Moje babička dělí lidi na upejpavý a neupejpavý. Jako správná jihočeská kuchařka má raději jedlíky, kteří zbaští všechno, co jim nandá na talíř a přímo zbožňuje ty jedince, kteří si zvládnou ještě přidat (při babiččiných porcích není takových lidí mnoho). Myslím, že podle dojedených talířů posuzovala i lukrativnost mých známostí (po té, co se jich optala na zaměstnání rodičů, práci a zjistila detaily o trvalém bydlišti). Vyjadřovala se ale velmi decentně: „Ten Mates je Kačenko moc hodnej, ale je takovej hubenej, vždyť já ho nikdy neviděla pořádně jíst, ten kluk neunese žádnej stres.Ten tvůj Štěpán se mi moc líbí, na posvícení zvládnul dvanáct knedlíků a ještě zbouchnul dva kusy bábovky.“ (To ale babička netušila, že v podobném množství požíval i alkohol a omamné látky.)
Je mnoho druhů různých jedlíků, nejsou jen ti upejpaví a neupejpaví:
Například naše švagrová jí takzvaně „na šuplíčky“. Z hlavního jídla sní půlku a odloží ho se slovy, že je naprosto sytá, až přeplněná. To se ale týká pouze jejího prvního „šuplíku“, určeného na hlavní chody. Naštěstí je tu ještě další šuple na dezert a pak ještě jeden pidi šuplíček na nějakou příjemnou ovocnou tečku či kafíčko. Děláme si z ní občas legraci, jestli náhodou také nemá více žaludků.....čímž rozhodně nechceme nic hanlivého naznačovat, protože naší švagrovou i všechny její šuplíčky vroucně milujeme (neb není v naší rodině větších gurmánů, než právě jí a mého bratra).
Manžel je zase sektorový jedlík. Není v jídle příliš vybíravý (to by se mnou asi nevydržel) a babička mi ho schválila hned na začátku (snědl vše a nestěžoval si na velikost porcí). Sektorový jedlík nejí jídlo jako my ostatní (tudíž vše tak nějak dohromady, aby se chutě dobře prolnuly). Pokud mu na talíř dáte sekanou s bramborovou kaší a k tomu kyselé okurky, sektorový jedlík sní napřed kaši, pak sekanou a kyselé okurky si nechá na úplný závěr (případně postupuje v jiném pořadí, podle toho, co preferuje). Upozorňuji všechny sekrorové jedlíky, ať se obloukem vyhýbají mojí babičce, protože by je to mohlo stát život (čekala by je krutá smrt přejedením). Babička kdysi manželovi neúnavně přidávala buď přílohu nebo maso, protože měla pocit, že se mu jednoho nebo druhého nedostává. Manžel je slušně vychovaný muž a bylo mu trapné vrátit nedojedený talíř, u třetího nášupu jsem musela zakročit já. Místo čtvrtého nášupu se servírovala slivovice na slehnutí a můj muž přežil.
Také tu máme maminky „dojížděčky“. Přes den do sebe v podstatě nevpraví normální porci jídla a jen zřídkakdy je uvidíte s vlastním talířem. Živí se tím, co jejich dětem takzvaně odpadne od úst. Podle míry „upejpavosti“ jejich dětí pak rostou nebo se zmenšují rozměry matky „dojížděčky“. My ženy zkrátka nemáme rády zbytky a tak rozjedený puding raději zbaštíme, než bychom ho vyhodily. Zvládneme dochroupat i oslintanou sušenku, kterou naše batole odhodí na zem a klidně slupneme i ožužlaný kousek jablka, co právě přistál na kožené sedačce. Ve finále dítěti olízneme i upatlané prstíčky, pokud v dosahu nemáme vlhčené ubrousky, tak moc jsme obětavé .-)
A jedinou negativní skupinou jsou „rejpalové“. Ti se vám v tom jídle hrabou jak slepice na dvorku, jako kdyby museli kousek horní vrstvy odsunout a nějakou lepší objevit na dně talíře. Často se rejpou v jídle nejenom vidličkou, ale i nevhodnými otázkami: „A co si jako do tý omáčky dávala? Jakou část hovězího masa si použila? Jsou ve vývaru opravdu domácí nudle? No, asi právě proto prostírám jen pro vlastní rodinu a přátele, abych se podobným otázkám vyhnula.
PS: A babička má pravdu, od tý doby, co denně vařim, taky nemám ráda lidi, co se upejpaj.
