Je to jako ledová sprcha. Která snad s konečnou platností probudí Evropu, svět a naivní snílky, kteří mudrují o pacifismu a „uvážlivém mírotvorství“ bez ohledu na skutečnou realitu světa venku.
"mír" na ruský zpusobihned.cz
Okamžikem invaze do Jižní Osetie Rusko napadlo a okupovalo suverénní Gruzii, se stejnou arogancí, stejnou mocenskou brutalitou, stejnou mírově-demagogickou propagandou a stejnou lží, jako to provedli při okupaci Československa v roce 1968. My jsme si tehdy k nelibosti Moskvy snažili vybrat socialismus „s lidskou tváří“, Gruzie zase prozápadní směr a členství v NATO. Záminka k invazi není ani podstatná, v obou případech je slabomyslná a nevěří ji zpravidla ani agresor. Podobnost je však tak zarážející, že je jasné, že v této velkoruské říši cosi i po 40 letech přetrvává beze změny, cosi, co bez problémů přežívá i přechody této země od agresivního komunismu přes byrokratický socialismus po autoritářskou oligarchii (se stále tenčím demokratickým nátěrem) dnešních dnů.
Jakoby se zdálo, že se politické a mocenské struktury v každém státě postupem času usazují, kultivují, „uzrávají“, tento staletý proces urychlují různé vnitřní krize, konflikty, války, které přinášejí kromě nezměrného utrpení i zlomek pozitivního poučení – společnost má šanci se hnout o malý krůček dopředu. Zdá se také, že čím je mocenská základna státu větší, tím delší čas oproti malým (kteří jsou otloukáni větrem osudu daleko častěji) k této kultivaci či - „dozrávání“ potřebuje. A zdá se nakonec jistým, že ruské politické elity, jejichž mocenská základna dostává navíc mimořádné injekce růstem ceny surovin a prosperitou domácí ekonomiky, jsou méně vyzrálé, než se čekalo, méně kultivované, než by bylo jeho sousedům milé. Jejich syrové mocenské ambice zasáhlo příliš málo afghánských, vietnamských a iráckých syndromů, málo domácích protestů, politických krizí a volebních porážek, které by obrousily jejich surovou nevyzrálost a poučily je, že dlouhodobý zisk, vyždímaný ocelovými pásy tanků, je mizerný. Snad takto se dá nazvat ono „cosi“, co ruskou politiku bez ohledu na změny po dlouhá desetiletí spojuje a z čeho by svět měl mít oprávněné obavy.
Gruzie není žádnou ukázkovou demokracií, i když k ní po krůčkách spěje. Její prezident Saakašvilli je autoritář, který kromě korupce potírá i opozici a jeho jednotky na provokace osetských partyzánů jistě nereagovaly v rukavičkách. Co se tam přesně děje není jasné – Moskva evidentně lže a gruzínská krizová propaganda působí hystericky. Ale o to nejde. Právo – a nejen to mezinárodní – je na gruzínské straně a Rusové jeho neomaleným porušením jen dávají světu vědět, co si o jeho mínění myslí...
Tato invaze ukazuje však i něco jiného. Ukazuje na nesmírnou naivitu těch, kteří v polistopadové euforii nabyli přesvědčení, že starý mocenský model světa padl a nastalo věčné období míru a tolerance, kde silné mocnosti přátelsky nechávají ty malé na pokoji, aby si směřovali kam chtějí. Odtud plyne ta dětinská forma pacifismu, která nejprve vymýšlela teorie o české neutralitě, pak protestovala proti vstupu do NATO, proti zásahům Spojených států kdekoliv ve světě, proti vývoji a testům nových zbraňových systémů a nakonec i proti vcelku nevinnému radaru v Brdech.
Ruské pancíře v Gruzii ukazují mrazivou pravdu, že Rusko je při síle opět na scéně, aby si agresivně bralo zpět to, co v dvacetiletém období své slabosti ztratilo a zvláštní ohledy brát nebude. Okno relativní svobody nás, malých národů, vybrat si vlastní osud, které se v roce 1989 otevřelo, se nyní pomalu uzavírá. Měli jsme v něm šanci si vybrat – včlenit se k lepšímu (Euro-americkému), horšímu (Ruskému) nebo nejhoršímu (Čínskému či arabskému) bloku, do jeho vojenských a politických struktur. Nebo přešlapovat na místě a ve vnitřních polemikách čekat, až osud rozhodne za nás. Gruzínci to nestihli, my díky jisté prozíravosti minulých vlád – to je nutno dodat – na tom nejsme tak špatně, členstvím v NATO a EU jsme v tom nejlepším spolku, který je v současnosti k dispozici.
Tím to ale nekončí, spíše začíná. Nejen spojenecká smlouva, ale i přirozené chápání spravedlnosti říká, že bychom se měli konečně přiznat i k zodpovědnosti a povinnostem, které z toho vyplývají. K větší účasti na zahraničních misích. Přestat vymýšlet, kolik trsů kapradí nebo šnečích stezek přehradí plot v Brdech a přijmout protiraketový radar nebo i rakety samotné. Přestat se schovávat za záda druhých mudrováním o tom, že se stáváme terčem, že Rusko či jiní zlí na nás namíří rakety.
Okno se zavírá, studená válka přes lehkou změnu forem přichází. Kavkaz, Ukrajina a pobaltské státy patří do vnitřní zóny ruských zájmů, v příštích letech se o dění v těchto zemích bude stále více spolurozhodovat v Moskvě. My patříme do zóny vnější. Už dnes se ve věci českého radaru a polských antiraket Moskva snaží vyhrůžkami rozhodování ovlivnit. Co bude za pět či deset let, kdy ekonomická a mocenská síla Ruska bude větší, než dnes, můžeme jen spekulovat. Rozhodně však nemůžeme přešlapovat na místě a čekat, že to nějak dopadne. Mráz z ruských pancířů, momentálně zaparkovaných v Gruzii, doléhá až k nám...
