Fascinující penze

Penze jsou tak horkým tématem, že zajímají i dnešní třicátníky, nemluvě o starších. Před 70 lety téměř neexistovaly, dnes penze spolknou polovinu státního rozpočtu, víc, než armáda, silnice, školy nebo cokoliv jiného. A pořád je to málo...

V principu existují dva pensijní systémy:

• Průběžný (pracující generace platí důchod té předchozí)
• Spořící (každý si spoří na svou penzi sám)

Pravicová rétorika v poslední době vyzdvihuje systém spořící – jednak chce v lidech vyburcovat individuální zodpovědnost za své stáří, a jednak to zní i spravedlivě – „kolik si kdo napeče, tolik si bude moci sníst“. Jde to ale opravdu tak hladce?

Moment, jak si pravicový liberál a Hayekův stoupenec (za kterého se považuji) může dovolit pochybovat o jednom z pilířů pravicového myšlení? Zbláznil se ten chlap...?!

Nezbláznil. Ani nechci spoření si na penze odsuzovat, jen existují okolnosti, kvůli kterým může být tento systém jen doplňkem a proto není dobré něj vkládat přehnaná očekávání. Několik poznámek:

1) Peníze se špatně skladují

Ano, s penězi je to podobné jako s elektřinou – tu můžeme generovat, spotřebovávat, ale velmi špatně skladovat. Tento fakt se obchází např. přečerpávací elektrárnou, kdy v noci (kdy je elektřiny přebytek) čerpáme vodu na kopec, abychom ji v době špičky (kdy chybí) pustili dolů na turbínu. Bilance je záporná – mnohem více energie spálíme přečerpáváním vody, než jí později získáme z turbíny. To je cena za odloženou spotřebu. Podobné je to s penězi – různé fondy fungují jako ony přečerpávací elektrárny – vezmou peníze, když jich máme nadbytek (v produktivním věku) a vrátí nám jistou část po třiceti letech, když už nejsme schopni je vytvářet. Proč jenom část? Vždyť to i ciferně sedí – dostanu přece vklad plus nějaké zhodnocení ?! Protože ciferná hodnota nemusí vypovídat o jejich reálné hodnotě. Protože...

2) Peníze jsou nehmotné

Přes převládající povědomí, že peníze patří mezi „přízemní, materiální statky“, jsou ve skutečnosti těžko uchopitelnou, vzdušnou věcí. Vyjadřují vlastně jen momentální poměr hodnot, který se rychle mění. Momentální dostupnost služeb a užitku ze zboží. V daný moment na daném místě. Nic víc. Koruna, vydělaná v Praze roku 2010, má jinou hodnotu, než koruna, vydělaná v Praze roku 2003, a ta je zase odlišná od koruny z Českých Budějovic roku 2003 nebo Karviné roku 1997. Za každou mám možnost koupit trochu jiný mix služeb a zboží. Rozdíly to nejsou velké, protože časový (a místní) rozdíl je malý, ale zkusme čas natáhnout na 40 let a podstata problému se vyloupne zřetelněji. Koruna z Košic roku 1957, Karviné 1997 a Prahy 2010 jsou vlastně různé měny, kterým by mohl být stanoven vzájemný směnný kurs, protože za ně bylo možno koupit různé hodnoty (a to i po přepočtu na tzv. stálé ceny k danému roku, které eliminují vliv inflace).

Umíte si představit, jak komplikovaný zmatek by to byl, kdybychom měli přepočítávat mezi sebou koruny z každého okresu a každého roku? To je pochopitelně absurdní. Proto tyto různé peníze mají společnou hlavičku „Koruna Česká“ a nikdo přepočty nedělá. Skryté rozdíly v hodnotě jdou na vrub každého z nás a rozdíly v čase jsou popsány max. inflačním koeficientem, který však zohledňuje jen určitou (malou) část hodnotového rozdílu měn v čase. Proč? Protože hodnotu koruny ovlivňuje stále více

3) Nenápadná síla – technologická inflace

Nenápadné věci často mění celé dějiny. Například celý komunismus, který zachvátil na půlstoletí třetinu planety a stamilióny lidí, nezanikl kvůli nějakým velkým hmotným věcem. Nezničila ho ani armáda, ani nedostatek místa, surovin nebo obyvatel. Dojel nakonec na malou nenápadnou věc, která by revolucionářům v polovině 20. stol. přišla k smíchu. Motivace. Liberální demokracie více motivuje lidi k produkci, vynálezům i užívání si. Motivovaní západní podnikatelé už dumali o jemné elektronice, která motivovaným spotřebitelům přinesla více efektu, zábavy i silnějších zbraní, než tuny oceli, které upoceně hromadili hůře motivovaní rudí plánovači.

Stejně nenápadnou, ale zásadní věcí se může ukázat dosud okrajový jev – technologická inflace. Každý má zkušenost s tím, že nový počítač může za 4 roky vyhodit  - je pomalý. Totiž – běhá stále stejně rychle, a mohl by běhat dalších 15 let, ale vše kolem se tak zrychlilo, že náš jinak bezvadný stroj je k ničemu.

