Miliony proti přeběhlíkům?

Politické strany si zavazují kandidáty milionovými pokutami proti tomu, aby přeběhli jinam (nebo hlasovali jinak). Týká se to i „obyčejného člověka“ ?

Nápad to nový není. Jako první s tím začali (pokud si vzpomínám) Republikáni Miroslava Sládka. Ti zavazovali kandidáty ještě před volbami jedním milionem. Poté středočeská ČSSD Davida Ratha (4 miliony), naposledy Věci veřejné Radka Johna (resp. Víta Bárty), kteří chtějí už milionů sedm.

Principem tohoto nápadu je sepsat nějakou drakonickou  smlouvu (nejlépe tajnou) s kandidátem do Poslanecké sněmovny ještě před volbami, že pokud opustí stranickou linii (tj. vystoupí ze strany, opustí klub nebo jen hlasuje jinak, než určí stranický šéf), zaplatí nějakou drastickou sumu.  Výše oné sumy by je měla od uvedeného odstrašit. „Myslím, že není nikdo z lídrů kandidátky, kdo by uměl přinést 7 milionů korun, které by legálně vydělal," řekl předseda VV Radek John.

Šest akcionářů Č.R. a.s.

Tato praktika (pokud by ji uplatnily všechny strany) neznamená nic jiného, než přeměnu státu na jakousi akciovou společnost, jejímiž jedinými akcionáři by bylo 5-6 šéfů parlamentních partají.  Volby by jim určily přesný akciový podíl (počet poslaneckých křesel), na základě kterých by byla jasně dána jejich síla. Zasedání sněmovny by se dalo redukovat na schůzku těchto 5-6 lidí někde v salónku, kde by každý vytáhl svoje karty (mandáty) na stůl. Na jejich základě by pak před notářem nadiktoval, co a jak v zemi bude chodit. Poslanců v salónku netřeba. Díky smlouvě o miliónovém výpalném („úhradě předvolebních nákladů“) jsou stejně jen držitelé mandátů, automaticky hlasující podle příkazu  předsedy. Představa je to absurdní, nicméně je to přesně to, oč v principu jde.

“Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.“ Čl. 26 Ústavy České republiky

Pojištění si všech budoucích hlasování poslance nějakou pokutou jde proti smyslu demokratického mechanismu, který je postaven na tom, že poslanec hlasuje na základě vlastního svědomí, vlastního rozhodnutí a ne na základě stranického příkazu. Zvláštní, že si toho nikdo z politických konkurentů nevšiml a nevznáší dotazy na Ústavní soud.

Tyto principy, byť znějí běžnému občanovi jako abstraktní slovíčkaření, mají vážné dopady do reálného života. Na těchto „neviditelných“ principech závisí charakter státu. A charakter státu se odráží ve všech těch hypermarketech, silničních kontrolách, přídavcích, pracovních smlouvách a televizních estrádách, které pro běžného člověka viditelné jsou. Rozdíl, zda se naše poměry budou blížit těm britským, nebo spíše těm ruským či balkánským, leží právě v naplnění oněch „neviditelných“ věcí, jako je pár slov v Ústavě.

Každá mince má rub i líc

Svazování poslanců vyděračskými smlouvami užívají evidentně menší strany s mafiánskou nebo diktátorskou kulturou. Strany, mající málo sebevědomí a naopak mnoho strachu, že silou myšlenek a programu svoje lidi na uzdě neudrží. Jistí si je tedy praktikami otrlých pasáků.

Povrchnější část veřejnosti, která si za tím umí představit jen případy Melčáka a spol., jim tleská. Ano, kupování poslanců není pohledná věc. Ti s větší představivostí by si měli uvědomit, že takový Melčák s Pohankou jsou jen ošoupaným rubem jinak cenné mince, zvané demokracie (jejíž součástí je i parlament zastupitelů se svobodnou možností volit).

Existuje i jiná mince, jejíž blýskavější stranou je nula přeběhlíků a stranická disciplína jako řemen. Tou horší stranou je však rychlé rozporcování státu mezi jednotlivé skupiny, které k tomu budou mít snazší cestu. Taková mince má pak cenu zlámané grešle - stejně jako stát, za něž stojí.

Otázka tedy nestojí, jestli se nám líbí obě strany každé mince, ale kterou z nich si vybereme.

Těžce vládnout - lehce žít

Platí stará pravda – totiž nejlepší zárukou demokracie a svobodného života je těžké vládnutí. Nekonečné hledání kompromisů, většiny, dohody, souhlasu. Jde to sice na nervy, ale nic lepšího nikdo ještě nevymyslel.

Povolit zkratky, které vládnutí ulehčují, znamená ulehčit cestu různým autoritářům a mafiánským bossům.  Ti se nám pak rádi odvděčí tím, po čem mnozí tak volají. Zavedou svoje pořádky.  Ty by se nám jistě líbily tak, že už by nám čas na řešení nějakých přeběhlíků ani nezbyl...