Letní lásky jsou nejlepší. Voní totiž po jahodách. Polibky zas chutnají po upečených buřtíkách, měkoučká tráva nás lechtá do zad a letní vášeň nedokáže zchladit ani voda z rybníku. Zamilovat se v létě je tak nějak jednodušší. Máme na sobě mnohem méně oblečení a mnohem více se oddáváme alkoholickým nápojům. A ve výsledku si nevšímáme nedostatků svého protějšku (pokud nepočítám faldíky v plavkách).
A právě takhle se kdysi na samém počátku osmdesátých let zamilovala Helča do Míry. Hela byla klasická pražská slečna dbající o svůj zevnějšek a vyhledávající veselou společnost. Byla ale také ženou mnoha tváří s úžasným citem pro komunikaci o čemkoliv s muži jakékoliv kategorie (možná to bylo tím, že hrála ženskou ligu, fotbalu rozuměla opravdu dobře a také četla snad dvacet knížek měsíčně).
Míra byl o sedm let starší. Když ho Hela poprvé zahlédla na vesnické zábavě, kde zrovna hráli Katapulti, divila se, co v jejich partičce dělá někdo, kdo už je v podstatě za zenitem. Jenže Mirek jí něčím dostal, byl neskutečně vtipnej, tak nějak nevtíravě. Nenamluvil toho moc, ale když promluvil, bavil celou společnost a pokukovaly po něm všechny holčiny z partičky. Fascinoval jí a tak zabojovala všemi svými „zbraněmi“ a nakonec z toho bylo rande.
Domluvili si sraz na další den, čekala ho u Orlické přehrady. Měli si dojít na zmrzku, pokecat....pak třeba nějaká krásná líbačka...kdo ví? Nějak nevyšlo počasí, místo slíbeného sluníčka začalo slušně pršet. Helena stála v dešti ve svých letních bílých šatičkách s ručně háčkovaným límečkem a čekala na Míru plná vzrušení, které nemohl narušit ani sílící déšť. Stála tam jak voják v poli, který si je jistý svojí válečnou taktikou.....jenže Míra nedorazil. „Srab,“pomyslela si, „trocha deště a on se neodváží vytáhnout fichtla.“ Na kost mokrá vyrazila zpět na chalupu s jedinou jistotou – že tohodle chlapa fakt nechce.
S rodiči se pak Hela vrátila do Prahy. Večer jí volá máma k telefonu, prý ji někdo shání. „Čau Helo.“ Chvilka ticha. „Hele....,“ zadrhnul se, „helim,“ odpověděla mu. Začal se nervózně smát (i tak zněl ten jeho smích..tak suprově). „Mě fakt mrzí, že jsem včera nedorazil. Normálně jsem se začet. Četla si Smrt na Nilu od Agathy Christie?“ Nečekal na odpověď. „Normálně čtu, čtu ....ono je to totiž děsně napínavý...a najednou koukám na hodiny a ....no prostě jsem to nestih, ale já ti to vynahradim, slibuju.“
A jak slíbil, tak učinil, protože Míra vždycky splní, co řekne. Vzal Helču na procházku až někam k zámku Orlík, tam je to opravdu malebné. Historie se tu snoubí s krásnou přírodou, tak to měl Míra vždycky rád. Nakonec se z toho vylíhla ta správná letní láska, která zdárně přežila i konec léta. A při prozkoumávání všech těch zajímavých historických a přírodních koutků se stal ještě jeden malý zázrak......o tom už něco vím, protože počali mě. Takže jen houšť všem letním láskám.
PS: Osoby tohoto příběhu nejsou smyšlené – detaily možná úplně nesedí, ale takhle nějak to opravdu bylo...
