Můj bratr a já

Soužití nás, starších sourozenců s těmi mladšími je poměrně náročné. Musíme ty malé nekňuby pořádně zocelit, naučit je vnímat autority, zpevnit jejich charakter kázní a celkově jim celé dětství nenápadně naznačovat, že život na tomhle světě není žádné peříčko.

Všechno z výše uvedeného jsem u svého o čtyři roky mladšího bratra Honzíka  - k jeho nemalé radosti - aplikovala. Začalo to jeho příchodem z porodnice, když jsem mu prstíkem pohladila oční bulvu. Hned mě za to maminka sepsula a hnala mě od miminka. Nechápala jsem, přivezou domů takovouhle ošklivou příšerku, já i přesto zachovám dekórum, snažím se být milá a teď tady sedím v koutku - hrozný pocit.

Později jsem svého brášku pod dohledem rodičů mohla pohladit po ručičce. Leč bratr byl zrovna bez plenky, najednou se mu dal pindík do pozoru a už mi čůránky cákaly na nové tričko. Hned jsem mu střihla přes ruku jednu výchovnou a rodiče se zase zlobili - opět jsem nechápala. Na svou obhajobu bych ještě chtěla říct, že byl rok 1985 a tričko bylo s kačerem Donaldem od strýčka z Holandska a záviděly mi ho všechny děti ze školky a znamenalo pro mě mnoho (v dané chvíli rozhodně více než ta malá napodobenina člověka v postýlce).

Bratr dle očekávání rodičů zdravě rostl, popravdě více než zdravě, protože ve věku předškoláka zdárně naplňoval představu o hloupém Honzovi, který se krmí na peci buchtami. Nebyl hloupý, ale bohužel byl krapet korpulentnější a holt měl tu smůlu, že já byla o čtyři roky chytřejší a hlavně silnější.

Když jsme si s bratránkem hráli na indiány, já byla Vinnetou, bratránek Old Shatterhand a brácha byl ubohá Nšo-či a hned na začátku ho tudíž zastřelili a vypadl ze hry. A když jsme každý rok na Vánoce pro rodiče připravovali divadelní představení, donutila jsem ho v rámci divadelní role vzít si na sebe dvoudílné tygrované bikiny. (Dnes chápu, jak ponižující pocit to musel být)

Honzík také často v dětství trpěl vysokými teplotami a pokaždé blouznil. Jednou mamka musela letět k sousedům volat doktora, protože jsme ještě neměli telefon. Já u blouznícího brášky na chvilku musela počkat a dohlédnout na něj. Najednou otevřel oči a začal mrmlat něco o tom, že hledá maminku v lese. A já mu na to řekla, že už jí hledat nemusí, protože jí sežral vlk a rozsápal jí na malé kousíčky. Dodnes brácha vypráví o hrozných nočních můrách při horečkách, kdy v lese mámu rozcupoval vlk. (Za tohle se vážně stydím)

Bráška od dětství neuměl prohrávat a já díky těm čtyřem letům navíc většinou vyhrávala vždycky, ať ve společenských hrách nebo při sportu. Pokaždé když Honzík prohrál, zalily se mu očíčka slzami a já si ještě přisadila. Ukázala jsem na něj a zpívala: "Prohrál, prohrál, prohrál." Pak jsem ukázala na sebe a řvala: "Vítěz, vítěz, jsem nejlepší." To bráška většinou zrudnul vztekem a já si přisadila válečnou písní: "AAA rudý býk, rudý býk se na nás řítí." To už mi brácha sprintoval v patách, ale já mu většinou zdrhla. Když mě v tomhle emočním rozpoložení chytil, tak mi většinou solidně nabančil, byť jsem ještě stále měla značnou fyzickou převahu.

Vrchol byl, když jsme hráli naší oblíbenou hru "Nebe nebo peklo". Skákali jsme na posteli, která byla tím pomyslným nebem a rudý koberec pod námi byl naopak to rozžhavené, zlé peklo. Hádáte správně, hra spočívala v tom, že jsme se toho druhého snažili vytlačit s postele na koberec. Když jsem naposled vyhrála, dostala jsem nařezáno a poté rodiče odváželi bratra k doktoru. Ale skoro nic mu nebylo, měl jen zlomenou klíční kost.

Ráda jsem bratra brávala na procházky do lesa, mou oblíbenou hrou bylo předstírání, že nás honí divočák. Prostě jsem začala křičet:"Pomóc, řítí se na nás divoký prase" a začala jsem zdrhat. Chudák Honzík mi pokaždé uvěřil a splašeně utíkal z lesa. Když zjistil, že to zase byla jen legrace, vyhrožoval, že příště už nenaletí a nebude zbytečně běhat. (Naletěl pokaždé - chudák)

Nicméně bratr se mi pomstil pár let po tom, co jsem s oblibou vyprávěla historku o tom, jak si myslel, že dostal menstruaci. (Odřel si při sportu zadek a když na slipech objevil krev,došel si ke mě pro vložky, protože o téhle problematice měl dost načteno). A já nejkrutější z krutých ho poslala za mamkou, protože jsem jen těžko skrývala dušený záchvat smíchu. Po tomto incidentu se mnou asi týden nemluvil. Když o hodně let později Honza nastoupil do stejné firmy jako já, vytvořil takové mini dílko s fotografií sebe (krásného, roztomilého chlapečka) a jeho sestry (dementního, nevzhledného a  retardovaného tyrana) a rozeslal ho mezi všechny mé kolegy. Větší výbuch smíchu jsem v kanceláři nezažila.

Takže dodatečně se ti bráško hrozně moc omlouvám, byla jsem občas opravdu krutá. Snad jsem ti to v dospívání vynahradila nesčetným množstvím kalbiček při kterých jsi neplatil ani korunu a přitom si trávil večery s bandou o čtyři roky starších holek.

Pro ostatní bych chtěla na závěr poukázat na to, že můj bratr je jeden z nejúžasnějších lidí co znám. Vyrostl z něho charakterní a i vizuálně pěkný jedinec s velkými cíli. Právě si dodělává inženýrský titul, buduje si svou kariéru a již deset let funguje v pevném vztahu se skvělou přítelkyní, takže moje výchova se evidentně neminula účinkem.