Střed Itálie postihlo jedno z nejničivějších
zemětřesení za poslední desetiletí. Bydlím v severní části Itálie, tak se
snažím zprostředkovat ty části zpráv italských médií, které se do českého
zpravodajského proudu nevešly.
Přečkání první noci
Je to zvláštní, ale poprvé v životě, když jsem šel po půlnoci do postele jsem si uvědomil, že mít střechu nad hlavou nemusí být zcela samozřejmé. Civilní ochrana během jediného dne (!) zajistila přes 15tis. míst ve stanových městečkách, 10 tis. míst v hotelích na pobřeží k přespání. Přesto nezanedbatelné množství lidí spalo různě pod širým nebem nebo ve svých autech poblíž svých domů, pravděpodobně ze strachu před rabováním. V noci pršelo a bylo chladno. Na hlídkování proti rabování policie nasadila 200 mužů, jejich počet pravděpodobně zvýší.
Jak byly stavěny nové budovy?
Pohromy podobného rozsahu vynesou na světlo různé kostlivce a obvyklou hru na „kdo za to může". Nezůstalo bez povšimnutí, že spadlo, popraskalo nebo je neobyvatelných kromě starých i mnoho „moderních" budov (zejména postavených v 50-60 letech), které by měly již splňovat antiseismické normy. Zejména ty veřejné (nemocnice, universita, nový kostel, hotel), pikantní je i pád budovy radnice, odkud se předpokládá řízení kalamitních situací. Nyní se rýsuje nutnost kontroly cca 80tisíc veřejných budov (z toho jen těch školních je na 22 tisíc)
Doprava
Železnice zcela funguje, tratě jsou přezkoumány a jsou staticky bezpečné. Letiště Pescara otevřeno (ve Frolí přidána jedna řídící věž pro posílení rostoucího leteckého provozu). Dálnice jsou v provozu, v kraji Abruzzo pouze pro osobní dopravu (kamiony mají zákaz ve směrech na Teramo, Pescara, Chieti, Aquila a Řím), v Abruzzu je zákaz i pro osobní auta v úseku Assergi a Aquila západ.
Příběhy: Rugbysta Dario
Dario Pallotta (20), hráč národního týmu rugby, měl smůlu - neodjel se svým týmem na soustředění na Sardínii. Zůstal doma, v Aquile. Když vyběhl po nočních otřesech před dům, uslyšel nářek z domu naproti. Tří důchodkyň, dvou na vozíku, třetí s kyslíkovou bombou, které nemohly samy sejít ven. Vynesl je jednu po druhé. Pak s dalšími kamarády šli do nemocnice, kde jim „naložili" k evakuaci dvacítku pacientů z ortopedie. Další jeho spoluhráč, Lorenzo Sebastiani, (viz foto) zemřel pod troskami.
Příběhy: novinář Giustino Parisse
Při nočním otřesu, který vymazal z mapy prakticky celou okolní obec Onnu, se zhroutil i jeho dům. Stojí před obrovskou kupou trosek, která zbyla z jeho domu, zaklesnutý do své ženy, se kterou jim už nic nezbylo. Ani slzy. Má na sobě roztrhanou košili, pyžamové kalhoty a ponožky. Každou jinou. Kus železobetonu mu rozmačkal auto na dvorku a v hromadě trosek jeho dvě děti (16 a 18 let). „Dělej svou práci, já jsem teď na druhé straně..." řekne svému kolegovi z redakce regionálních novin Il Centro.
Viděl umírat svoji dceru. „Stačila mi jen říci: ‘tati, stejně tady všichni umřeme‘ a pak ji rozmačkal trám ze stropu..."
Jeho syn byl živý ještě hodinu po zemětřesení, když zaslechl jeho volání zpod desetimetrové hromady sutin. Zkusil ho zachránit hrabáním v tunách materiálu. Hlas syna slyšel ještě další tři hodiny, během kterých se snažil holýma rukama odhazovat kusy kamene a betonu, dokud se nepadl vyčerpáním a nezranil si hlavu. Sedl si na zem a odevzdaně čekal, až příjde záchrana. Ale ještě v poledne se na obec Onnu nedostalo. Naději pomalu ukončilo na sedm následných otřesů, které zatřásly hromadou sutin. Těla jeho dětí i starého otce záchranáři vyprostili v 16:30. Nechtěl je ani vidět. „Chci si je pamatovat tak, jak jsem je naposledy viděl živé..."
Zdroje: La Stampa, Corriere della Sera, La Repubblica, ANSA, Reuters, a další media
