Bídná staroba

Nejhrubší rozbor situace básnickou řečí — nic neřeší, ale předpovídá ničivou revoluci.

Finanční trhy jsou obludy, draci, kteří vysávají, zevnitř vyžírají lidská hospodářství.

Bohatství, a proto moc finančních trhů už není v truhlách plných zlaťáků. Je ve stavu pamětí počítačů v bankách.

Úkol revoluce proto je zničit banky s jejich pořítači. Jestli v troskách bank zahynou i bankéři a „investoři,“ to je jejich věc. Proč je honit po polích?

„Peníze musejí dělat peníze“ je bojové heslo finančních trhů — z hlediska lidských hospodářství je to heslo zvrhlé a ničivé.

Finanční trhy jsou „nervózní,“ protože nikdo kromě států na okraji bankrotu už jejich peníze na procenta nechce.

Svět je přecpán výrobky, sklady praskají ve švech. Starost továrníka není jak vyrobit, ale jak prodat.

Ideální heroický stát by bral peníze pro své chudé tam, kde jsou — na finančních trzích. Ale skutečný zbabělý stát bere peníze pro finanční trhy tomu, koho je nejlehčí odrbat — svým chudým.

Chudí už jsou zvyklí, že nic nemají, a okradení se neubrání. Finanční trhy se nenechají obrat, ty své bohatství umějí ubránit.

V Česku je nejoddanější krmič draka ministr financí Mirča Kaďouskojc. I školení retroliberální ekonomové jsou slouhové draka, protože jen hloubají, jak ho uklidnit tím, že ho zasytí. Jak ho udržet při životě.

V přírodě je stabilní jen to, co roste. Kůrovec zahubí les, a tím i sebe. Proto se les obnoví — a s ním i kůrovec. Finanční trhy zahubí lidská hospodářství — a tím i sebe. Proto se lidská hospodářství obnoví — a tím i finanční trhy.

S chutí vzhůru do neštěstí! Ještě musí být daleko hůř, než je teď, a mnoho chudáků musí nevčas zemřít, aby po katastrofě bylo zase líp.

Doufal jsem, že Řekové odmítnou platit své dluhy — a tím přivolají aspoň lokální destrukci finančních trhů. Nestalo se tak, evropští krmiči draka mu stále cpou do chřtánu oběti na úkor řeckých i evropských chudáků.

Katastrofa se dá jen oddalovat, nedá se zažehnat. Klidné „řešení“ je fantaskní — finanční trhy se po dobrém vzdají svého nasysleného „bohatství,“ kterým rdousí lidská hospodářství. To je hloupost — proto si radši nechají vzít všechno revolucí. Nebude to biblické Milostivé léto, bude to krvavé maso — ale nestane se to v Česku, neb Češi s vrozenou stádní moudrostí ovcí i tentokrát sečkají, jak to dopadne v okolí.

Dojímají mě haldy rad amatérů i profesionálů „Co dělat,“ aby se drakům aspoň na chvíli zacpal chřtán a draci se utišili. Nedá se dělat nic, jen sedět v koutě a nechat se překvapit katastrofou.

Hněv lidu musí být strašný, aby se lid vskutku postavil draku na odpor. Rozjásaní „demonstranti“ s píšťalami, řehtačkami a bubny, kteří juchají po ulicích, to je folklór. Bába, která plive na Kaďouska, je k smíchu.

Pro financování staroby jsou tři možnosti —

• Továrník platí dělníkům za práci tak, aby si mohli stáří financovat ze svých úspor;
• Továrníci donutí stát, aby donutil dělníky, aby si stáří financovali ze svého pojištění u státu;
• Továrník financuje stáří dělníků z toho, o co míň jim platil za práci.

Děje se druhá možnost — protože továrníci neplatí dělníkům za práci dost, a raději půjčují státu na dělnické penze. Tím se továrníci stanou finančníky, kterým peníze dělají peníze. Nestarají se o to, že to musí vést ke zhroucení státu.

Proč lidé vždycky znovu po katastrofě nechají ze svých hospodářství vykvést peněžníky s jejich finančními trhy? Nevím.