Drzý zloděj vám vykrade byt - vezme, co najde,
obrazy, peníze, nábytek. Drzého zloděje nakonec čapnou, i s lupem. Je to pěkný
gauner, nestačí mu jen krást - sebral i inzulín vaší matce, roztrhal album
vzpomínkových fotografií a nakonec se vykálel na koberec. Zkrátka - gauner, na
tom se shodnou všichni.
A ještě na něčem se všichni kolem shodnou - že jim moc nevoníte. Jako poškozený se radujete, že chytli zloděje i s lupem a připadá vám jasné jako facka, že ukradené dostanete ihned zpět. To je přeci JASNÉ, ne?
„Takovej majetek, pani"
Není. Ti okolo přešlapují, divně na vás hledí... „Je to doktor, pani, to je poslání, vite? Má koukat pomáhat druhejm... a ne se sápat po majetku..." „Vidite ho, vidite ho, doktora... podivejte se na ty jeho oči, jak se mu lesknou, když kouká na to svoje jmněníčko... já bych mu vrátila jen postel a židli, a alou na kliniku - tam je jeho místo!" „To máte pravdu... na to svoje ordinování žádnej majetek nepotřebuje... postel a židli... to mu musí stačit... doktůrkovi".
Pak se z hloučku odlepí policajt, že ho napadlo, jak dokážete, že je to vaše... „Určitě máte něco jako účtenky, ne?" Odpovíte, že od obrazů, děděných po generace, účtenky nemáte. „To je špatný, to je špatný..." škrábe se za čepicí.
Pak přijde Jirka, místní politik. Poslechne kverulující baby okolo, mrkne na tápajícího policajta, vzpomene na blížící se termín obecních voleb, vše bleskově spojí a zamává rukou: „To máte pravdu, paní, doktoři mají léčit lidi, hlavně léčit lidi, to já na zastupitelstvu dycky řikal... pane policisto, nic nevydávejte, klinika je naše příspěvková organizace, to se na to podiváme, jak si tam může přijít k takovýmu jmění, my jsme chudá obec, viďte pani, my si nemůžeme dovolit rozhazovat, dyť de o peníze nás všech, že jo, pani?!"
Co bylo před chvílí jasné jako facka, se rozplývá před očima. Policajt dveře bytu přelepí žlutou páskou POLICIE a vy odkráčíte na obecní ubytovnu, dokud se to „nevyřeší". A čekáte. Čekáte.
Pole Franty z fabriky
Je to absurdní? Církev čeká na svůj majetek bezmála 20 let... Na faktu, že komunisté jsou gauneři, kteří ukradli, co mohli, se shodnou téměř všichni. Na tom, že by se to mělo vrátit, taky. Však už tisíce lidí dostalo svá pole a domy po předcích, a nikdo nezkoumal, zda je Franta z fabriky způsobilý na poli hospodařit či nikoliv. Je jeho, může ho pronajmout (jak to většina udělala) nebo prodat nebo třeba propít. Je jeho.
Nikdo také nezkoumal, zda navráceným polem nevzroste přespříliš Frantova moc v Horní Lhotě. Měl-li ji dříve, bude ji mít zase, to s aktem spravedlnosti nesouvisí. Bude-li se Franta chovat nemravně, půjde za katr za porušení konkrétního zákona. Jeho pole není možno brát jako rukojmí či výmluvu pro pochybnosti ohledně jeho budoucího chování.
Nikdo taky neplakal, že jeho ukradené pole je „náš" společný majetek, proto je újmou na nás všech, když mu ho vrátíme. Pole bylo a je stále Franty (jen načas bylo v držení zloděje), dědic zlodějova majetku nevydává „ze svého", ale z toho, co zbylo z lupu. Zní to všechno možná trochu drsně, ale je to spravedlivé. A veřejnost to instinktivně cítí, proto s restitucemi nebyly v devadesátých letech větší problémy.
Církevní pole - to je úplně jiné pole
Když však z fronty na odškodné vykoukne církev, obličeje se najednou stáhnou a je problém. Ona totiž nemá stejná práva, jako ostatní z dlouhé fronty. Musí počkat. Musí se to přezkoumat.
Objeví se právník, který se odkazuje na právníka z poválečné doby a ten zase na právní výklad z Rakouska-Uherska, že církev vlastně žádný majetek nikdy nevlastnila. Že majetek byl povahy veřejné, tedy všelidové, tedy státní. Do kostela mohli přece chodit všichni, tak je všech a basta. Nic se vracet nebude.
