Ňadra, dudy, prsíčka.....

Jako by se celá ženská krása točila kolem kultu dokonalých ňader. Mnozí mi možná budou oponovat, ale pokud naše vnady neřeší pánové, často je řešíme my, ženy. Prohlížíme si je v zrcadle, kupujeme si prádélko, které s našimi ňadry umí úplné zázraky a mažeme si hrudník různými mastičkami se "zaručeným" zpevňovacím účinkem. Dokonce podstupujeme i chirurgické zákroky, abychom měly prsa jako ty supr trupr holky z televize.

Už když jsme malé, okukujeme maminku a víme, že nebudeme mít věčně prsíčka jako Péťa od vedle, se kterým se koupeme v bazénku. Tehdy se nestydíme, nosíme jen spodní díl plavek a prsa jsou nám popravdě úplně u zadku (obrazně řečeno).

Pak začne dlouhé období puberty a naše těla se začínají zaoblovat. Některá tělíčka se zaoblují více než by dotyčné chtěly (narážky a komentáře spolužáků jsou dost nepříjemné). Jiným děvčatům zase materiál na chlapeckém hrudníku ne a ne narůst a jejich „lentilky pod kobercem“ jim občas před zrcadlem vráží slzy do očí.

Většina žen se nakonec se svým poprsím smíří, ať už je jakékoliv, koneckonců neříká se nadarmo, že každá věc má svého kupce a já zase tvrdím, že každá prsíčka si najdou třeba i doživotního obdivovatele, který je bude zbožňovat stejně jako kteroukoliv jinou naší součást.

S našimi vnadami se nikdy žádný muž nemůže nudit. Jinak vypadají, když je nám osmnáct, hrdě nosíme hluboké výstřihy a na oko s pohrdáním přijímáme sexistické poznámky ze strany druhého pohlaví. Pak přijde těhotenství a některé dívky „lentilkového“ typu se radují z nově získaných rozměrů. Při laktaci jsme všechny z velikosti svých prsou upřímně vyděšené (naši partněři možná ještě víc) a po kojení se pomalu smiřujeme  s tím, že naše vnady jsou přece jen trochu níže než byly kdysi. A špatná zpráva pro ty z nás, které se vyhnou těhotenství i kojení, zemskou sílu nelze ošálit (více viz Newtonovy gravitační zákony).

Žijeme v moderní době, kdy lze řešit téměř vše. Můžeme si koupit drahé prádlo, ve kterém i ty nejpovadlejší ňadra vypadají dokonale. Pokud nám to nestačí a našetříme si nějakou tu korunku, můžeme si zaplatit plastickou operaci a klidně se vrhnout na nošení velkých výstřihů jako na střední škole. Jen bychom to neměly úplně vzdát, i cvičení umí zázraky, prsa by nás přece jen neměla lechtat na pupíku (ale pokud jsme i tak šťastné, pak budiž).

Možností je mnoho, v tom je kouzlo dnešní doby – a je jen na nás, jak se rozhodneme. Hlavně se člověk nesmí brát moc vážně, prsa neprsa, pořád jsem to přece já! Každopádně mám svá prsa docela ráda, miluje je i můj manžel a nejvíc je zbožňuje moje osmiměsíční dcera, která na ně zírá jako alkoholik na hospodskou pípu. Takže místo plastické operace asi pořídíme tepelné čerpadlo.