Homosexualita letí světem a je v kursu. Ještě
před 25 lety budila u většiny společnosti pocity odporné perverze, dnes si
přede mnou jeden kamarád (ženatý, před pár lety soutěžil, kolik mladých holek
dostane do postele) stáhl kalhoty, aby mi ukázal, kam až se u moře opálil...
Pohled na jeho opálený penis a řeči o tom, že kdo nezkusí nové věci, nic
nepozná, jsou jasnou nabídkou...
Světem letí nejen homosexualita, ale i relativismus. Ten ji vlastně předchází a předurčuje, jak se na ni dívat. Morální relativismus říká, že když se většina lidí shodne, že homosexualita je zvrácená, tak je zvrácená. Když se však většina rozhodne, že je normální, tak začne být normální.
Politický relativismus pak znamená, že když se parlamentní většina neshodne, tak je vše při starém - homosexuální páry jsou soukromou výstředností a nemají žádnou zvláštní podporu, aby se rozpínaly dále. Pokud se ale zákonodárná většina byť jen o jednu ruku navíc shodne, jsou tyto páry chráněnou institucí, která může vychovávat děti, nesmí být znevažována a její práva chrání soudy, policie i armáda.
Podle stejné logiky lze v budoucnu očekávat uzákonění např. nenásilné pedofilie. Že je to už trochu přehnané? Vzpomeňte, co se myslívalo o homosexualitě před 30 lety...
Kdysi po celé dlouhé věky se věřilo v absolutní hodnoty. Že krev je červená a zrada špatná, i kdyby si všichni na světě myslili něco jiného. Že pravda je pravdou, lhostejno, zda a jak ji kdo vidí, nevidí, tuší, cítí, nebo cítí částečně. Že pravda je podstatou reality kolem nás a nemění se na rozdíl od značně kolísající lidské schopnosti úsudku a poznání... Že existuje skutečná Pravda, že člověk byl stvořen jako muž a žena, a ne jako dva muži a dvě ženy, která není relativní.
Homosexualita letí světem, kluci, kteří to spolu zkoušejí, jsou tak sympaticky „jiní“ a dvě holky na sobě tak sexy... a kdo je proti, je netolerantní fanatik, který je dnes překřičen, zítra možná i izolován. Nechci spekulovat o její genetické vrozenosti, mluvím o homosexuálním chování a jeho společenské přijatelnosti, která je na setrvalém vzestupu. Sexuoložka Pondělíčková píše o její normálnosti v knize sexuální osvěty pro nejmenší děti a moje dcery vyprávějí o líbajících se 13ti letých dívkách na školní chodbě.
Určitě není dobré jít do boje ohněm a mečem a homosexuální chování kriminalizovat a stíhat. Jen se nebát ho nahlas odkázat do svých mezí, kam patří. Mezi privátní úchylky, do kterých nikomu nic není, ale taky nezasluhují žádnou ochranu nebo podporu.
Protože věřím v pravdu, která se nemění, tak mi připadne, že homosexuální chování přes svoji současnou přitažlivost tak docela normální není... není, i kdybych zůstal posledním člověkem na této planetě, který si to ještě myslí...
