Už od začátku listopadu se to na nás valí, všude barevná vánoční cinkrlátka, mraky kýčů ve výlohách, dokonce i ten reklamní golem u D1 už má na hlavě pitomou santaklausovskou čepičku s bambulí. Sousedi se předhání v množství světýlek v oknech a u nás na vesnici ohromují kolemjdoucí světelnými ohňostroji na zahradách a kolem domů. Obchodníci mají žně – krize nekrize - Češi Vánoce ctí se vší komercí, co k tomu patří.
Snažím se nenaskakovat do rychle jedoucího vlaku, ale bráním se marně. Běhání po obchodech si momentálně nemůžu dovolit (moje dvě mimina jsou silně proti), a tak už jsem od půlky října každý večer přilepená k internetu a vybírám dárky pro rodinu. Vždycky se snažím vybrat něco netradičního, co by si dotyčný sám nekoupil, ale co by určitě chtěl dostat. Ne vždycky se trefím, už jsem dokonce jeden dobře míněný dárek dostala zpátky (obdarovaný jaksi zapomněl, že dárek byl od nás a bum, mnou tak dlouho vybíraný prezent se k nám o půl roku později vrátil......trapas).
Byly doby, kdy jsem Vánoce milovala.....ale je to fakt dávno. Úplně to vidím. Je mi tak deset a od rána držím půst (nejsem retard, abych věřila na zlaté prase, ale ona ta štědrovečerní večeře pak fakticky mnohem líp chutná). Navečer se oháknu do hodobóžových šatiček, které mi spíchla mamča (sice už jsou dva roky po revoluci, ale výběr oblečení na trhu je ještě dost chabý). Ukrytá v pokojíčku balím jablečné mýdlo pro mamku a detektivní knihu pro tátu, bráchovi nic.....mám pocit, že celej rok zlobil a nic si nezaslouží. V kuchyni načapu mámu, jak smaží poslední kousky řízků a kapříka. Táta mi svatosvatě slibuje, že to není maso z toho nádhernýho kapra, co včera plaval ve vaně. Všem to hrozně moc sluší a usmíváme se na sebe. Usedáme k dokonale nazdobenému stolu, všude voní cukroví, řízečky i mámina hrachovka. My s bráchou se málem udusíme, když do sebe rveme jídlo rychlostí blesku....už chceme jít ke stromečku. A naši to tradičně prodlužují, nádobí se nenaskládá do myčky, ale do dřezu a následně čekáme, až se umyje. Taťka si jako každý rok jde odskočit na záchod a pak nenápadně zaleze do obýváku, aby rozsvítil stromeček a zazvonil na zvoneček. Než se vrhneme na rozdávání dárků, předvedeme s bráchou naše každoroční divadelní vystoupení. Letos jsem vymyslela dvě vánoční koledy a loutkové divadlo o království, kde král zakázal Vánoce. Máme velký úspěch (jako každý rok – aby ne, trénovali jsme už od září), a pak už se vrháme na horu barevných dárků. Ukazujeme si je navzájem, divíme se jim, hlasitě se z nich radujeme, cpeme se cukrovím a pak žhavíme pevnou linku a voláme všem příbuzným. Úplně mám slzu v oku...pro mě to byly ty nejkrásnější dny v roce....
A teď budou krásný zase, jen jinak. Dneska moje starší dcera poprvé viděla padat sníh – zatím ho znala jen z Karafiátových Broučků. Pojem zima pro ní tudíž znamenal čučení třech hmyzích postaviček z okénka malého domečku na zasněženou mýtinku. Dneska honila po silnici velké sněhové vločky a křičela, že padají na zem puntíky (doslovně „putík hapal“). Chytání sněhových vloček předčilo její oblíbené honění vlastního stínu i sbírání štěrku ze silnice. A mě dochází, že mě potkalo úžasný štěstí. Mě už sice věci kolem Vánoc trochu zevšedněly...od doby, co jsem přestala věřit na Ježíška tak nějak Vánoce začaly ztrácet svou moc. Moje dvě holčičky to ale mají všechno před sebou. Budou tajně vyjídat čokoládová okénka v adventním kalendáři pár dní dopředu než se má. Budou se divit, jak to ten Ježíšek může všechno stihnout a všude být včas a zvládnout zmizet bez povšimnutí. Budou nedočkavě hltat večeři a chvátat ke stromečku. Budou rvát vánoční balící papír na cucky a „měkké“ dárky odhazovat do kouta. A my máme úžasný dar..možnost si to dokonalé prožívání Vánoc „střihnout“ ještě jednou..sice zprostředkovaně skrze naše děti, ale stejně věřím, že to bude stát za to!
