Děti jsou jako jiný živočišný druh. Ženy jsou z Venuše, muži z Marsu a děti pravděpodobně z Pluta (které už údajně ani není planetou, takže to skvěle vystihuje ten propastný rozdíl mezi nimi a námi dospěláky).
Možná by se dítě dalo přirovnat i k housence. Cesta housenky k proměně v motýla je také pekelně dlouhá. A období zakuklení nám skvěle koresponduje s obávanou pubertou (je to taková dlouhá doba temna, kdy jsou jedinci totálně odtrženi od reality a žijí si sami ve svém světě). Housenka má oproti dítěti jednu obrovskou výhodu, když se vše dobře zadaří (nerozšlápne jí nějaký ignorant, nebo jí neotráví starostlivý zemědělec jedovatým postřikem), tak po té, co vyleze z nehezké kukly, objeví se na světě přenádherný motýl.
Dítě takovou jistotu nemá. Některé děti jsou ošklivé (nemá se to říkat, ale je to tak). Občas má dítko štěstí, vylíže se z toho a nakonec je z něj atraktivní jedinec (koneckonců o tom vypráví kdejaká modelka, jak se jí v dětství vysmívali a teď jí můžou jen závidět). Když je to naopak, je to horší, protože dospělým jsme mnohem déle než dítětem a hezký lidi to holt mají v životě lehčí. I když v dnešní době slýcháme, že už není ošklivých lidí, jsou jen tací, kteří se hezcí neumí udělat...a na tom asi něco bude.
Existuje spousta argumentů, podle kterých nám musí dojít, že děti jsou skutečně jiným živočišným druhem. Někde jsem četla, že kdyby se dospělý jedinec pohyboval takovým způsobem jako dvouleté dítě, během několika hodin by zemřel vyčerpáním. Pozoruji to u vlastní dcery, v necelých dvou minutách dokáže zároveň běhat, zašlapávat drobky do koberce, jíst brumíka, zpívat, obtiskávat na zeď špinavé dlaně, vzápětí padat a brečet, aby se za pět vteřin mohla zvednou a začít to celé nanovo (s malou přestávkou než maminka vyluxuje).
Děti jsou také neuvěřitelně houževnaté. Kojenecké bolesti bříška jsou údajně stejně bolestivé jako například ledvinová kolika. Dokáže si průměrný dospělák představit tříměsíční ledvinovou koliku? To snad radši eutanazie!!!!! A moje druhorozená dcera se mezi jednotlivými ataky bolesti směje od ucha k uchu (Kde se v ní ta obrovská radost ze života bere..netuším, ale miluju jí za to ještě víc.)
Závidím dětem jejich obrovské sebevědomí, ničeho se nebojí (až na pár zlých pohádkových bytosti a na chvilky, kdy dojdou bonbóny). Mají rády své tělo a věří, že jsou šikovné, chytré a krásné. Moje dvouletá dcera je přesvědčená, že je nejkrásnějším dítětem na světě (já její názor samozřejmě sdílím). Zkuste jí ale vysvětlit, že jí nemůžete na hlavě udělat culíček, neb není z čeho? To pak uvidíte pravý dětský smutek. Naštěstí je mnoho možností, jak dětský smutek pořešit – zabírá čokoláda, animovaná pohádka nebo (v případě naší Laury) čepice s visací bambulí....a culíček je na světě. Mohli bychom se od těchto bytostí z Pluta mnohé naučit...třeba jak se radovat z maličkostí, jak milovat bez podmínek, jak lze usnout v těch nejkrkolomnějších polohách při jízdě v autě (neplatí pro řidiče), jak nebrat NE jako odpověď a jak se nikdy nestydět zeptat PROČ?