Pak přichází dlouhá řada politiků, přečtou si svodku veřejných průzkumů na téma nízké religiozity a obliby církví v ČR a ví jasně, kam mířit. Ochotně navléknou sutanu ďáblova advokáta s nejrozličnějšími nápady, co je třeba přehodnotit, tomu se nezdá částka dost jasná, jinému zase výměra polí, dalšímu doba splácení nebo úročení. Ten má pochybnosti, zda by se církev dokázala o majetek starat (jakoby to mělo co společného s právem a jakoby to mimochodem za staletí sama neprokázala), jiný dokonce otevřeně radí, aby se ho vzdala. Vznikají komise a výbory. A čas se vleče.
Výše uvedené má společné jediné - nechuť cokoliv vracet. A ta nechuť má svou příčinu v obecné neoblíbenosti církví mezi širokými masami společnosti. Mohl bych nyní napsat 20 stránek technických detailů, proč má církev na vrácení právo a proč zrovna v tom a tom rozsahu. Ale nebylo by to nic platné. Ony to už ostatně udělaly university i světové auditorské firmy a je to k dispozici sněmovně i veřejnosti. V tom to není.
V myšlenkovém proudu většiny
Nepatříte-li náhodou mezi minoritní komunity, pak si sice myslíte, že „něco nad námi" možná je, nějaký „kosmický princip" nebo „energie", ale v tradičního Boha jako takového nevěříte. A k tomu, v co věříte, rozhodně nějakou církev nebo jinou instituci nepotřebujete. Ty jsou jenom na „ovládání lidí". Popravdě řečeno - vůbec nechápete, jak v dnešní době ta církev, která je proti potratům, antikoncepci a homosexuálům, ještě může existovat. A ti, co chodí do kostela, musí být divní, když jim to nedochází. Přitom ze svého okolí neznáte nikoho, komu by církev ublížila (oproti tomu jistě znáte z okolí několik lidí, které poškodil komunismus). Biblí jste maximálně přelouskali pár odstavců a na otázku, co je katechismus, byste pravděpodobně těžko hledali přesnou odpověď. Vlastně ty informace o církvi se k vám dostaly neurčitě z třetí ruky - střípky z článků, písniček, filmů, něco z učebnice dějepisu z kapitoly Středověk. Zkrátka křižácké války, čarodějnice, odpustky a upálený G. Bruno za placatou Zemi...
Církev není oblíbená - je s podivem, jak se společnost i po 20 letech stále zuby-nehty drží ideologického obrazu, vytvořeného komunisty. Hlavní myšlenky komunismu sice byly odhozeny, ale vedlejší ideologické obrazy, které komunismus vytvořil (nejen karikatura církví a víry, ale i např. šlechty, vlastenectví, hrdé soběstačnosti, apod.) jsou stále v oblibě a jsou - často nevědomky - předávány z generaci na generaci bez známek oslabení.
Je názor většiny vždy dobrem?
Je to jakýsi paradox demokracie - co si počít v situaci, kdy volící většina žádá bezpráví? V tomto prostředí masové neoblíbenosti je snadné a téměř jisté - že se vždy najde politik, který neodolá pokušení sebrat, co se válí na ulici (byť hodně nízko v blátě) - a získat tak sympatie nebo minimálně toleranci většiny. Vždyť kdo se bude prát za práva těch "divných" věřících... Kdo se pral za práva těch divných Židů v 30tých letech...? Naposled po tom sáhl poslanec Tlustý, který stopl nejnadějnější šanci na vyrovnání kvůli osobní obstrukci vůči vlastní straně. V minulosti to bylo mnoho jiných, a i v budoucnosti čekají na podobnou šanci další...
V této situaci je povinností elit najít v sobě odvahu a svým příkladem tomu čelit, snažit se přesvědčit veřejné mínění, že přirozená spravedlnost kráčí jiným směrem.
Spravedlnost neoblíbeným!
Pokud totiž připustíme, aby se dnes nekonalo to, co je obecně spravedlivé, ale to, po čem volá nálada většiny, může se snadno stát, že zítra připluje zase jiná kauza, ve které budeme na té „špatné" straně my, a práva se nedovoláme. Proto dejme církvím, co jim bylo ukradeno, a dovolme si být i velkorysí. Kvůli sobě. Zasadíme tím velký kámen do stavby, která se jmenuje právní stát, a která má mnohem větší cenu. Budeme od něj i v budoucnosti chtít a získávat spravedlnost. My, kterým je církev přirozeným domovem stejně jako i my, kterým církve moc „nevoní".
