Zhnuseni politikou? Konečně...

„Všichni to jsou stejní zloději. De jim jenom o koryta a vlastní kapsu. Kradou, a eště z nás dělají blbce - mysli, že to nevíme. Na obyčejný lidi ser.. . Všichni ti politici. Jeden jako druhej...“

Rozčarování politikou, velkými stranami, politiky a vším okolo toho, dosahuje po 20 letech jednoho z vrcholů. Mluví se o „politickém marasmu“, „politické žumpě“, „krizi důvěry“... sami jistě znáte i pikantnější výrazy. Já k tomu dodávám – konečně...! TOTO je totiž demokracie, a je to (teď se podržte stolu) pořád ten nejlepší systém, který lidé na této planetě byli schopni vymyslet a zrealizovat. Feudální šlechta nebo komunističtí „papaláši“ s veřejnými prostředky a mocí zacházeli podstatně svévolněji a arogantněji, protože byli jednoduše pod podstatně menší veřejnou kontrolou, než současní volení politici.

Ten chlap se zbláznil – obhajuje snad ty současné zloděje?!

Nikoliv. Je jen nutné srovnávat hrušky s hruškami a ne s marmeládou. Mnozí už zapomněli na pojmy jako SANOPS (luxusní zdravotnické středisko pro komunistické funkcionáře), Artěk (prestižní tábor u moře pro prokádrované pionýry), protiatomové funkcionářské kryty, vládní prodejny nedostatkových lahůdek, elitní rekreační střediska, apod. Tehdy mohli pamětníci jen tiše zatnout zuby, kdežto dnes se politik s máslem na hlavě alespoň potí a mlží, protože šance na basu nebo na konec kariéry je reálný. To přeci jen pokrok je. Ale v tom problém není. Problém je v tom, že to lidem nestačí. Že chtějí,

... Aby vlkům vládli andělé

Kolik z nás si odneslo z práce domů například propisku. „Taková prkotina, to chceš srovnávat s těmi milióny, co kradou ti nahoře?!“ Ne nechci, chci srovnávat hrušky s hruškami. Propiska je skutečně prkotina ve srovnání s vyprodukovanou hodnotou a mírou zodpovědnosti běžného zaměstnance. Ve stejném vztahu je kufřík s pěti miliony oproti miliardovým zakázkám a rozhodnutím s dopadem na miliony lidí takového politika. Má to omlouvat korupci a krádež? V žádném případě, kufřík není v pořádku, stejně jako není v pořádku fasovaná propiska na domácím stolku. Zvláštní však je, že čeho si u sebe nevšimneme, jim neodpustíme.

Kolik z nás jezdí autem po dvou pivech a pak se to snaží nějak „skoulet“ s policajty, neplatí TV poplatky, fixluje příjmy u sociálních dávek, „optimalizuje daně“, nepřebírá dopisy z Dopravního podniku, ve škole psal taháky nebo natahoval písmo u slohové práce, v pracovní době si odskočí na nákup nebo kouká na Facebook  nebo zrovna na tento blog... Je to tak běžné, že to u sebe ani nevnímáme. Jim to ale nepromineme. Předpokládáme, že budou automaticky lepší, než my sami. Jako andělé. Zajistí „ty velké věci“, aby se nám lépe žilo, aniž by na nich ulpělo smítko. A když se periodicky provalí, že jsou stejně slabí, jako my sami, znechuceně čekáme nové spasitele, nové anděly, možná už konečně je objevíme v nějaké nové straně, v nějaké nové tváři...

Možná je konečně tím poctivým a čestným Mach. Nebo Schwarzenberk. Nebo John, Zeman, Vandas, Ransdorf či Fišer je konečně ten slušný, který to dá do pořádku? Za pár let si u piva řekneme, jak jsou ti parchanti všichni stejní, ale „ten novej, co se zrovna objevil, ten by konečně moh‘...“

Dlouhý běh pro pár chlupů

Na Západě i ve vyspělých demokraciích se děje to samé. Periodicky praskají skandály o penězích podnikatelů, končících v kapsách politiků, o veřejných penězích, končících v kapsách podnikatelů (nebo v klínech prostitutek), o zneužití moci, zneužití aut a letadel, o rozdávání míst příbuzným. Lidi jsou stejně jako u nás znechuceni, jací jsou to „všichni stejní zloději“. Po dlouhých desetiletích vývoje se anděly nepodařilo najít, jen proces odvolání a náhrady je o chlup rychlejší a kultivovanější.

U nás bylo půlstoletí vakuum, komunisté nebyli politici v pravém slova smyslu a politiku nedělali. To půlstoletí vývoje a zrání demokratického prostředí chybí a nedá se jen tak nadehnat. Rok či volební období v tomto zrání nic neznamená, stejně jako nemá smysl nervózně sledovat hodinky, když máme zálusk na dvacetiletou whisku. Současné znechucení a pocit, že se skandály „nahromadily“, k tomu patří, je to součást růstu, zralejší demokracie si to taky prožily a periodicky prožívají. Nic se sice dramaticky nezlepší, ale prostředí bude o chlup lepší. Jen o chlup.

Co tedy chtít? Malý stát!

Energii, kterou věnujeme vlastnímu zhnusení je efektivnější investovat na lepší definování služeb, které od státu očekáváme a kontrole, zda to také dostáváme. Tržby v obchodě taky neleží na víře v morální čistotu pokladních, ale jednoduše na tom, jak jim na konci směny sedne kasa.

Zkušenost ukazuje, že stát je nejhorší správce. Proto čím méně toho bude mít ke správě a rozhodování, tím méně se budeme vztekat na politiky, že selhávají. To je zkušenost. Myslet si opak je jako svěřit bezdomovci klíče od sklípku, a pak se donekonečna rozčilovat, že mizí lahve a klobásy.

Demokracie je přece jen tím nejméně špatným systémem ze všech špatných, co známe. Vyvíjí se a pomalu zraje.  Chce to více trpělivosti a méně otrávenosti. A nečekat na anděly. Nepřijdou. Ti, co jsou zrovna u kormidla, jsou opravdu všichni stejní. Stejní jako my. Ani ďáblové, ani andělé.

A nakonec – čekáním na anděly bychom mohli promarnit celý život. Ten žijeme sami. A k němu JE vlastně ani moc nepotřebujeme...