K zamyšlení mě donutila jedna reportáž, kterou jsem náhodou shlédla minulý týden v televizi. Nepozorný řidič srazil na přechodu devítiletou holčičku. Nechci tady posuzovat dopravní situaci nebo napadat dotyčného řidiče, viděla jsem jen krátký záběr městské kamery. To, co mě naprosto uzemnilo, byl fakt, že holčičce nikdo neběžel na pomoc. Chodec, který šel opodál se otočil, když slyšel náraz a pak plynule pokračoval v chůzi......nechápu. Dívka nakonec nebyla vážně zraněna, ale netečnost přítomných mě šokovala.
Vyprávěla jsem o reportáži manželovi a ten reagoval otázkou: „A stalo se to v Praze?“ Myslel tím, že jestli se to událo v té obrovské anonymní Praze, tak ho to nepřekvapuje. Ale to je přece šílený, tohle by se přece nemělo dít nikde a nikdy.
Vzpomněla jsem si na pár událostí ze své minulosti. Třeba když jsem (naprosto střízlivá) jela autobusem ze školy a díky nízkému tlaku omdlela. Jakoby z dálky jsem slyšela „Nechte jí být, to je nějaká feťačka, podívejte na ty naušnice v obličeji.“ A oni mě fakt nechali být. Až jedna stará paní se vykašlala na mé piercingy a pomohla mi vstát. Dokonce se mnou vystoupila z autobusu a počakala až se dám do kupy.
Pak jsem si také vzpomněla na situaci, jak jsem se večer vracela z hospůdky a na chodníku přede mnou upadl pán. Já k němu v mžiku doběhla a snažila se mu pomoci, on mě během vteřiny poslal do p..... a pak mě stačil pozvracet. A já si říkala: "Pro dobrotu na žebrotu."
Taky nedokážu zapomenout na to, jak jsem v devátém měsíci cestovala metrem a nikdo mě nepustil sednout , až se nakonec zvednul jeden pán, protože mu moje břicho bránilo ve čtení novin. Ale hned příště mě zase chtěli pustit tři lidi najednou a jedna paní mi ještě pomáhala při vystupování a neustále se usmívala na moje bříško.
Anebo hned včera, jela jsem s dcerou k doktorce a parkoviště před budovou bylo téměř neprohrnuté a mě se podařilo s autem zapadnout. Nemohla jsem vyjet a vážně jsem propadala panice, obzvlášť když mě několik řidičů pobaveně pozorovalo z aut – to mi opravdu nepřidalo. A pak se tam najednou zjevil pán v zeleném kabátu, jako kouzelný dědeček z pohádky, pomohl mi auto odhrabat, nesmál se mým řidičským schopnostem (spíš neschopnostem) a poradil mi. Hravě jsem vyjela na silnici a ve zpětném zrcátku jen viděla, jak mi mává na rozloučenou.
Já vím, že v dnešní době musí spoléhat člověk hlavně sám na sebe a bez ostrých loktů si člověk asi neporadí. Možná jsem se narodila do špatné doby, nebo jsem jen hrozně naivní, když čekám, že bychom se měli chovat jinak. Nevím, ale člověk by měl začít sám u sebe a tak slavnostě slibuju, ža až zase přede mnou na chodníku někdo spadne, tak ho znovu půjdu zvednout......ať mě klidně pošle ke všem čertům a pozvrací od hlavy až k patě....