Tato technologická inflace je vidět zatím nejvíce u elektroniky, ale týká se všeho zboží a lidské činnosti. I tam, kde bychom to nečekali, jako jsou pozemky, suroviny, nemovitosti nebo třeba kuchyňské nože.  Způsobuje nejen, že vyrábíme  stále efektivněji (to jde proti inflaci), ale  zejména mění vzájemnou relativní hodnotu věcí mezi sebou (v tzv. spotřebním koši).  Jak to všechno ale souvisí s penzemi?

Velmi úzce. Spořící systém penzí znamená přes nějaké fondy odeslat nějakou současnou hodnotu do vzdálené budoucnosti tak, aby se pokud možno nezmenšila. Abychom z ní měli poměrově stejný užitek tam, jako z ní máme dnes. A to je ten problém. Jednak nevíme, po jakém mixu hodnot budeme v budoucnu toužit (abychom se necítili na okraji společnosti). A jednak při zrychlujícím se vývoji těžko odhadneme, jaký kontainer současnou hodnotu odtransformuje beze ztráty do budoucnosti. Technologické firmy? Jejich akcie splaskly za méně než dekádu. Pozemky? Ty co byly atraktivní před 20 lety nejsou zajímavé dnes a naopak. Suroviny? Jejich cena dlouhodobě klesá (i když si veřejnost myslí opak). Nemovitosti? Kanceláře z centra Prahy - tak zajímavé v 90. letech - se dnes draze přestavují na byty, protože mají poloviční hodnotu oproti těm novým na periferii. Dříve se na Západě bydlelo v domě 150-200 let starém, dnes se vyplatí zbourat i 30 let starý domek, protože nevyhovuje požadavkům na dispozici místností a tepelnou izolaci. Mýtus o nemovitostech jako bezpečném kontaineru pro peníze už neplatí. Někdy však vyděláme. Když máme

4) Individuální štěstí v hromadném úpadku

Vzpomínáte na Forrest Gumpa? Jak vydělal miliony investicí do nějaké „ovocnářské firmy“ (Apple Inc.)? Na individuální úrovni se nějaké investice může podařit. Trefíme ten správný „kontainer“ v podobě pozemku, akcie nebo nemovitosti a jsme „za vodou“. Ale takové individuální štěstí je jako výhra v loterii – na výhru jednoho jich musí mnoho prohrát. A protože neexistuje taková loterie, kde by všichni vyhrávali, není ani takový penzijní fond, který by uměl umístit peníze miliónů střadatelů do „něčeho“, na čem by všichni dlouhodobě vydělali.

Vypadá to poněkud pesimisticky – žádná jistota v měnící se budoucnosti. Ale takové drama to zase není. Ony „nejistoty“ jsou velké v pohledu desítek let. V řádu nejbližších let tak velké zase nejsou a dají se předvídat. A jedna jistota přece zbývá:

5) Závazky nestárnou.

Nemyslím teď peněžní cifry (dluhy korodují stejně jako úspory), ale závazky obecně. Obecný závazek může přetrvat turbulence technologického vývoje i nejistoty budoucnosti. Obecný závazek typu – já se postarám o tvoje prarodiče a tvoje dětství tak dobře, jak jen to úroveň mé společnosti dovolí , a ty se pak postaráš o mně a svoje děti stejně dobře, jak jen ti to umožní zase úroveň tvé společnosti (kterou si zatím neumím představit, ale vím, že bude pravděpodobněji mnohem bohatší, než ta moje). To už je ale mezigenerační smlouva, ne spořící penzijní systém.

Lidská společnost stále bohatne. Především díky technologickému pokroku, a tento proces se dokonce zrychluje. Díky této „neviditelné síle“ současné hodnoty ztrácejí na hodnotě, protože jsou stále rychleji nahrazovány hodnotami novými, lepšími.

Spořit nějakou zásadní sumu pro vzdálenou budoucnost je jako když chudák půjčuje bohatému. Nevíme jakou hodnotu naše úspory budou v budoucí společnosti mít a ani nevíme, jak je tam efektivně přepravit.

Poznámka pod čarou - pikantním důsledkem je i to, že ztrácejí na hodnotě nejen sumy spořené, ale i dlužné, tj. technologický pokrok umořuje část dluhů. Jestli to někomu připomíná Paroubkovu rétoriku a výrok „Zdroje jsou“, není daleko od pravdy, byť to Paroubek takto patrně nemyslel...

Pravicové pensijní představy by se proto neměly fixovat na nějaká konkrétní technická řešení. Jádrem pravicové filosofie je individuální zodpovědnost a ta se dá realizovat i v přípravě na stáří.

Například tím, že si budu snažit najít práci, která mě opravdu baví. A pak nebude problém pracovat, jak dlouho to půjde, bez ohledu na státem stanovený důchodový věk (kdo čeká denně na konec směny jako na smilování, má problém jinde, který se nevyřeší, ani kdyby šel do penze ve 40ti.)

Nebo podporou oné mezigenerační smlouvy. Na státní, ale i osobní úrovni, výchovou vlastních dětí. Tím, že děti vůbec budu chtít mít (byť to omezí moje pohodlí). Pod našima rukama rostou malí tvůrci hodnot, kteří převezmou náš svět. Oni budou nakonec oceňovat, jakou hodnotu bude co mít. Ne my, ale oni nakonec ocení, jakou hodnotu pro ně má náš naspořený pytel peněz.

Zatím jsou malí a potřebují nás. Ty skutečné budoucí hodnoty máme na dosah ruky...