Každým dnem čekám svého prvního potomka. Samozřejmě s jistými obavami z toho, co mě a mého manžela čeká a jak se v nové roli osvědčíme. Popravdě jsem myslela, že tyto dny budu trávit bez stresů a nervování na které jsem sice v práci byla zvyklá, ale v době těsně před porodem mi tyto prožitky připadaly poněkud nepatřičné. Mým největším stresem nakonec byla komunikace s okresní správou sociálního zabezpečení ohledně mateřské.
Jistě, zaslechla jsem, že občas jsou problémy s tím, že peníze nepřijdou včas, ke všemu se teď všude řeší snížení peněžité pomoci v mateřství. Já ale patřím mezi ty lidi, kteří nikdy nečekali na podporu státu, nikdy jsme nebyla bez práce více než pár dnů a vždycky jsem byla zvyklá snažit se dělat svou práci co nejlépe, abych se za své výsledky nemusela stydět. Teď poprvé v mém životě nastala situace, kdy jsem od státu peníze potřebovala a ony jaksi nepřicházely. Paradoxně ani nepatřím mezi ty budoucí matky, které by hořekovaly nad snížením mateřské, brala jsem to tak, že stát je více než v úzkých a tak si musíme utáhnout opasky všichni a zapracovat na tom, aby naše dluhy nesplácely ještě naše pravnoučata.
Komunikace s úřadem ve mě vyvolala vlnu bezmoci. Dostala jsem kontak na konkrétní pracovnici, která by moji „záležitost“ měla řešit. Snažila jsem se dotyčné dovolat celý týden – většinou nebyl problém s tím, že by bylo obsazeno, ale telefon zkrátka nikdo nezvedal. Nechci práci úřednic nějak zlehčovat, ale pokud by v naší firmě zaměstnanci nezvedali telefony, asi by na dané pozici dlouho nevydrželi a také mají spoustu jiné administrativy kolem, kterou je třeba urgentně řešit.
Nakonec jsem se dovolala. Paní byla opravdu velice milá a i velmi ochotná. Podle rodného čísla si mě v databázi dohledala a sdělila mi pozitivní informaci: „Výplata mateřské Vám zrovna včera byla schválena“. Hluboce jsem se zamyslela – nevěděla jsem, že poté, co sociálka obdrží vyjádření mého lékaře a zaměstnavatele musí ještě něco schvalovat (Ještě tak aby na mě poslali kontrolu, jestli jsem opravdu těhotná a nenosím pod svetrem ukrytý nějaký polštář nebo kopací míč). Pro jistotu jsem se zeptala, co to pro mne znamená z praktického hlediska a dozvěděla jsem se, že mohu jásat, protože do 14 dnů budu mít peníze na účtě. Vrcholem bylo, že mi paní úřednice na závěr sdělila, že se poměrně často děje, že maminky jaksi vypadnou z databáze a penízky k nim prostě nedoputují, takže je pak třeba volat a samozřejmě se to dá do pořádku.
Uvědomila jsem si, jak skvělé je, že mám manžela a tím pádem jeden normální příjem. Kéž bych měla v rukávu jiné řešení, než v tuhle chvíli spoléhat na stát, ale opravdu ty peníze potřebujeme, tak za vodou nejsme. Můžu jen litovat a zárověň obdivovat matky, které jsou se svými dětmi samy – pro mě byl ten pocit bezmoci možná nepříjemný, ale u nich je to vysloveně boj, který musí vyhrát, aby byly schopny se postarat o svoje dítě. Takže přeji v tomhle směru všem pevné nervy a směrem ke státním aparátům bych chtěla pouze vzkázat – „V tuhle chvíli bych spíše než zvýšení peněžité pomoci v mateřství opravdu tvrdě dohlédla na to, aby se dané peníze dostaly včas tam, kde je jich potřeba.“
PS: Peníze jsem skutečně do 14 dnů obdržela – budiž jim to dáno k dobru.
