několik let volit poslance parlamentu, prezidenta, obecní a krajské radní skutkem jmoci?

Událost moci by to byla, kdyby kandidáty hledali mezi sebou ve svobodném diskursu — měli by kandidáty ve své moci. Ale to se neděje.

Padesátinásobný miliardář Andrej Babiš se na předvolebních billboardech chlubí, „Umíme dát lidem práci.“ Měl by spíše hlásat, „Umíme vykořistit lidskou práci“ — levně ji koupit a draho prodat její výrobek, to je umění Andreje Babiše.

Volební kampaň sama o sobě je zneuctění a znesmyslnění politiky. Jestli vrstvy, třídy lidí trvale neznají své pravé zájmy a nevědí, kdo by je nejlépe hájil v parlamentu, nevědí to i bez blbých reklam na poslední chvíli, tak jsou bahnitá lůza a volební právo si nezaslouží — je jim k ničemu dobré.

Navíc pak blbý lid zaplatí své větší oblbení „stranám“ v daních — to je obscénní — a proč by to „strany,“ stranické sekretariáty, měly chtít změnit?

Rád bych viděl blbce, který si koupí auto skutečně jen podle reklamy — ale masy se nechají „přesvědčit“ volební kampaní.

Je koupě chleba, brambor a cibule skutek moci? Skutek moci je koupit Bugatti Veyron nebo Ferrari.

Chudí obyvatelé na trhu politických stran kupují výrobek trhovce, který je úspěšně obloudil planými sliby. Rejdy trhovců — koho nastrčí na prodej — jsou odtržené od ovlivnění chudými obyvateli. Dějí se v diktátu boháčů — tak boháč Vít Bárta nastrčil velké rodině nováků hlupáka Radka Johna.

Vládnoucí daruje a bere svobodu ovládanému. Bere volič volenému nějakou svobodu? Nebere.

„Svoboda projevu není politicky narušována, dokud zůstává politicky neúčinná.“ (Zygmunt Bauman)

Některé svobody se mohou vzdát jen poslanci parlamentu tím, že svou svobodu sami ohraničí zákonem.

Žádoucí je poznat, kterou skutečnost zakrývá matoucí hra na „lidovou demokracii“ a na „občanská práva“ — poklidnou těžbu renty boháči.

Bohatí nemohou zbohatnout ničím jiným než obíráním chudých. Proto úkol starosty a radních obce je zabránit boháči, aby s nasysleným bohatstvím utekl z obce, a donutit ho financovat obec, která mu umožnila v klidu obírat obyvatele.

Bohatí jsou surovější, krutější, necitelnější, silnější, útočnější, dravější než chudí. Boháči jsou skoro jiný druh lidí než chudí. Vyznávají jen právo silnějšího.

Vyplavou jako olej na vodu — tak se stalo v Česku v devadesátých letech. Nadělali velkopanské dluhy, které jim později chudáci zaplatili z „majetku všeho lidu“ — zlodějně století s grácií předsedal a dirigoval ji předseda Klaus.

Velký předseda Klaus se svou rotou darebáků vytvořil v Česku na začátku devadesátých let takové prostředí, aby odolnější druh lidí koncentroval bohatství bez zbytečného tření a odporu — Michal Horáček, Michael Kocáb, Martin Kratochvíl, …

Moula Havel jen čučel, jak to kolem něj všechno lítá. Občas pronesl úlevné kázáníčko, ale skutečného projevu moci se od něj nikdo nikdy nedočkal. Akorát hrabal pod sebe, ten poživačný sobec.

Někteří lidé tvoří, formují dobu — vizionář a prorok Klaus v devadesátých letech, jiní lidé dobu strpí a odnesou. Mojžíš vedl Židy do Zaslíbené země, Klaus vedl Čechy zpět do kapitalismu. Havel nikdy dobu netvořil — nezkrátil „komunismus“ v Česku ani o vteřinu, k bohatství pomohl jen sobě.

Dobu tvořil i Gustáv Husák v roce 1969 a později. Moula Saša Dubček předtím jen čuměl, jak to kolem něj všechno lítá.

Kdyby svoboda byla poznaná nutnost, tak by Klaus i Husák jednali svobodně, zatímco Havel a Dubček se plácali světem bez plánu.

