Vztahy mezi mužem a ženou jsou složité...a je to tak správně, jinak bychom z nás všechny ty emoce těžce dolovali. Snažím se pronikat (nehledejte v tom v tuto chvíli nic sexuálního) do mužského světa už třicet let. Přesně ve chvíli, kdy mám pocit, že už jsou pro mě muži zcela průhlední a nemůžou mě ničím překvapit, znovu poznávám, jak moc se mýlím. Pořád mě překvapují – všichni - můj manžel, manželé a partneři mých kamarádek, tatínek, bratr.....pořád jsou pro mě jedna velká neznámá.
Za svůj život jsem potkala několik skupin mužů, kteří mě formovali a právě jim jsem nakonec vděčná za to, že jsem tam kde jsem...pochopila jsem totiž, jakého chlapa v životě nehledám.
Dětské lásky: Ty byly super a nejvíc jsem je prožívala. Třeba Mára, to byla láska mých školních let. Byl krásný, snědý, vtipný a hlavně neskutečně zábavný společník. Několikrát jsme se rozešli a sešli. Já ho chtěla už ve školce a v patnácti jsme se skutečně dali dohromady. Byl to borec. Kouřil Petry, jezdil na pionýru a díky němu jsme pochopila, že láska má i svoje fyzické atributy (a nemůžu říct, že bych ve svých šestnácti letech našla v tomto novém směru lásky nějaké zalíbení).
Velké emoce: To byly chlapi, do kterých jsem se totálně zbláznila. Někteří vypadali jako Robert Kodym, jiný jako Curt Cobain, někteří jako feťák či bezdomovec, další jako Tarzan a jeden dokonce jako můj otec. Tehdy jsem pochopila, že fyzická přitažlivost je sice důležitá, ale nedá se na ní stavět vztah. Chvíli mi to trvalo, bylo pro mě těžké pochopit, proč maminka nechce poznat mého nového partnera, který je jen o málo starší než ona ( a také tak trochu ženatý...). Teď, když mám dvě dcery, docela to chápu.
Naplnění životní role: Tihle chlapi přišli ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že jsem ve věku, kdy je nutné se usadit, ale ještě jsem na to nebyla připravená. Byli to rozumní, inteligentní, perspektivní muži. Hledali někoho, s kým by plodili a vychovávali děti. Tenkrát to ale nedopadlo (už nevím, kdo utekl dřív, jestli já, nebo oni). Kdybych je potkala v tom správném věku, asi by to všechno dopadlo jinak.
Setkání „naslepo“: Tohle bylo mé zoufalé období, kdy jsem poznávala chlapy přes internet.Myslím, že bych o tom mohla napsat i zajímavou studii. Nechci paušalizovat, potkala jsem pár zajímavých jedinců, ale asi tak stokrát víc magorů. Jeden například viděl na lidech aury a ta moje je prý tak skvělá, že bychom na to měli okamžitě vlítnout, protože ten sex mezi námi...to by bylo souznění duší. (Já možná prohloupila, ale nevlítla jsem na to.) Další mi hodiny vyprávěl o své ztracené lásce a pak mi vysvětlil, že se se mnou sešel jen proto, že jsem jí šíleně podobná. Jiný mi řekl, že kdyby měl moje nohy, nosil by pouze minisukně (když jsem si všimla, že má nalakované nehty, prodloužené řasy a namalované obočí, tak jsem sprostě zdrhla). Nejhustější byl ovšem ten, který mě pronásledoval a já ho „náhodou“ potkávala všude, kam jsem vyrazila (poprvé jsem pochopila, jak je to „internetové“ randění nebezpečné a skoncovala jsem s tím).
Osudový muži: Byli tři.....a těm dvěma předchozím jsem strašně moc vděčná (i když mi dali hodně zabrat..ale to já jim asi taky). Díky nim jsem si nakonec vybrala toho třetího... manžela. Kdyby vlastně nebylo všech těch setkání s muži (kamarády, milenci, kolegy), asi bych teď žila s někým, kdo vypadá jako vyžilý rocker, chová se jako vyžilý rocker a já bych si naplno užívala své vystudované profese sociální pracovnice. Místo toho mám úplně normálního, obyčejného chlapa, který sice neumí zpívat, nemá dlouhé vlasy, chodí do obyčejné práce, nefetuje, nekouří a má mě rád bez toho, aby mi to pořád něčím dokazoval. Potkala jsem ho v pravou chvíli, za těch správných okolností.......a od té doby vím, že mužský svět je sice jiný, ale zároveň báječný a lepší než do něj pronikat, je tolerovat tu „jinakost“ a obdivovat chlapy za to, že vedle nás dokážou žít a dokonce nás milovat.
