„Mně nejde o karmu, já píšu jen tak pro radost…“ uvádí
blogger, u kterého si všimnete, že pak obnovuje obrazovku od večera do rána, a
na příspěvek, napsaný do diskuse v jakoukoliv noční hodinu, reaguje do 5
minut.
Jiný se nechal nachytat, když napsal článek s radami o tom, jak zefektivnit svoji kancelářskou práci. „Maily si čtu zásadně jen 2x denně. Ráno a při odchodu z práce. Jinak by mi ty ‚urgentní zbytečnosti‘ rozhodily denní rytmus,“. Poslal jsem mu mail a následná dopolední korespondence, na kterou reagoval v řádu minut, svědčily, že jsou „jisté výjimky“ i v jeho pracovní době. „Jó, karma, to je droga…“ připsal na závěr…
„Peníze – to není to hlavní, co mě zajímá. Já chci hlavně dělat práci, co mě baví. Dělat něco zajímavého.“ uvádí dívčina u přijímacího pohovoru a upřímně mi hledí do očí. Když ji po půl roce jmenuji hlavou projektu, kde má možnost NĚCO zajímavého tvořit, ty samé oči, plné spravedlivé zloby, mne křižují: „To za to nedostanu nic navíc?! Teda – zadara vám tady šaškovat nebudu…!“
„Mně nejde o sex…, dostat nějakou hned do postele…mně jde o tebe… je mi s tebou tak fajn…“ říká mladík v intimním zákoutí restaurace. Když se dáma zvedne, jeho pohled se neodlepí od jejích boků po celou dobu kličkování mezi stoly, dokud dáma nezmizí za dveřmi toalety. Když po dokonané noci sedí na kraji postele: „Teda, tys mě dostal… abys věděl, mně se to normálně nestává, já nechodím jen tak s každým, takhle rychle – to se mi stalo poprvé…“ snaží se dotčeně vybruslit z trapné situace… letos už potřetí…
„Jéé… to já nemůžu… já držím dietu.“ směje se tělnatá kamarádka nad táckem chlebíčků a lupínků a obřadně zobne z talířku měsíček rozkrájeného jablka. Na konci návštěvy, během které si postěžuje, že „na ni“ žádná dieta nezabírá, že to má asi „geneticky“, je tác chlebíčků prázdný, miska lupínků prázdná a z talíře jablek chybí jen ten první stroužek. Rekordem se jednou stalo 11 tatranek za odpoledne.
Nejdříve jsem chtěl jen napsat, že já jsem ten, co se nebojí říci nahlas, že píše pro karmu (ta mu dává zadostiučinění), pracuje pro peníze (především), souloží pro ten požitek (jak jinak) a břicho má z toho, že moc „žere“ (večer) a málo se hýbe (přes den). Ale to by byla jen další pokrytecká póza. Ne, že by to nebyla pravda, ale vytvářel bych jen zbytečný dojem, že se mně ty všední pokrytecké masky netýkají. Týkají, bohužel. Zase jiné, než jsem uvedl výše. Chtěl bych sám sebe vidět, jak vše dělám z ušlechtilých a rozumných důvodů, ale není to tak. Většinu věcí dělám pro prachy, sex, z pohodlnosti, z egoismu, neschopnosti… a jen občas – jakoby mimochodem – se mi povede udělat něco, z čeho nečpí vlastní zájem. To poznám většinou až zpětně.
Lidé lakují. Jejich malé, lidské motivy se jim zdají z nějakého důvodu nízké, tak lakují nátěrem vznešenosti, který však to malé, co je pod ním, nevyléčí. A nakonec ani nepřekryje. Dělo se a vždy dít bude, to není žádný světoborný objev. Jsme lidé. Snad jen to lakování nezkoušet vůči sobě samým (dáma, která si sama sobě nad prázdnými tatrankovými obaly namlouvá, že drží dietu, nezhubne ani náhodou). Připustit ve vlastním jednání to množství nevalného těsta a balastu umožní rozpoznat i nějakou tu vzácnou rozinku toho ušlechtilého.
Tak co, píšete pro karmu? Pracujete hlavně pro radost? Chodíte s ní pro její oči? Držíte dietu? : ))