„Ve skupinách nezní nejsilněji hlas toho, kdo je nejsoudnější, ale toho, kdo je ochoten jít v ideologii skupiny nejdále.“

Když se teď dívám na milence Nečase s Nagyovou, tak si říkám, „Všechny ty veselice příštích chudých v ulicích v listopadu '89 kvůli tomuhle?“

Všichni ti pravičáci srdcem v Česku ­— tvoří dobu, nebo jí chtějí jen co nejvýnosněji sloužit, aby u lokajského stolu v kuchyni seděli na privilegovaném místě? Aby měli tu čest krájet sváteční pečeni.

Chudí v ideální obci by museli volit poslance, kteří nedopustí rozpadnutí, roztržení obce na extrémně bohaté a extrémně chudé.

Ve skutečných obcích politici jsou slouhové boháčů. Ti lepší politici dbají na to, aby bohatství teklo od chudých k bohatým stálým a klidným proudem. Ti horší politici nechají boháče zdivočet a dřít rentu z chudáků tak, že to chudé ničí.

Adolf Hitler byl nástroj továrníků na zkrocení dělníků. Nástroj, který zdivočel.

Chudým lidem nenáviděný ministr financí Kalousek, řečený Kalda, říká chudákům, „Dobré časy jste prožrali a proflákali, teď musíte platit dluhy, holenkové.“ Dobré časy boháči ukradli.

Lepší politici jsou teď asi ve Skandinávii, ve zbytku Evropy vládnou v zastoupení boháčů ti horší.

Přehřátý sběr bohatství se zadře. Společenství obce se rozpadne v nenávisti a nepřátelství, vypukne revoluce nebo občanská válka, ve kterých se bohatství boháčů zmenší nebo zanikne.

Jen tak se koloběh bohatství může obnovit. Bohatí jsou tak hloupí a chamtiví, že se ani části svého bohatství sami včas nevzdají. Chudí jim ho musejí vzít násilím — a mnozí přitom zemřou, chudí i bohatí. Doufejme, že ve stejném poměru, aby to bylo spravedlivé.

Evropa se teď šine do doby zoufalství. Chudí jsou obraní na kost a bohatí nevědí, co s nasysleným bohatstvím počít — nenacházejí příležitosti k investicím. Chudí nekupují dost nových výrobků a luxusní spotřeba boháčů to nevytrhne.

„Dům, o kterém víte, kolik má pokojů, nestojí zato mít.“

Afzal Kahn v roce 2008 koupil od hrabství Essex poznávací značku auta “F1” za 440 000 liber. Teď ji odmítl prodat nabídce 6 000 000 liber. Má ji na svém Bugatti Veyron.

Padesátikilová blondýna se veze ve dvou a půl tunovém SUV — to je obscénní.

Dvacetiletý Saudský Arab se vykrmil na 610 kilogramů.

Proč by měl objem hospodářství v Česku růst, když lidí v Česku nepřibývá?

V zemi, ve které by k udržení života stačilo pracovat tři dny v týdnu, někteří pracují dvanáct hodin denně a mnoho jiných vůbec.

Obec, která dopustí excesívní hromadění bohatství i chudoby, je chorá. Stát, který dopustí, aby boháči z něj utekli s kořistí jinam, se musí časem zhroutit.

Bohatí se teď dusí bohatstvím, které rozpůjčovali státům — už vědí, že ho nikdy nedostanou zpátky. Jsou z toho vzteklí. Mají politiky v hrsti, ale co z toho mají, když chudí jsou obraní na kost?

Bohatí v zoufalství půjčují peníze státům, které peníze rozdají chudým, a ti si za ně koupí výrobky boháčů. To je cesta do neštěstí pro všechny.

„Státní dluh se nesplácí, ten se obsluhuje,“ pravil Paroubek před léty. Pak to asi dvacetkrát popřel, ale já jsem ho slyšel.

Výraz čího zoufalství je bilión dluhů domácností v Česku? Těch domácností nebo lichvářů? Je to výraz hlouposti chudáků?

Bohatství se říká úspěch, chudobě se říká neúspěch  — to jsou biologické konstanty. Ideologie bohatých říká, „Progresívní daň je trest za úspěch.“

Tím, že bohatí se ve svých hrách obírají navzájem, bohatství neroste, jen se přeskupuje a zmenšuje o náklady těch her. Bohatství roste jen prací chudých a kořistěním přírodních zdrojů.

