K politice se vyjadřuji málokdy, snad, že mám pocit, že je mnoho věcí, do kterých nevidím a kterým nerozumím a tak to přenechávám jiným. A tak jen jedna malá výjimka, protože jsou věci, které se mě osobně dotýkají .
Napřed bych chtěla panu Bémovi poděkovat. On byl jeden z důvodů, proč jsem vystudovala sociálně právní školu. Často jsem navštěvovala protidrogové přednášky, kde byl pravidelným hostem. Bylo to v první polovině devadesátých let. Pavel Bém mě okouzlil svým charismatickým vystupováním protidrogového bojovníka....přiznám se....líbil se mi , jako chlap a hlavně jako člověk. Se studenty mluvil otevřeně, byl prvním přednášejícím, který nedělal jen bubu, ale hovořil s námi o potřebách mladých lidí experimentovat a hledat své já. Byl jako jeden z nás, jen zkušenější a s odbornými znalostmi. Vnitřně jsem cítila, že je to člověk na svém místě. Chtěla jsem být jako on, pomáhat lidem.
Když jsem pak pozorovala jeho politickou kariéru, jako bych sledovala někoho úplně jiného. Přestala jsem se o něj zajímat, ale kauzám, které s jeho jménem byly neustále spojovány, jsem se vyhnout nemohla. Jako třešnička na dortu pak byla jeho účast v novácké reality šou (tuším, že se to jmenovalo „Druhá šance“). Zde „oddával“ manželský pár, který se díky nováckému snažení dal znovu dohromady (po nesčetných plastických operacích dotyčné manželky středního věku, z které vymodelovali prsatou dvacítku a její nevěrný choť se k ní vrátil zpět ...). Pan Bém jim to všechno zpečetil v romantickém aktu (s úsměvem na rtech a slzou v oku) , kdy si zamilovaná dvojice zopakovala svůj manželský slib.....bylo mi až mdlo. Tohle přece nejsou ty hodnoty, které jsem si s panem Bémem spojovala, když jsem chodila na jeho přednášky!
A teď to jeho kamarádství s panem Janouškem, o kterém se všeobecně už dlouho ví . Zrovna jsem si přečetla rozhovor s Pavlem Bémem v Reflexu. Já prostě odmítám věřit tomu, že tento pán je totožný s člověkem, kterého jsem kdysi tak obdivovala. Mým názorem je, že i kdyby šlo jen o přátelství a nic jiného, stejně je to šílený průšvih. Když to přeženu, zní to podobně jako by nám Dalajláma vysvětloval, že sice kamarádil s Mao ce-tungem (, ale do toho přece nikomu nic není, vždyť se jedná pouze o soukromý život. To o nás přece vypovídá nejvíc, s kým se přátelíme. Rodinu si vybrat nemůžeme, ale přátele si snad hledáme sami...?
Možná jako řadový občan nedokážu pochopit, co s člověkem udělá důležitá politická funkce. Třeba vám pak opravdu začne spousta věcí připadat normální, i když ostatním se z nich ježí chlupy na celém těle. Já jakožto matka od dvou malých dětí denně bojuji s hromadou hovínek, s horou poblinkaných dupaček, s tuctem počůraných plenek a nic to se mnou nedělá, nezvedá se mi žaludek a nějaký ten malý smrádek mě nechává ledově klidnou. Lidé ve stejné situaci to znají, ale ti ostatní by to zpočátku jen stěží ustáli.........možná je to s politiky podobné, také se přizpůsobí. (Koneckonců s fekáliemi bojují politici stejně jako já...jen ta moje práce mi momentálně připadá trochu smysluplnější.)
Možná bychom na politické scéně všichni zdegenerovali. Možná by nám začali připadat všechny ty šílenosti, co se tam dějí jako úplně banální záležitosti. Anebo je to o tom, že máme takovou vládu, jakou si zasloužíme...vždyť všichni ti lidé, co tam sedí sem nespadli z měsíce, jsou z našich řad a my si je tam sami dosadili. Je to i naše zodpovědnost....možná, a to je to nejsmutnější , jsou politici naším pověstným zrcadlem a to, co se děje v politice jen koresponduje s celkovým stavem naší společnosti. (To mě děsí asi ze všeho nejvíc.)
Chci ale věřit tomu, že je spousta skvělých, inteligentních a morálně bohatých lidí, kteří na svou kariéru v politice ještě čekají. Snad dostanou svou šanci, nenechají se „semlít“ většinou a místo lezení na Everest budou chodit mezi nás – normální lidi, aby nezapomněli, jaký je to tady u nás „dole“.
