Na fyzickou krásu se v dnešním světě klade až přehnaný důraz. Já se dávno nesnažím splňovat parametry, které ukládají nejrůznější média (a se svými 163 cm ani nemůžu). Kdysi jsem úspěch měla, v sedmé třídě jsem na lyžařském výcviku vyhrála titul „Miss Churáňov“. Vidím to jako včera – pruhované tričko od Vietnamců, žíhané elasťáky, silná konkurence asi šesti dalších spolužaček, vítězný tanec s třídním misákem...jo, jo, připadala jsem si jako královna. Dneska už jsou volené misky minimálně o deset let mladší a vždycky byly minimálně o deset centimetrů vyšší a samozřejmě se lišíme ještě v mnoha dalších parametrech (například jsem nikdy nechodila s profi fotbalistou nebo hokejistou).
Kdysi o mě prohlásili, že mám zadek jako Aleš Brichta a nožičky jak osvalený plameňák. Toho Brichtu jsem moc nechápala, ale když mi jednou při píchání injekce zdravotní sestřička řekla, že mám zadeček jako dva kmínky a neví, jestli se do něčeho tak malého dokáže trefit, byla jsem doma. Od té doby se snažím v těchto partiích zesílit, ale zatím bez valnějších úspěchů. Snad jen při pravidelné jízdě na koni se mi vytvořily skoro až „fotbalistické“ svaly na stehnech, ale zase jsem si vypěstovala solidní „óčka“.
Pro krásnou pleť jsem také schopna ledacos podstoupit. Takové hloubkové čištění pórů je vysloveně lahůdka. Je to jedna z mála fakt nepříjemných věcí, za které si navíc ještě dobrovolně platím (a ne málo). S vráskami zatím nebojuju, začíná na mě být vidět, že se často a ráda směju a to je celkem fajn. (Ale nedělám si iluze, obávám se, že bude hůř.)
A taky jsem začala chodit do posilovny. Samozřejmě s trenérkou, sama bych se asi šidila. Trenérka je krásná, asi o pět let mladší, o dvě hlavy větší, s dlouhou a hustou kšticí lesklých vlasů a samozřejmě s dokonalou postavou. Někoho by to možná demotivovalo a já si taky nebyla jistá. Ale je to hrozně milá, příjemná a chytrá holka, která svou práci dělá fakt dobře (moje svaly by mohly vyprávět). Nakonec se mi zase potvrdilo, že krása ducha je přece jen důležitá (i v tomhle našem divném a leckdy dost povrchním světě.) A jestli mi tahleta báječná holka pomůže udělat něco s mým „brichťákem“ a mýma nožičkama ala třináctiletá holčička, budu si možná konečně připadat jako krásná ženská.
Ke štěstí mi stačí málo, dneska ráno jsem si na obrovské kruhy pod očima přikládala chladivou tyčinku a když jsem se otočila na dcerku, která právě trůnila na záchodě, slyšela jsem krásné: „Maminko, ty seš kááásnááá.“
Takže vlastně už sem krásná ženská (alespoň pro někoho), i když už se sebou nebudu dělat vůbec nic.