Čím více bohatí ždímou chudé, tím více chudí ždímou bohaté prostřednictvím chudinských dávek. Mohou bohatí říct, „Dost?“ Mohou — a chudí po čase také řeknou, „Dost!“

Ať se to ideologům líbí, nebo nelíbí, stát je organismus. Jak bohatství a výrobky kolují po světě, stává se jedním organismem celý svět. Obdivuji Spojené státy, s jakou bezstarostností se zadlužují u krutých Číňanů.

„Žádná společnost neexistuje, existují jen individuální muži, ženy a také rodiny…“ (Margaret Thatcher 1987; rust in peace)

V biologii je stabilní jen to, co roste. Tragédií člověka je, že spolu se zvířaty vidí růst ve zvětšování počtu jedinců — chudých a extrémně chudých jedinců.

Když chudák v přelidněné bahnité Bangladéši teď přehlíží ty miliardy let rozvoje živé přírody, musí si říct, „Všechno to tumlování kvůli tomuhle?“ Mám na sobě tričko z Bangladéše.

Aby Číňané dosáhli stejné životní úrovně jako USáci, muselo by existovat — někteří říkají pět, jiní říkají sedm Zeměkoulí. V USA nezaměstnaný, který přijde o auto, je ztracen.

Proti bezuzdnému množení Číňanů, Indů, Bangladéšanů, Indonésanů se nedá ani protestovat. A přece oni přivodí konec toho světa, který známe.

Naštěstí se Čína pod vlivem velkého předsedy Maa skoro padesát let plácala od ničeho k ničemu. Kdyby se byla Čína rozvíjela od roku 1948 tak, jak v posledních letech, asi už bychom měli po konci světa.

Kyberprostor a virtuální realita nejsou formy přizpůsobení se světu, jsou to vzdálení se od světa do zhoubné specializace.

Absolutní hodnota lidského života je mýtus některých filosofů. Relativní hodnota života člověka C je věc rozhodnutí člověka D, který má člověka C ve své moci — vraha, vojevůdce, milenky, soudce, zpovědníka, …

Člověk C sám nemůže určit svou hodnotu — i kdyby mohl, neměla by smysl.

„Proletáři všech zemí, spojte se!“ — ale chudoba rozděluje a bohatství spojuje. Když se chudí rozdělují podle států a bohatí investují, kde chtějí po celém světě, situace je pro chudé tragická.

Vyučit se nebo vystudovat je starost budoucího chudáka — neboť chudý stát nemůže financovat školy a boháčům je to lhostejné. „Státe, nedáš kvalifikované pracovníky, jdu investovat jinam.“

Jak se dívat na druhého — „K čemu jsi mi dobrý,“ nebo „K čemu jsem ti dobrý?“ To první je osudem boháčů, to druhé je osudem chudáků.

To jsou všechno stesky malého, nicotného člověka sžíraného závistí — jak asi přičiní hrdí pravicoví besedníci, kteří se s měsíčním platem čtyřicet tisíc cítí být boháči. Těm mohu doporučit raději pravicového blogera Jana Zieglera —

„Kdo by si veřejně dovolil zpívat nebo vykřikovat, jaký je chudák, musí být opovrhován jako ta nejhorší spodina ve společnosti.“

Post scriptum jedna

Politické mrtvoly ožívají a mají se čile k světu. Volte uskupení

Václav Klaus — Mirek Topolánek — Boris Šťastný — Jana Bobošíková — Petr Mach! 

Spasí Českou zemi od teroru Evropy, od teroru komunistů, zbaví bohaté teroru daní, teroru bídáků, Země se ochladí, … Vítejte zpátky, vzácný pane prezidente.

Ladislav Jakl a Petr Hájek musejí kandidovat, kdyby čert na koze jezdil!

Dodatek v pondělí 26. srpna 2013: z ODS v Plzni odešel veterán Zdeněk Prosek, dřívější primátor i poslanec. Staré víno do nových lahví!

Klaus teď třídí odpad.

Post scriptum dvě

Ve středu 28. srpna 2013 se vojvoda České země Václav Klaus po „dlouhém a bolestiplném rozhodování“ zřekl možnosti bojovat ve sněmovních volbách 25. října. Je pozdě, už není čas.

Také ho trochu znechutili toxičtí matadoři, kteří se chtěli na Klausovce nabalit — soudruh Vlastimil Tlustý, korupčníci Pavel Bém a Jiří Janeček, …