Naše dětské sny

Všichni si pamatujeme ty naše velké sny a cíle. Mnohdy je možná dobře, že se naše dětské vize nenaplní  (Byly by tu samé herečky, zpěvačky, automechanici, prezidenti a kosmonauti.....možná už je to jinak, tohle platilo za mého dětství), ale sáhněme si do svědomí, neodchýlili jsme se od svých dětských snů víc než jsme si přáli? I když hlavní dotaz zní, jsme šťastní? A pokud nejsme, hodláme s tím něco dělat?

Já například o svém životě měla zcela jiné představy. Napřed jsem chtěla zpívat a tančit, ale jakýkoliv talent v tomto směru se mi obloukem vyhnul (stejně jako všem členům naší rodiny). Když jsem byla dost stará na to, abych to dokázala vstřebat, rodiče mi vysvětlili, že moje zpívání se nedá poslouchat a že moje vlastní taneční choreografie, s názvem: „Moucha uvízla v síti“,  nesmí opustit zdi našeho baráku, neb bych jim mohla být odebrána sociálkou. (Z důvodu špatného vlivu rodičů na mentální vývoj dítěte)

Naštěstí jsem si v té době stanovila nový úkol. Chtěla jsem být ošetřovatelkou exotických zvířat. Inspiroval mě příběh Joy Adamsové a měla jsem jasno. Až budu velká, pojedu do Keni a budu pečovat o malé lvy a tygry. Jenže mě vykolejila informace, že se v této lokalitě vyskytuje moucha tse tse. Babička mi vysvětlila, jak je nebezpečná a spavá nemoc mi přišla jako příliš velké riziko. Trochu jsem plány pozměnila a rozhodla jsem se, že budu pracovat v ZOO a budu se starat o šimpanze. Abych dokázala, že tentokrát to myslím vážně, vyhrabala jsem na půdě „úžasnou“ červenou látku a začala šít oblečky pro opičky, aby jim v zimních měsících nebylo chladno. To uvítala i moje maminka, neboť ona „úžasná“ látka byl slavný krimplen, který dostala od tatínka k Vánocům a neměla příliš v plánu z látky ušít plesové šaty, jak tatínek zamýšlel, když za drahý peníz pořídil materiál v Tuzexu.

Tenhle plán mi vydržel poměrně dlouho, ale pak jsem v televizi shlédla slavného Supermana. A od té doby jsem měla jasno, budu jako  Lois Laneová – nejlepší investigativní novinářka světa. A to mi vydrželo až na střední, kdy jsem se vrhla do tvorby školního časopisu. (Jen jsem se  už nadobro vzdala toho, že za mnou jednou přiletí Superman).  Až v průběhu času jsem zjistila, že tohle není pro mě, na psaní pro noviny holt nemám talent ani dostatečně ostré lokty. Ale začala mě zajímat různá dobrovolná činnost pro neziskové organizace a na konci střední jsem měla opět jasno......já budu sociální pracovnice. Během studia na VOŠ sociálně právní jsem jakožto velká rebelka našla svou specializaci v práci s problémovou mládeží. Už jsem se viděla jako kurátorka na jednom pražském úřadě nebo jako sociální pracovnice v nízkoprahovém klubu. Jenže realita byla jiná, musela jsem někde bydlet,  koupila jsem tedy malý byt a z platu sociální pracovnice jaksi na hypotéku nebylo.

A tak jsem proti všem předsevzetím nastoupila do jedné velké telekomunikační společnosti jako administrativní pracovnice. Vydržela jsem tam šest let a pak se mi narodila dcera Laura. Nyní  jsem  na mateřské a ještě nějakou chvíli si doma pobudu  (A to jsem vždycky tvrdila, jak se nikdy nevdám a nebudu mít děti, protože by mi to bránilo v rozletu).

Ale toho posledního snu se nevzdám („Té lípy se nevzdám....“), ještě musím Lauře dodat slíbeného bratříčka nebo sestřičku a pak se konečně stanu tou nejsvědomitější sociální pracovnicí na světě. A manželovi alespoň zanechám pro muže tolik důležitou roli „chlebodárce“ neb z mého platu rodinný rozpočet o moc bohatší nebude....

A co vy, jak jste naplnili své dětské sny? Napište mi do diskuze, moc mě to zajímá J